Citlivá resuscitace polozapomenutého díla. Bononciniho Camilla znovu na scéně

• Operní hit své doby – dnes téměř neznámý
• Camilla na scénách Evropy
• Silné hlasy, silné postavy
• Mezi Händelem a kabaretem

Operní hit své doby – dnes téměř neznámý

Někdy dokáží být dějiny opery opravdu nemilosrdné. Některá díla byla kratší či delší dobu velmi úspěšná, nebo i uváděná po desítky let, ale pak zcela vymizela z repertoáru a stala se z nich jen krátká slovníková hesla. Jednou z nejúspěšnějších oper konce 17. a počátku 18. století byla opera Il Trionfo di Camilla, regina de´Volsci na libreto úspěšného literáta Silvia Stampiglii. Tento italský básník a libretista byl autorem řady operních a oratorních textů, a většinu z nich zhudebnil právě Giovanni Bononcini. Mezi další zhudebňovatele patří i další významní skladatelé té doby Nicola Porpora nebo Alessandro Scarlatti, a především G. F. Händel.

Prameny ne zcela jasně určují autorství hudby ke Camille a kolísají mezi Giovannim Bononcinim, jeho bratrem Marcem Antoniou nebo spoluprací obou skladatelů. Giovanni Bononcini začínal v Itálii, později působil ve Vídni a Berlíně, více než dekádu pak v Londýně, a od roku 1733 pak v Paříži. Poslední etapou jeho života se stala znovu Vídeň. Měl štěstí na mecenáše a také měl oporu ve šlechtických a královských kruzích, ale ani jeho životu se nevyhnuly skandály. Velmi negativně jeho kariéru a život poznamenalo obvinění z plagiátorství, kvůli kterému opustil Londýn. G. Bononcini byl autorem množství skladeb, operních, serenat i oratorií, kantát, ale i instrumentálních opusů a řady děl z oboru církevní hudby. Patřil k nejúspěšnějším skladatelům na evropském kontinentu. Dnes je znám spíše jako operní skladatel děl, která byla znovu uvedena a případně nahrána až v období po druhé světové válce. Richard Bonynge a Joan Sutherland se takto pokusili vzkřísit jeho Griseldu, ale nejčastěji je dnes uváděn jeho Polifemo, případně árie z jeho děl. V posledních letech též vzniklo několik komponovaných recitálů, srovnávající árie Händela a Bononciniho.

Camilla na scénách Evropy

Camilla byla jedním z největších Bononciniho operních úspěchů. Dílo má složitější historii a několik verzí daných především tehdejšími prováděcími možnostmi v různých místech uvádění. Premiéra původní italské verze 27. prosince 1696 v Teatro S. Bartolomeo v Neapoli se konala pod záštitou objednavatele a mecenáše, neapolského vévody Luise Francisca de La Cerda y Aragón a jeho manželky Marie, které básník také věnoval text v tištěném libretu. Vévoda se osobně postaral o hvězdné obsazení opery, stejně jako o zakázku dvou dalších oper pro neapolskou sezónu (tou byly dvě nové opery Alessandra Scarlattiho).

Vzhledem k tomu, že neapolské scény nemusely respektovat římská nařízení o zákazu žen na jevišti, tak v původním obsazení v hlavní mužské roli prince Prenesta vystoupila tehdejší známá hvězda Maria Maddalena Musi, a na kastráta zbyla až role „secondo uomo“, tedy part převlečeného nápadníka, krále Turna. Pro komický efekt byla role služky Tullie svěřena tenoristovi. Úspěch opery byl opravdu nebývalý a trval nejen celou místní karnevalovou sezónu. Během dalších třech dekád se opera rozšířila do zhruba dvaceti dalších italských měst. Oba autoři pak dílo upravili podle římského vkusu a vlastně vytvořili další verzi (La rinovata Camilla) v roce 1698. Dílo bylo úspěšně uvedeno i v Madridu a samostatný život opera začala v Londýně, kde mezi roky 1706 a 1728 dosáhla neuvěřitelných více než sto repríz. Libreto i hudební kompozice působily výrazně na další skladatele neapolské školy a také na tvorbu G. F. Händela.

Stampigliovo libreto využívá jeden z motivů Aeneidy (11. kniha) o královně Camille, bojovnici proti Trojanům v Latiu. Libreto ale pracuje s jinými záplekami, snahou Camilly získat ztracený trůn, který si násilím usurpoval král Latinus. Postava Camilly byla populární v italské renesanci, mimo jiné ji zmiňuje Boccaccio a domníváme se také, že tato legendární postava mohla být původním ideovým modelem pro Boticcelliho malbu Pallas a kentaur. Libretista umisťuje děj do Piperna, dřívějšího hlavního města národa Volsků (Volusků), starověkého italického kmene z jihovýchodní části Latia.

Látky z Vergiliovy Aeneidy byly mimořádně populární mezi vzdělanci a umělci. Stampigliovo libreto ovšem přejímá jen základní motiv, to je boj o trůn, a jinak upravuje zápletku zcela podle dobového vkusu. Využívá všech obvyklých peripetií, hlavní hrdinka přestrojená za pastýřku, královská dcera ukrývající milence v převleku za mouřenína, nezlomná láska mezi znepřátelenou Camillou a synem uzurpátora atd. Libreto vykazuje nebývalou symetrii vztahů, která pak vyústí v trojici šťastných párů a „na ocet“ zbývá jen tatínek uzurpátor, který velkomyslně předává žezlo mladší generaci… Libreto ovšem přináší výraznou novinku v neapolské libretistice, hybatelem děje je totiž žena, Camilla, která lstivostí, úskoky i strategií bez servítek bojuje o trůn.

Anglická verze opery z roku 1706 výrazně omezila použití recitativů v opeře, které anglický divák neobliboval. Dílo bylo přeloženo (Owen Swiny, Peter Motteux ad.) a hudba adaptována Nicolou Francescem Haymem, hudebníkem, a především básníkem, pozdější významným Händelovým libretistou. V prvním anglickém provedení se ale postupně s obsazováním hostujících italských pěvců některá hudební čísla vracela k italskému originálu, takže představení bylo směsicí dvou jazyků.

Velkým impulsem k popularitě díla bylo i vystoupení tehdy nejznámějšího světového kastráta Nicoliniho, který počátkem roku 1709 převzal roli Prenesta. Bononcini také svoji operu během londýnského pobytu zrevidoval a znovu zařadil na repertoár, a lze předpokládat, že tato pozdější verze byla blíže italskému originálu. Nepřímým důkazem velké obliby je i tisk libreta dokonce v pěti vydáních u londýnského nakladatele Jacoba Tonsona. Opera ale po roce 1730 zcela zapadla a první novodobý pokus vzkřísit dílo pro současného diváka se konal až v anglickém Hullu roku 1979. Z posledních nastudování v Evropě je významné koncertní provedení v německém Herne roku 2015 (Kulturzentrum, soubor Elbipolis Barockorchestr Hamburg, dirigent Jürgen Gross).

Silné hlasy, silné postavy

Právě z anglické verze opery vychází současné nastudování. Anglická verze podle tištěného libreta musela být výrazně kratší než původní italská, která trvala tři a půl hodiny. V hudební a textové adaptaci souboru Musica Florea a režisérky a choreografky Andrey Miltnerové došlo k dalšímu krácení, stažení děje do dvou dějství (oproti původním třem) a také zřejmě k určitému zjednodušení zpěvních linek. Režie díla podle slov režisérky byla inspirována v podstatě krátkodobým retro stylem po skončení první světové války, kdy se mnohá zábavní divadla ve West Endu vracela výtvarně v kostýmních a scénografických návrzích k estetice 18. století jako určité existenciální jistotě v těžké poválečné době a též vazbě na národní minulost. Nicméně pohybová a výtvarná stylizace se vedle barokní inspirace orientuje také na umění anglického vaudevillu počátku 20. století, kterou bohužel domácí divák zná jen z filmů.

V celku vyrovnaném ansámblu si lépe vedly dámy. Titulní role královny Camilly se opravdu královsky zhostila sopranistka Pavla Radostová s rovným, vyrovnaným a jasným hlasem bez vibrata, poslechově velmi příjemným i ve vyšších polohách (role nemá nijak rozsáhlou tessituru), navíc i velmi kultivovaně pracující s intenzitou projevu. Dobře si poradila i s předepsanou pohybovou stylizací.

Nejlépe dokázala najít rovnováhu mezi gestem a jeho parodováním sopranistka Eliška Minářová v roli královské dcery Lavinie. Sladký hlas se ostatně velmi dobře hodil k charakteru hrdinky, dobře zvládla i pěveckou ornamentiku (stejně jako představitelka Camilly). Dobře si vedla i třetí sopranistka Michaela Šrůmová v podpůrné roli služebné Tullie. Velmi kladně působil i kultivovaný a přesný přednes mladého kontratenoristy Vojtěcha Pelky (Prenesto), který nezaujal ani tak krásným témbrem (hlas někdy, zejména ve vyšších polohách, zní nasálně), ale výbornou technikou, efektním, ale zároveň uměřeným trylkem i drženými tóny. Poněkud matněji, ale pěvecky spolehlivě vystoupil tenorista Martin Javorský v nepříliš vděčném partu převlečeného milence (Turnus). V roli sluhy Linca se dobře osvědčil David Nykl. A role královského tyrana musela být ze zdravotních důvodů rozdělena na poslední chvíli mezi původně obsazeného pěvce, který pouze roli mimoval na jevišti (Štěpán Pokorný), a dalšího zpěváka, který roli převzal pěvecky (Adam Born).

Mezi Händlem a kabaretem

Tradičně se inscenace opírala o pečlivé hudební nastudování Marka Štryncla v čele orchestru Musica Florea. Bohužel Bononciniho partitura, a v tomto případě spíše předložená úprava, nenabízí vyloženě výraznější a efektní árie afektu tak, jak je nacházíme v řadě Händelových dílech. Přesto je zde několik velmi zdařilých melodických árií pro Camillu, Lavinii a virtuóznější part pro Prenesta. Zkušený dirigent si velmi dobře také poradil ve spolupráci s pěvci. Režijní a stylový výklad Andrey Miltnerové a autora velmi zdařilých kostýmů (Christopher Vinz) sice disponuje dobrým výtvarným nápadem, ale inscenace místy upadá do monotónnosti. Je to dáno i faktem, že oproti předchozím letním operním produkcím tohoto souboru chybí nápaditější a překvapivější scénografie (Václav Krajc, Jiří Bláha), byť navržené kulisy barokního typu jsou půvabné a funkční. Zpěváci jsou v režijním pojetí, především v gestice a mimice vedeni k typizaci, která je sice zpočátku zábavná, ale dosti rychle se okouká.

Přes určité výhrady je bezesporu další letní inscenace souboru Musica Florea ve dvoraně HAMU velkým přínosem pro letní hudební sezonu a také ukázka jiných možností inscenování barokních hudebně-dramatických děl v současnosti. Výrazným kladem pak zůstávají pěvecké výkony a hudební nastudování. Z mého pohledu se ale jeví sporná celková stylizace, s použitím dvojího retro stylu, která divákovi znesnadňuje rozklíčování právě stylových stránek díla. Navíc novodobá verze anglické úpravy italské opery usazená do estetiky anglického vaudevillu těsně po I. světové válce, inspirovaného barokním divadlem 18. století, přináší snad trochu příliš slohových rovin.

Giovanni Bononcini, Antonio Maria Bononcini: Camilla
18. července 2025, 21:00 hodin
Divadlo Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU, Malostranské náměstí, Praha 1

Inscenační tým
Dirigent, hudební nastudování: Marek Štryncl
Režie a choreografie: Andrea Miltnerová
Scénografie: Václav Krajc, Jiří Bláha
Světelný design: Prokop Vondruška
Návrh kostýmů: Christopher Vinz
Výroba kostýmů: Jana Daubnerová, Eliška Šebestová
Garderobiér: Paulina Kostov
Umělecký maskér: Eva Nyklíčková
Inspice: Veronika Staňková

Obsazení:
Camilla: Pavla Radostová
Prenesto: Vojtěch Pelka
Lavinia: Eliška Minářová
Turnus: Martin Javorský
Tullia: Michaela Šrůmová
Linco: David Nykl
Latinus: performer Štěpán Pokorný, zpěv Adam Born
Taneční role: Romana Konrádová, Lucie Holánková

Orchestr Musica Florea
Umělecký vedoucí: Marek Štryncl
1. housle: Magdalena Malá, Markéta Langová, Eva Kalová
2. housle: Jan Hádek, Simona Tydlitátová, Sarah Flögel
Viola: Lýdie Cillerová, Jakub Verner
Violoncello: Helena Matyášová
Kontrabas: Ondřej Štajnochr
Hoboj: Tereza Samsonová, Marta Neumannová
Fagot: Kryštof Lada
Cembalo: Filip Dvořák
Theorba: Barbora Hulcová