Chyběl jenom motocykl. Cecilia Bartoli a Rolando Villazón v Praze

  1. 1
  2. 2

Zatímco některé kulturní podniky se neobejdou bez mohutné propagace ve formě billboardů, plakátů, citylightů a tištěné i elektronické inzerce, u jiných stačí k vyprodání vstupenek jen strohé oznámení, kdy a kde se uskuteční. Ta druhá varianta se v podstatě týkala i koncertu, který se včera odehrál v pražském Obecním domě. Dvojici jeho protagonistů by to ovšem podle mého názoru na velkoplošných reklamách více než slušelo. Italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli a mexický tenor Rolando Villazón se totiž vydali – alespoň na podařených fotografiích Douglase Kirklanda – na své historicky první turné na elegantní zelené sajdkáře.

Rolando Villazón, Cecilia Bartoli (foto © Douglas Kirkland)
Rolando Villazón, Cecilia Bartoli (foto © Douglas Kirkland)

A že vizuální motiv motocyklu s přívěsným vozíkem oběma pěvcům zjevně přirostl k srdci, bylo znát i z jejich Slova na přivítanou v programové brožuře: „…bezpečnostní opatření nám bohužel neumožňují dorazit na pódium na motorce. I přesto doufáme, že si dnešní koncert užijete!“

Většinu natěšeného publika ve Smetanově síni ovšem netvořili členové motorkářských klubů, ale diváci, právem zvědaví na vzácnou přítomnost operních umělců s takřka kultovní aurou na jednom jevišti. Dvojice se podle vlastních slov už před společným účinkováním v Gluckově Ifigenii na Tauridě na letním festivalu v Salcburku dohodla, že musí dohromady připravit i další projekty. „Oba sdílíme velké zaujetí pro klasický a belcantový repertoár, a proto bylo naprosto samozřejmé, že jsme se rozhodli pro koncertní program složený z těch nejkrásnějších děl Mozartových, Rossiniho, Donizettiho a Belliniho.“

Takový nápad zní sám o sobě skvěle, ale pamětníkům možná něco vzdáleně připomene. S repertoárem stejných skladatelů a v páru s jiným výjimečným umělcem se totiž mezzosopranistka představila už v roce 1999. Jednalo se tehdy o studiovou nahrávku a následné koncerty s další hvězdou její mateřské firmy Decca, basbarytonistou Brynem Terfelem. Není bez zajímavosti, že už tenkrát se prokázalo, že být rovnocenným partnerem pro pěvkyni s talentem, muzikalitou, energií – a nebojme se říci genialitou – Cecilie Bartoli nebylo ani pro zpěváka Terfelova formátu vůbec jednoduchým úkolem. Každou sajdkáru zkrátka může řídit jen jeden, a ten, který se veze, je tu nanejvýš na vyrovnávání stability v zatáčkách… Platí tedy předchozí podobenství i pro aktuální spojení Bartoli-Villazón, zvláště když si o něj hvězdný pár na fotografiích tak trochu sám říká?

Na takovou otázku myslím nelze odpovědět zcela jednoznačně. Mimo jiné proto, že koncert hned zpočátku představil doprovodné těleso Orchestra La Scintila v tak oslnivém světle, že ho publikum rázem přijalo jako další hvězdu večera. Místo dirigenta řídila ani ne třicetihlavý soubor hudebníků s praxí v historicky poučené interpretaci ve stoje drobná šedovlasá koncertní mistryně Ada Pesch. Souhra, dynamika a nesmírně atraktivní zvuková barevnost v úvodní předehře k Mozartově opeře Cosí fan tutte okamžitě potvrdily, že orchestr nepatří ve svém oboru ke světové špičce náhodou.

Lepšího entrée se Rolandu Villazónovi před jeho prvním sólových vstupem ani nemohlo dostat. Auditoriem srdečně přivítaný zpěvák se rozhodl pro Mozartovu ranou koncertní árii Si mostra la sorte. Pěvcův hlas je stále stejně nezaměnitelný, jako když jsme ho v Praze poznali téměř přesně před deseti lety, ovšem celkově je jeho projev mnohem silovější a v mnoha ohledech až zbytečně expresivní. Projevilo se to velmi zřetelně i v uvedené árii, které by možná slušelo více lehkosti a přirozenosti, nemluvě o tom, že koloratury nikdy nepatřily k Villazónovým hlavním přednostem.

Cecilia Bartoli & Rolando Villazón - Rolando Villazón (tenor) - Smetanova síň Obecního domu Praha 2015 (foto Petr Dyrc)
Cecilia Bartoli & Rolando Villazón – Rolando Villazón (tenor) – Smetanova síň Obecního domu Praha 2015 (foto Nachtingall Artists/Petr Dyrc)

Předešlé výhrady by možná nemusely zaznít tak naléhavě, kdyby tenoristu vzápětí nevystřídala zřetelně uvolněná a dobře naladěná Cecilia Bartoli s další Mozartovou koncertní árií Chi sà, chi sà, qual sia na slova Lorenza Da Ponte. To, co předvedla, byl obvyklý ohňostroj pěvecké virtuozity, zcela přirozeně tvořených hlasových ozdob a výjimečné pěvecké inteligence. V tu chvíli se zdálo, že její pěvecký kolega bude muset opravdu přesvědčivě dokázat, že tu není jen jako pasažér z přívěsného vozíku z doprovodných fotografií…

Cecilia Bartoli & Rolando Villazón - Cecilia Bartoli (mezzosoprán), Rolando Villazón (tenor) - Smetanova síň Obecního domu Praha 2015 (foto Nachtingall Artists/Petr Dyrc)
Cecilia Bartoli & Rolando Villazón – Cecilia Bartoli (mezzosoprán), Rolando Villazón (tenor) – Smetanova síň Obecního domu Praha 2015 (foto Nachtingall Artists/Petr Dyrc)

Do jisté míry se to podařilo hned v dalším společném výstupu, duetu Fiordiligi a Ferranda Fra gli amplessi in pochi. Potvrdilo se, že to, co spojuje Bartoli s Villazónem především, je společný smysl pro humor a téměř absolutní úcta ke smyslu zpívaného slova, což v kombinaci s jakousi spikleneckou jiskrou mezi oběma pěvci učinilo z interpretace tohoto dvojzpěvu malý hudebně dramatický šperk.

Následná, opět brilantně zahraná předehra k Rossiniho Popelce (zvolená tempa v crescendech a jejich gradace byla zcela okouzlující) uvedla ukázky z oper, v nichž oba pěvci dosáhli svých snad největších úspěchů. Villazón předvedl bravůrně vystavěnou a tentokrát stylově výtečně zazpívanou Nemorinovu árii Una furtiva lacrima z Donizettiho Nápoje lásky, zatímco Bartoli představila svou bezkonkurenční Popelku ve finální scéně Nacqui all’affano… Non più mesta. K předchozím superlativům, adresovaným jejímu pěveckému umění, lze ještě dodat, že skromnou Angelinu na prahu životního štěstí ztvárnila herecky (mimikou, gestikulací i pohybem na pódiu) naprosto dokonale.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cecilia Bartoli & Rolando Villazón (Praha 6.12.2015)

[Celkem: 19    Průměr: 4.1/5]

Související články


Reakcí (3) “Chyběl jenom motocykl. Cecilia Bartoli a Rolando Villazón v Praze

  1. Jen podotýkám, že byl Rolando Villazón zřetelně indisponovaný, několikrát během večera bojoval s chrapotem a byl občas rád, že je rád, proto to ani s tou lehkostí nemohlo být tak slavné. Jinak ale naprosto souhlasím, byl to večer, jaký se často nevidí, a Otello byl jeho vrchol.

    1. Souhlasím – Villazónova indispozice byla znát od prvních tónů a zřejmě byla i důvodem změny v programu. Nicméně obecenstvo přišlo hlavně na hvězdu, takže volání Bravo nebylo rozhodně řídké. Zato Bartoli byla dechberoucí smršť, která si ovace ve stoje rozhodně zasloužila.

Napsat komentář

Reklama