Texty Ivana Medka (161)
Když Ivan Medek začátkem roku 2009 vzpomínal na Františka Kovaříčka, skladatele a dlouholetou vůdčí osobnost české Hudební mládeže, rozhovor nás pak zavedl k tomu, čeho česká Hudební mládež (kterou Ivan Medek na podnět Václava Talicha poprvé založil začátkem roku 1948 a která byla pak okamžitě zrušena a obnovena až ve druhé půli padesátých let) – existujíc v nesvobodném režimu – vlastně nikdy nemohla dosáhnout.
***
Myšlenka belgického zakladatele Hudební mládeže Marcela Cuveliera byla v tom, že celá organizace má být co nejvíc iniciativou mladých lidí. Nejen ve smyslu výběru skladeb a organizování koncertů, ale především v tom, jak dát lidi dohromady. Ovšem to tady u nás prostě v té podstatné míře nešlo. Tady byl socialistický Svaz mládeže a to byla absolutní brzda jakékoli osobní iniciativy lidí.
Ve Vídni se například Hudební mládež vyvinula i tím směrem, že tam existuje Škola Hudební mládeže. Je to instituce, pořádá třeba kurzy pro hudební manažery, získává a školí mladé lidi pro práci s hudbou. To tady nebylo možné. V momentu, kdy se Hudební mládež takzvaně znovuobnovila, někdy v tom roce 1956, ukázalo se, že takto to nepůjde ani jeden den. Okamžitě se ozvaly hlasy, že to už přece dělá Svaz mládeže a že se to vše přesune pod jeho křídla na Senovážné náměstí.
V šedesátých letech se to pak přece jen trochu podařilo, i když ne úplně, protože ti mladí zase neměli možnosti v první řadě finanční. Málokdo jim něco dal. Česká filharmonie jim na nějakou dobu dala domov. Mohla se toho ujmout už dávno předtím, ale asi by bývala trvala na tom, aby to byla Hudební mládež České filharmonie. To dost dobře nemělo smysl, protože šlo o to zapojit co nejvíce lidí z nejrůznějších míst a skupin. V podstatě tak, jak to pak chtěl i František Kovaříček. Ale měl také velmi omezené možnosti; neměl peníze, neměl dost lidí; byl v podstatě odříznutý.
Hovor nás tehdy dovedl i k tématu českých hudebních skladatelů dvacátého století…
Přiznám se, že k nadání českých skladatelů jsem skeptik. To je marná sláva. Asi je to dáno způsobem výchovy, takovým určitým tradicionalismem, který se nedá vykompenzovat přehnaným modernismem, protože oboje dvoje musí z něčeho vyrůstat. Francouzská moderna, ať ji vezmete z jakéhokoli konce dvacátého století, pořád vlastně v něčem na něco navazuje. Není úplně utržená. I když by se to třeba o Messiaenovi dalo svým způsobem říct, tak to není pravda. Tam jsou velmi hluboké kořeny staré francouzské hudby. A to je důležité, protože to je nějaká souvislost, kontinuita. U těch úplně moderních Francouzů to svým způsobem taky je, ale samozřejmě kdybyste měl hledat nějaké souvislosti mezi Boulezem a starými Francouzi, bylo by to těžké. Ale dalo by se to najít. Nehledě na to, že problém je v tom, že u Bouleze – stejně jako u Stockhausena zase na druhé straně – je jedna věc jistá. Ať jsou jejich experimenty jakkoli krajní, na prvním místě je tam talent. A prosadí se v prvních taktech. To je evidentní i u Messiaena.
Já mám trochu nedůvěru k české snaze po světovosti na jedné straně, na druhé straně vidím – nevím, jak bych to řekl – nedostatek skutečně originálního talentu. Tak všelijak poskakovat dovede každý. Ne tedy každý, ale hodně lidí. Ale takovou věc, jako je Kladivo bez pána, tu by nikdo nenapsal, protože je to šíleně těžké a nikdy to nebude populární. To u nás miluje pár surrealistů.
Je to těžké. Talich říkal dávno a dávno, že tady chybí typ vzdělaného – ať už amatéra nebo profesionála – hudebního organizátora. To je to, co kdysi uměl Otakar Nebuška a svým způsobem i Otakar Šourek se svým zaujetím pro Dvořáka, Suka a Nováka. Ale to tady není. Kde to vezmete? To byli lidé, kteří měli své povolání, své jistoty a dokázali se postavit za něco, za co se v té době nedovedl postavit nikdo. Nebuška třeba tím svým, v Plzni vydaným referátem, kterým koncem roku 1918 reagoval na Nejedlého kritiku Sukova Zrání v Talichově podání. A psal: „Talich je náš příští muž!“
(pokračování)
