Christoph Prégardien: Je důležité přinést požitek

Na hudebním poli je vaše pěvecké působení skutečně velmi široké. Patříte však především k vysoce uznávaným a vyhledávaným písňovým interpretům. V čem je vašemu naturelu komorní projev tak blízký?
Musím říct, že stát na operní scéně či být součástí velkého oratoria je úplně něco jiného, než když zpíváte recitál. Všechny tyto projekty dělám opravdu rád, ale samozřejmě nároky a potřeba koncentrace po velmi dlouhou dobu, které vyžaduje komorní koncert, jsou úplně jiné. U oratorních vystoupení či operních rolí máte možnost mezi jednotlivými vstupy odejít z pódia a trochu si odpočinout, ale nutnost být při recitálu na jevišti neustále přítomný a vysoce soustředěný, stejně jako ponořený do vnitřní emocionální proměny postav a situací, považuji za úžasný zážitek. To je mi opravdu velmi blízké.

Je známo, že jste se s Schubertovými písněmi hlouběji seznámil teprve při svých hodinách zpěvu u profesora Martina Gründlera. Změnilo se od té doby to, jak je vnímáte?
U Schuberta mě vždy fascinovalo, jak dokáže zachytit text a jeho atmosféru v hudbě tak, že ji okamžitě vnímám. Nejde o racionální pochopení, ale o to, jak jsem schopen vcítit se do toho, co má na mysli, a to mi u něj nikdy nedělalo potíže. Dokonce i u velmi raných skladeb, které nejsou tak složitě prokomponované, velmi dobře chápu, jak převádí texty do hudby a co se snaží emocionálně předat nám interpretům, klavíristům a zpěvákům, i publiku. Vždy to byl tedy velmi emotivní vztah. Mimochodem, totéž cítím i u Gustava Mahlera – jeho jednoduché melodie, které mají také charakter lidové písně, ta bezprostřednost výrazu, kterou nachází ve své hudbě… Schubert a Mahler jsou mi skutečně velmi blízcí, neboť se mi líbí jednoduchost a přímočarost písní.

Působíte také jako pěvecký pedagog, v současné době jste profesorem na Vysoké škole hudební a taneční v Kolíně nad Rýnem. Jaké kvality je podle vás z pohledu pěveckého pedagoga potřeba mít pro interpretaci písní a čím mohou mladé zpěváky obohatit?
Učím už dvacet let a je úžasné pozorovat, že je tolik mladých zpěváků, kteří mají zájem zpívat písňový repertoár a mají silný vztah k textu. To je velmi důležité. Pokud chcete interpretovat nějakou píseň, nepředstavuje melodie to primární, ale mnohem důležitější je zjistit, co svým zpracováním skladatel myslel. A k tomu je třeba rozumět jazyku. Tak to cítím u Janáčka – je to skladatel, kterého mám rád, ale nemohu zpívat jeho písně, protože jim nerozumím – protože neumím jeho jazyk. Myslím, že je důležité, aby měli mladí zpěváci větší zájem dělat spíš písňový repertoár než operní árie. U operních árií musíte vědět, jaká je scénická a emocionální situace, ale nemusíte nutně znát celé dílo. U písní a písňových cyklů se musíte ptát, co skladatele motivovalo k tomu, aby je napsal tímto způsobem, protože pokud někdo nemá k danému jazyku žádný vztah, nebude z něj dobrý interpret písní. Mnozí mladí lidé se pěvecky vzdělávají ne proto, že by je zajímala literatura, ale proto, že mají krásný hlas. Ale to, co nás jako zpěváky dělá výjimečnými, je text. Jsme jediní hudebníci, kteří pracují s textem, což přináší na jednu stranu určitou úlevu, ale zároveň je to také velká povinnost.

Své písně psal Schubert původně pro klavírní doprovod. Vy se však v řadě svých projektů věnujete jejich interpretaci v orchestrální úpravě a zařadil jste je v této formě také na lednový koncert v Brně. Jaký přínos podle vás má orchestrální aranžmá? Představuje pro interpreta také určitá úskalí?
Samozřejmě, že nikdo nezpochybňuje originální komorní obsazení Schubertových písní. Podoba, kterou získáme jejich orchestrací, může být skutečně velmi odlišná. To, co teď děláme v Brně se skladateli, jako jsou Brahms, Webern, Reger, Offenbach, Berlioz, je řekněme scénické a tónové „zveličení“ těchto písní, protože v instrumentálních skupinách slyšíte jiný kompoziční proces. Co se trochu ztrácí, je intimita. Interpretované písně pojednávají často o samotě, a když je najednou na jevišti 80 lidí, je s ní konec. Ale například píseň Nacht und Träume (Noc a sny), kterou budeme na brněnském koncertě také uvádět, patří díky nádherné orchestraci Maxe Regera přesto k jedné z mých absolutně nejoblíbenějších Schubertových písní. V této verzi působí až magicky, protože housle, bicí a dechové nástroje dodávají písni velmi zvláštní atmosféru, která nádherně koresponduje s textem. Pokud tedy chcete detailněji vnímat průběh jednotlivých hlasů, uslyšíte je lépe, když jsou rozloženy mezi jednotlivé nástroje, než když jsou ukryty v klavírním partu. Jinými slovy, něco získáte, něco ztratíte, ale možná o tom není třeba ani tolik přemýšlet.

Brněnský koncert bude probíhat opět pod taktovkou Dennise Russella Daviese, se kterým jste již dříve spolupracoval. Jaké na něj máte vzpomínky?
S Dennisem Russellem Daviesem se mi vždy pracuje skvěle, protože je velmi neokázalý. Je to člověk, který má k hudbě velmi blízko a který stojí vedle vás na pódiu prostě jako přítel. Moc se mi líbí ta jeho americká uvolněnost. Nechová se jako váš nadřízený, ale působí skutečně jako kolega hudebník, který dává interpretovi velkou svobodu. S Filharmonií Brno budu ale spolupracovat poprvé a moc se na to těším stejně jako na samotné město Brno, protože musí být krásné a já jsem tam ještě nikdy nebyl.

Podle jakého klíče jste vybíral program pro koncert v Brně a jaký vklad podle vás do něj Schubertovy písně přináší?
Výběr programu pro koncertní část závisí vždy především na daném nástrojovém obsazení a na tom, aby se trochu měnilo. Proto zazní jednak písně s relativně malou instrumentací, jako jsou Webernovy orchestrace, které napsal v rané fázi jako kompoziční cvičení, ale prostor dostane rovněž hudební pojetí Regrovo a Berliozovo, které představuje naprostý opak. Máte-li totiž k dispozici pro takový koncert symfonický orchestr, samozřejmě vybíráte i skladby s opravdu velkým obsazením, abyste si ten zvuk mohli prožít, protože je důležité přinést požitek. Věřím, že koncertní sál v Brně je krásný, takže se těším, že si zde tuto komorní hudbu v záplavě orchestrálního zvuku skutečně užiji. Pro mě je toto vystoupení tedy spíš věcí kulinářskou, protože jsou do něj zařazeny jednak písně jako Wegweiser (Rozcestník) z Winterreise (Zimní cesta), nebo velmi dramatická Ihr Bild (Její obraz), které vedou k velkému uvnitřnění. Ty jsou pak ale zasazeny do kontextu s písní jako Erlkönig (Král duchů), což je díky Berliozově vynikajícímu aranžmá i pro publikum zvukově velmi vděčná skladba. Podstatné ale je, že přes všechna ta pestrá zpracování Schubertova hudba permanentně prosvítá, zůstává tím intenzivním hlasem, který stále promlouvá.
Děkuji za velmi inspirativní rozhovor a přeji umělecky hodně zajímavých projektů.