Christa Ludwig: Už nikdy zpěvačka!

Christa Ludwig je nejlepší německá mezzosopranistka v historii. Devětaosmdesátiletá umělkyně svému povolání obětovala celý život. V rozhovoru s Christianem Berzinsem pro portál Webpaper vysvětluje, proč opera není umělecké dílo.

Jak ještě po všech těch letech snášíte obdivovatele?

Z každého se raduju, opravdu. V supermarketu ke mně občas někdo přistoupí a řekne: „Vy jste mě obdarovala tak krásnými chvílemi.“ Teď se mi chce skoro plakat, promiňte. Ale něco takového mě dojímá, to je to jediné, co za to stojí. Moje matka mě včas varovala a říkala: „Je to jenom divadlo.“ To jsem si vzala k srdci. Měla jsem šoféra, vždycky na mě čekal za scénou a povídal: „Dobře to šlo, nic se nepřihodilo.“

Ze svých obdivovatelů tedy máte radost. Bylo vaším cílem, aby vás lidé obdivovali?

Propána, ne! To by přece bylo strašné, zrovna tak jako takzvaná kariéra.

Na divadle se přece bez obdivu publika vůbec nedá žít.

Hloupost, do divadla chodíme do práce. Já jsem se učila zpívat, vy novinařinu – hotovo. To navrch jsou hvězdné hodiny. Když jsem zpívala Mahlerovu Druhou symfonii a seděla uprostřed orchestru, šel přese mě ten příval hudby jako teplý déšť. Na to se nedá zapomenout. A když k tomu můžete přidat svůj hlas, zvuk, který vychází z vás, je to nesrovnatelné. To si opravdu můžete, ale jen zřídka, říct: „Setrvej ještě, jsi tak krásný.“ Proto člověk žije. Je to takový druh egoismu.

Obdivovala jste některé kolegy?

Vlastně ne. Ale když třeba John Vickers jako Florestan zazpíval „Bože, jaké temno tady“, to jsem se na jevišti rozplakala. Nemá to co dělat s krásným zpěvem, to byl ten výraz. Hudba je prostředník. Když naopak poslouchám – a dlouho – Franca Corelliho s vysokým C při strettě z Trubadúra, je to potěšení, ale neobdivuju ho za to. Callas je asi jediná, kterou obdivuji, v jejím hlase byla tragédie jejího života.

Jak vzpomínáte na tenoristu Fritze Wunderlicha – také jako na miláčka bohů?

Tenkrát to byl hloupý mladík a měl spoustu ztřeštěných nápadů. Zpívali jsme nějakou mši a on si narval na zuby slupku od pomeranče, jako to dělají školní děti. Tehdy, když jsem stála vedle něj, jsem moc nevnímala, jak nádherně zpívá. Na pódiu zpěvák stejně myslí jen na sebe: „No dobrá, zpívá pěkně. Já taky.“

S Wunderlichem a s vámi ovšem existuje nahrávka století – Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera!

Ale ve studiu jsme nikdy nebyli společně, on nahrál svoje písně, já zase svoje. Jen jednou jsme spolu seděli u oběda a on mi vyprávěl, jak strašně miluje svou ženu – a pak jsem se dozvěděla, že měl ještě milenku. Tolik k nahrávce století.

S některými kolegy se ani pořádně neznáte, a přesto skvěle harmonujete?

Před koncertem se potkáte, řeknete si „nazdar“ a „tfuj, tfuj“, a potom: „Pěkně ti to zpívalo.“ To je všecko.

Stála jste na jevišti s legendami operního světa, s Callas a Corellim: také jste se někdy střetli?

No jasně! Opera je vždycky střetnutí, každý koloraturní soprán je proti basistovi! To je to nejhorší na pěveckých manželstvích. U mě a Waltera Berryho to šlo, ale museli jsme mít vždycky stejné gáže a stejné kritiky.

Před oponou se tedy účtuje?

Samozřejmě, každý hodně pozorně sleduje, kdo má větší aplaus! A taky záleží na tom, jak ten aplaus přijmete: pokleknout, dlouhé vlasy nechat padnout k zemi, pěkně dlouho, zvednout paže, lidi volají – a pak se pěkně pomalu zvednout. To je velké umění.

Musela jste to cvičit?

Přirozeně jsem se to učila, i když ne ve smyslu dotyčné sopranistky. A jde to i bez polibků tenorů pro celý svět. To je přece takový tyátr!

Zažila jste triumfy. Byly i porážky?

V Salcburku roku 1975, to jsem se rozváděla, byla jsem v přechodu a měla jsem popraskané cévky hlasivek, všecko dohromady. Výšky mi nešly, odjela jsem – a upadla do deprese. Celé dny jsem jen zírala před sebe. Pak jsem měla strach vydat hlasitý tón. Ale když to vidím zpětně, bylo to štěstí, jinak bych ty těžké sopránové role zpívala dál – a hlas bych si zničila. V tu chvíli je to hrozné, ale tehdy jsem začala o životě a o kariéře přemýšlet. Bylo to pro mě rozhodující jako pro člověka.

Jak silné pro vás jako mladou ženu bylo přání stát se špičkovou zpěvačkou?

Na to se nemyslí, to se stane. Neexistuje ten nebo ta nejlepší. Jestli se dneska říká, že je Netrebko, která má hodně reklamy, nejlepší operní zpěvačka na světě, tak to není pravda.

Ale vy jste ve své době byla jednou z nejlepších mezzosopranistek.

Měla jsem štěstí, že tu jiná nebyla, některé už byly staré, jiné ještě mladé. Ale kromě Netrebko existují dneska mnohé jiné, jen je neznáme. Do pěti let budeme mít další Netrebko.

Slyšela jste dnes odpoledne při mistrovském kurzu dobré mladé hlasy?

Některé ano. Ale vy se na mě díváte, jako bych lhala.

Já tam také byl, byla jste k nim milá.

Slyšela jsem samé zpěváky s pěknými hlasy! A byl tam jeden mladý tenor, jestli neudělá nějakou hloupost, tak má budoucnost. Ale k talentu je potřeba taky disciplína – a štěstí.

Co myslíte tím „udělat hloupost“?

Můžou se zpívat nevhodné role, zpěvačka příliš brzy porodí – to všechno je pro kariéru špatné. Zpěvák nebo zpěvačka musí mít klapky na očích. Možná jste jen hloupý zpěvák, ale děláte kariéru. Ale je to tak těžké! Podívejte se na Marii Callas: neměla žádný krásný hlas, ale co z toho udělala, ta interpretace – neuvěřitelné! Když Callas zpívá nějaký Belliniho recitativ, dojímá mě to. Ale někdy se vůbec nedá popsat, co nějaký zpěvák má – nebo nemá. Říká se tomu charisma? Nebo osobnost? „Je to tajemství,“ říkala vždycky moje matka. Nevím, jestli jsem měla ve dvaceti tajemství.

Ale měla jste krásný hlas.

To ano, ale ještě žádnou techniku.

Co si myslíte o dnešní pěvecké generaci ve velkých operních domech?

Já chodím na operu málokdy, opera mě v zásadě nikdy moc nezajímala. Nepovažuju operu zrovna za umělecké dílo – nanejvýš u Richarda Wagnera nebo možná u Richarda Strausse. Ale všecky ty italské opery Rossiniho, Donizettiho a Verdiho – je to opravdu umělecké dílo? Hrabě ve Straussově Capricciu říká: „Opera je něco absurdního. Rozkazy se udílejí zpěvem, o politice se debatuje v duetu. Kolem hrobu se tančí a rány dýkou se dávají melodicky.“

No dobře, ale natočila jste skvělou nahrávku Belliniho Normy. Jak může člověk dělat tak úžasně něco, co považuje za hloupé?

Dobrá, Bellini psal krásnou hudbu, ale Donizetti mi nic neříká. Hudba musí jít k duši. Mimochodem. Adalgisu v Normě jsem se tehdy naučila za tři dny. Je to jako ve sportu: zvládnu to, nebo ne?

Umění jako sport?

Hlavní věcí v tomhle povolání je tolerance. Na jevišti do sebe musí kolečka zapadat, stejně jako v reálném životě. Hudbou se to dá naučit – a také se dá naučit, co hudba vyjadřuje, mimo noty je hudba duchovní záležitost. Kdo při ní něco pociťuje, může si to odnést do reálného života. Hudba vede, i když to zní trochu pateticky, k vyšším sférám.

Slyšíte v technice a výraze dnešních zpěváků nějaký rozdíl ve srovnání s dřívější dobou?

Myslím, že dnes zpěváci dokonce zpívají technicky lépe. Tehdy se ovšem zpívalo víc z pocitu, dneska vládnou poučky: „Takhle to musí být!“ Ale zpěv je láska, nadšení. Musí se do toho dát láska. A co je důležité: Ostatní hudebníci mají nástroj, my jen sebe samotné, a musíme se proto mít rádi, jinak nemůžeme zpívat.

Jak jste se rozhodovala ukončit jevištní kariéru?

Nemohla jsem už konkurovat sama sobě. Všimla jsem si, že se mi některé tóny nedaří jako dřív. „Proč chce přestat?“ napsal tehdy jeden vídeňský kritik. Jak pošetilé! Jsou takoví, kteří přestat neumějí. Plácido Domingo bude za chvíli zpívat Sarastra. K čemu to? To nemá nic jiného než muziku? Považuju za smutné, když někdo neumí povolání opustit – je to směšné.

Žila jste velmi disciplinovaně, se svým synem jste se občas dorozumívala pískáním, protože jste si chtěla šetřit hlas. Měla jste po ukončení kariéry co dohánět?

Život. Život je moc těžký. Jak to říká Mefisto ve Faustovi: „Myslíš, že strkáš, a jsi posunován.“ Musíš, musíš, musíš… A přitom zapomeneme žít.

Čtyřicet osm let jste žila „jen“ pro umění?

Ne pro umění, pro hlas. Jestli vzniklo umění, je to už hodně.

Bývala byste chtěla žít jinak?

Taková otázka neexistovala. Buď máte hlas, a pak to dělat musíte, nebo ho nemáte. Moje hlasivky ani já jsme nemohly jít po představení do restaurace, nesnášely jsme to. Tak jsem to nedělala. Ale to není žádné odříkání, to je přece samozřejmé, že chcete pro povolání žít. Záleží to jen na člověku. Já potřebovala po každém vystoupení klid – můj první manžel Walter Berry kolem sebe potřeboval lidi. Moje tělo to nesneslo, můj muž nesnášel jen jaternice a špenát. Zapomíná se, že existují čistě fyzické věci, které by se neměly dělat. Už nikdy bych nechtěla být zpěvačkou.

Co byste se chtěla učit dnes?

Něco, co má co dělat s erotikou: hudba je erotika. Erotické oscilace mezi zpěvákem a dirigentem, zpěvákem a zpěvačkou na jevišti – platonické – jsou děsivé. Vysílá je hudba.

V jakém jiném povolání byste mohla najít erotické oscilace?

Třeba dělat něco s látkou? Když se dotknu sametu, je to něco krásného, možná dokonce erotického.

Na pohřbu si přejete zahrát Mahlerovu píseň na Rückertův text „Ztratil jsem se světu…“

… ale prosím, abych to zpívala já! Jen jenom ještě nevím, kterou nahrávku.

Prozrazujete tím svůj smysl pro tragično, nebo humor?

Ne, to myslím vážně. Také bych chtěla, aby se recitovala Rilkeho báseň „Žiju svůj život“: „Žiju svůj život v rostoucích kruzích, / které se nad věcmi rozkládají. / Ten poslední možná už dokončí druzí, / však možná ještě čas mi dají. / Já kroužím kolem Boha, kol prastaré věže, / a kroužím tak staletí celá; / a ještě nevím: jsem sokol, či bouře / nebo jsem píseň znělá.“ To se moc dobře hodí k nám, kdo jsme tak docela nevěděli, kam patříme.

 

Přeložila Vlasta Reittererová