Chyběl jenom motocykl. Cecilia Bartoli a Rolando Villazón v Praze

Zatímco některé kulturní podniky se neobejdou bez mohutné propagace ve formě billboardů, plakátů, citylightů a tištěné i elektronické inzerce, u jiných stačí k vyprodání vstupenek jen strohé oznámení, kdy a kde se uskuteční. Ta druhá varianta se v podstatě týkala i koncertu, který se včera odehrál v pražském Obecním domě. Dvojici jeho protagonistů by to ovšem podle mého názoru na velkoplošných reklamách více než slušelo. Italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli a mexický tenor Rolando Villazón se totiž vydali – alespoň na podařených fotografiích Douglase Kirklanda – na své historicky první turné na elegantní zelené sajdkáře.

A že vizuální motiv motocyklu s přívěsným vozíkem oběma pěvcům zjevně přirostl k srdci, bylo znát i z jejich Slova na přivítanou v programové brožuře: „…bezpečnostní opatření nám bohužel neumožňují dorazit na pódium na motorce. I přesto doufáme, že si dnešní koncert užijete!“

Většinu natěšeného publika ve Smetanově síni ovšem netvořili členové motorkářských klubů, ale diváci, právem zvědaví na vzácnou přítomnost operních umělců s takřka kultovní aurou na jednom jevišti. Dvojice se podle vlastních slov už před společným účinkováním v Gluckově Ifigenii na Tauridě na letním festivalu v Salcburku dohodla, že musí dohromady připravit i další projekty. „Oba sdílíme velké zaujetí pro klasický a belcantový repertoár, a proto bylo naprosto samozřejmé, že jsme se rozhodli pro koncertní program složený z těch nejkrásnějších děl Mozartových, Rossiniho, Donizettiho a Belliniho.“

Takový nápad zní sám o sobě skvěle, ale pamětníkům možná něco vzdáleně připomene. S repertoárem stejných skladatelů a v páru s jiným výjimečným umělcem se totiž mezzosopranistka představila už v roce 1999. Jednalo se tehdy o studiovou nahrávku a následné koncerty s další hvězdou její mateřské firmy Decca, basbarytonistou Brynem Terfelem. Není bez zajímavosti, že už tenkrát se prokázalo, že být rovnocenným partnerem pro pěvkyni s talentem, muzikalitou, energií – a nebojme se říci genialitou – Cecilie Bartoli nebylo ani pro zpěváka Terfelova formátu vůbec jednoduchým úkolem. Každou sajdkáru zkrátka může řídit jen jeden, a ten, který se veze, je tu nanejvýš na vyrovnávání stability v zatáčkách… Platí tedy předchozí podobenství i pro aktuální spojení Bartoli-Villazón, zvláště když si o něj hvězdný pár na fotografiích tak trochu sám říká?

Na takovou otázku myslím nelze odpovědět zcela jednoznačně. Mimo jiné proto, že koncert hned zpočátku představil doprovodné těleso Orchestra La Scintila v tak oslnivém světle, že ho publikum rázem přijalo jako další hvězdu večera. Místo dirigenta řídila ani ne třicetihlavý soubor hudebníků s praxí v historicky poučené interpretaci ve stoje drobná šedovlasá koncertní mistryně Ada Pesch. Souhra, dynamika a nesmírně atraktivní zvuková barevnost v úvodní předehře k Mozartově opeře Cosí fan tutte okamžitě potvrdily, že orchestr nepatří ve svém oboru ke světové špičce náhodou.

Lepšího entrée se Rolandu Villazónovi před jeho prvním sólových vstupem ani nemohlo dostat. Auditoriem srdečně přivítaný zpěvák se rozhodl pro Mozartovu ranou koncertní árii Si mostra la sorte. Pěvcův hlas je stále stejně nezaměnitelný, jako když jsme ho v Praze poznali téměř přesně před deseti lety, ovšem celkově je jeho projev mnohem silovější a v mnoha ohledech až zbytečně expresivní. Projevilo se to velmi zřetelně i v uvedené árii, které by možná slušelo více lehkosti a přirozenosti, nemluvě o tom, že koloratury nikdy nepatřily k Villazónovým hlavním přednostem.

Předešlé výhrady by možná nemusely zaznít tak naléhavě, kdyby tenoristu vzápětí nevystřídala zřetelně uvolněná a dobře naladěná Cecilia Bartoli s další Mozartovou koncertní árií Chi sà, chi sà, qual sia na slova Lorenza Da Ponte. To, co předvedla, byl obvyklý ohňostroj pěvecké virtuozity, zcela přirozeně tvořených hlasových ozdob a výjimečné pěvecké inteligence. V tu chvíli se zdálo, že její pěvecký kolega bude muset opravdu přesvědčivě dokázat, že tu není jen jako pasažér z přívěsného vozíku z doprovodných fotografií…

Do jisté míry se to podařilo hned v dalším společném výstupu, duetu Fiordiligi a Ferranda Fra gli amplessi in pochi. Potvrdilo se, že to, co spojuje Bartoli s Villazónem především, je společný smysl pro humor a téměř absolutní úcta ke smyslu zpívaného slova, což v kombinaci s jakousi spikleneckou jiskrou mezi oběma pěvci učinilo z interpretace tohoto dvojzpěvu malý hudebně dramatický šperk.

Následná, opět brilantně zahraná předehra k Rossiniho Popelce (zvolená tempa v crescendech a jejich gradace byla zcela okouzlující) uvedla ukázky z oper, v nichž oba pěvci dosáhli svých snad největších úspěchů. Villazón předvedl bravůrně vystavěnou a tentokrát stylově výtečně zazpívanou Nemorinovu árii Una furtiva lacrima z Donizettiho Nápoje lásky, zatímco Bartoli představila svou bezkonkurenční Popelku ve finální scéně Nacqui all’affano… Non più mesta. K předchozím superlativům, adresovaným jejímu pěveckému umění, lze ještě dodat, že skromnou Angelinu na prahu životního štěstí ztvárnila herecky (mimikou, gestikulací i pohybem na pódiu) naprosto dokonale.

První polovina koncertu skončila duetem Adiny a Nemorina Una parola, o Adina… Chiedi all’aura lusinghiera z Nápoje lásky. Nepřekvapilo, že se Bartoli se svým variabilním mezzosopránem s touto sopránovou rolí bez potíží vyrovnala, ale osobně mi vyrazila dech představitelská lehkost a přirozenost, s jakou zpěvačka ve scéně z této Villazónovy „erbovní“ opery nad svým partnerem dominovala. Není zkrátka nad to, když se na jevišti sejdou dvě charismatické osobnosti – nejlépe pak vynikne zřídka vídaný jev, že zkrátka není charisma jako charisma…

Na začátku druhé části večera si hudebníci La Scintily sympaticky zamuzicírovali v Belliniho drobné skladbě Koncert pro hoboj a orchestr Es dur, v níž se znamenitě představil sólista Pier Luigi Fabretti. Villazón poté prezentoval jednu ze svých oblíbených písní skladatelů italského belcanta, rovněž Belliniho Torna, vezzosa Fillide. Melancholickou náladu písně tenorista obdivuhodně vygradoval k dramatickému a velmi efektnímu závěru, takže celkovému vyznění uškodila pouze mírná nervozita v publiku, pramenící z faktu, že před začátkem pěvcova výstupu bylo na scénu doneseno art-decové křesílko, které však zůstalo pěvcem z nepochopitelných důvodů nevyužito.

Opuštěný kus nábytku pak dominoval i poslednímu instrumentálnímu číslu, předehře k Rossiniho Hedvábnému žebříku. Název této opery možná bezděky evokuje jednu z předností orchestru – zejména zvuk smyčcové sekce je totiž opravdu doslova „hedvábný“, a standardní repertoárový kus i díky němu skutečně zazářil. Otázku, proč vlastně z Rossiniho operního odkazu neslyšíme u nás víc, pak poté s ještě větší naléhavostí nastolil samotný závěr koncertu.

Tajemné křesílko totiž posloužilo jako rekvizita nejprve pro sólovou Píseň o jívě a poté pro finální scénu Eccomi giunto inosservato Otella a Desdemony z Rossiniho Otella. Jímavou árii zazpívala Cecilia Bartoli s obrovskou emocionální silou, načež se uložila k spánku právě do onoho křesla. Rolando Villazón coby žárlivý Maur s nožem v ruce následně předvedl podle mého mínění pěvecky i herecky nejlepší výstup večera – nervní hlasová poloha i charakter role jeho naturelu výtečně vyhovovaly.

V kombinaci se zpěvaččiným výkonem, opírajícím se o aktuální zkušenosti s rolí na jevišti, se jednalo o skutečný vrchol vystoupení dvou skvělých umělců a jednoho neméně skvělého orchestru.

Ovace a potlesk ve stoje si vyžádaly tři spíše standardní, v podání sympaticky rozdováděných pěvců však zcela odzbrojující přídavky: Da Capuovu píseň Non ti scordar di me, Rossiniho La danzu a německo-italsky zazpívaný valčíkový duet Lippen schveigen z Lehárovy Veselé vdovy, jenž se pochopitelně neobešel bez obligátního tanečku.

Tak tedy skončil dlouho očekávaný koncert, který spojil síly dvou operních zpěváků, v mnohém si podobných a přesto v mnohém rozdílných. Jednalo se každopádně o zcela jedinečnou zkušenost, za níž jsem osobně nesmírně vděčný. Na skutečnosti, že sajdkáru může řídit pouze jeden, se tím sice nic nemění, ale jak potvrzují všichni znalci, důležitý je i jezdec v přívěsném vozíku, který se v zatáčkách stará, aby se motocykl nepřevrátil…

Hodnocení autora recenze: 90%

Cecilia Bartoli & Rolando Villazón – první společné koncertní turné
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
Rolando Villazón (tenor)
Orchestra La Scintilla of the Zurich Opera
Koncertní mistr: Ada Pesch
6. prosince 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Předehra (Così fan tutte)
– Si mostra la sorte, KV 209 (koncertní árie)
Rolando Villazón
– Chi sà, chi sà, qual sia, KV 582 (koncertní árie)
Cecilia Bartoli
– Fra gli amplessi in pochi istanti (Così fan tutte, 2. dějství)
Cecilia Bartoli (Fiordiligi), Rolando Villazón (Ferrando)

Gioachino Rossini: Předehra (Popelka)

Gaetano Donizetti:
– Una furtiva lacrima (Nápoj lásky)

Gioachino Rossini:
– Nacqui all’affanno… Non più mesta (Popelka, 2. dějství)
Cecilia Bartoli (Angelina)

Gaetano Donizetti:
– Una parola, o Adina… Chiedi all’aura lusinghiera (Nápoj lásky, 1. dějství)
Rolando Villazón (Nemorino), Cecilia Bartoli (Adina)

= přestávka =

Vincenzo Bellini:
– Koncert pro hoboj a orchestr Es dur
Pier Luigi Fabretti (hoboj)
– Torna, vezzosa Fillide
Rolando Villazón

Gioachino Rossini: Předehra (Hedvábný žebřík)

Gioachino Rossini:
– Assisa a’ piè d’un salice – Deh calma, o Ciel, nel sonno
Cecilia Bartoli (Desdemona)
– Eccomi giunto inosservato – Non arrestare il colpo – Notte per me funesta (Otello, 3. dějství)
Rolando Villazón (Otello), Cecilia Bartoli (Desdemona)

přídavky:
Ernesto De Curtis: Non ti scordar di me
Gioachino Rossini: La danza
Franz Lehár: Lippen schweigen (Die lustige Witwe)