Děkuji, že jste si ve svém hektickém týdnu našel čas na náš rozhovor.
Čas na rozhovor jsem si našel rád, ale přiznávám, že program mám opravdu dost nabitý. Právě jsem přiletěl do Lyonu z amerického Dallasu, kde jsem předevčírem dirigoval Poulencovy Dialogy karmelitek. A tady v Lyonu mě pro změnu čeká produkce Offenbachovy opery Hoffmanovy povídky.
Dirigujete nejen operní, ale i symfonické orchestry.
Odjakživa jsem měl blízko k divadlu, dokonce jsem svého času studoval herectví. A operní produkce si mě omotaly kolem prstu už v dětství, kdy jsem byl členem dětského sboru. Zpívávali jsme duchovní skladby ve štrasburské katedrále, ale také jsme doprovázeli orchestrální či operní produkce. A to mi zůstalo, neustále balancuji mezi symfonickými díly a operou. Věřím, že pokud má dirigent do hloubky nastudovanou orchestrální tvorbu, ale nezná skladatelovy opery, nemůže dostatečně dobře provést jeho symfonie. Nebo lépe řečeno – já spolehlivě poznám, když Mozartovu nebo Mahlerovu symfonii s orchestrem uvádí dirigent bez operních zkušeností.
Podle čeho to poznáte?
Dirigenti, kteří se nepohybují v operním světě, občas zapomínají, že i symfonická díla jsou plná příběhů, různě zbarvených emocí, dramatických scén. Jejich pojetí je pak příliš intelektuálně zatěžkané. Na druhou stranu, operní dirigenti musí v produkci často skloubit tolik aspektů v orchestřišti i na pódiu, že mohou snadno opomenout hudební vrstvy, barvy, důkladnější a preciznější práci s instrumentální složkou opery. Navíc, i sami skladatelé často používali například části svých orchestrálních skladeb ve vlastních operách a naopak. Například ve zmíněných Dialozích karmelitek je melodie, kterou Poulenc použil i ve druhé větě své flétnové sonáty.
Jak náročné je dlouhodobě obstát jako dirigent operních a zároveň symfonických děl?
V naší dirigentské branži je to obtížné, neustále se vás snaží někam zaškatulkovat. I v rámci těchto dvou zaměření. Můžete být například vnímán jako dirigent jen francouzských, německých či soudobých oper, nebo vám naopak přicházejí jen nabídky na dirigování symfonických děl. Ale přitom, když se podíváte na opěvované přední světové dirigenty, mají vždy velké zkušenosti s operním i symfonickým repertoárem. Tito velikáni jsou mými vzory, proto se snažím mezi těmito dvěma světy neustále balancovat. A to se mi daří mnohem snadněji díky tomu, že mám stálé angažmá v Prague Philharmonia a v Dallaské opeře.
Předpokládám, že máte i své dirigentské asistenty?
Ano, mám mnoho asistentů. Například tady v Lyonu jeden z mých asistentů připravuje Hoffmannovy povídky už týden beze mě. Ale od teď až do premiéry opery budu s umělci zkoušet už jen já. Jen se během těch příprav na pár dní vzdálím, abych v Praze uvedl koncert s Prague philharmonia a Emmanuelem Pahudem. Je pro mě nesmírně důležité, na rozdíl od spousty ostatních dirigentů, být přítomen u zkoušek oper s klavírem, ještě předtím, než se dává produkce dohromady s orchestrem. Už tam vznikají důležitá rozhodnutí, i jak bude vytvořena mizanscéna, a to následně formuje způsob, jakým pojmu hudbu, aby byla co nejvíce v souladu s celkovou produkcí.
S jak velkým předstihem vás agenti oslovují, abyste oddirigoval tu či onu produkci?
Operní produkce se plánují mnoho let dopředu. A tak si musím dát velký pozor, abych si v kalendáři nechal dostatek času na práci se symfonickými tělesy. Mám velké štěstí, že mám svá dvě stálá angažmá a vše ostatní jsou jen další třešničky na dortu.
Jaké nejvzdálenější datum máte ve svém diáři označené?
Myslím, že mám naplánované něco na prosinec roku 2028 nebo dokonce na leden 2029. Ale po covidu se obecně plány nedělají na tak dlouho dopředu jako dříve. A to je pro mě osvobozující a úlevné. Když přijímám nějakou nabídku s pětiletým předstihem, jak mám vědět, že si za pět let neřeknu: „Ach jo, proč jsem si tehdy tenhle koncertní program vymyslel? Vůbec se mi do toho už nechce.“
Znamená to, že se vám v průběhu času dost mění hudební vkus?
Když jsem byl mladší, měl jsem ho vyhraněnější, ale v posledních letech jsem mnohem otevřenější. Rád se seznamuji se soudobou hudbou, ale zároveň se pokaždé se zvědavostí vrátím i ke klasickým dílům například Beethovena, u kterých pak s novou perspektivou objevuji něco nového. Stejně tak u mých oblíbených oper, Bohéme, Carmen, La Traviata či zmíněné Hoffmannovy povídky pokaždé objevím něco nového i díky tomu, jak se zrovna pojmou kostýmy, choreografie, kulisy a další prvky scénografie.
Pro Prague Philharmonia vytváříte orchestrální programy sám. Je tomu tak i v Dallaské opeře?
V Praze mám sice co se týče tvorby programů hlavní slovo, ale zároveň spolupracuji s manažerkou Prague Philharmonia Sarah Gráfovou a s uměleckou radou. V Dallasu na tvorbě programů spolupracuji s mým generálním ředitelem. Pracuje se nám spolu snadno, což vůbec není v operních domech běžné. Vzpomínám si, že když jsme vytvářeli první program, každý jsme sepsali seznam asi dvaceti oper, které bychom za každou cenu chtěli uvést. Mysleli jsme si, že se budeme složitě dohadovat o tom, které z těch oper nakonec uvedeme, ale k mému překvapení jsme se už od začátku skoro na všem shodli. Uvádíme tři druhy oper – starší opery, které se běžně neuvádějí, nejznámější opery, které přilákají nejvíce diváků a nás finančně nejvíce obohatí, a také uvádíme zcela nové opery.
Všimla jsem si, že téměř nikdy nedirigujete s taktovkou…
Dlouhá léta jsem studoval u Seijiho Ozawy, asistoval jsem mu i jako dirigent, byli jsme si velmi blízcí. Jednou mi řekl: „V začátcích je důležité naučit se dirigovat s taktovkou. Nutí tě k preciznosti v rytmice, k jasné gestikulaci.” Ale jednou, a to mi řekl Herbert von Karajan, až budeš dostatečně zkušený, zkus dirigovat bez taktovky. Zjistíš, že ti to dodá svobodu projevu, umožní ti se lépe a silněji výrazově vyjádřit. Nedá se odhadnout, za jak dlouho na to budeš připravený, ale až ten moment nastane, pocítíš to. Až časem jsem pochopil, co tím myslel. Ten moment opravdu nastal. V dnešní době diriguji převážně bez taktovky, ale ne výhradně. Občas se mi hodí, například když dávám v opeře dohromady orchestrální hráče se sólisty a sborem na pódiu. Nemusí to být vždy taktovka, stačí tužka nebo propiska. Ale ve výsledku stejně diriguji více svýma ušima, soustředěnou pozorností, myšlenkami a emocemi, vnesenými do gest, kterými spojuji hráče, hudbu, čas a prostor. V posledních letech stále více a raději učím, a tak pozoruji mnoho dirigentů, hlavně těch mladých začínajících. Často si myslí, že se musí u dirigování hodně hýbat, ale ono to paradoxně funguje mnohem lépe, když ony pohyby zvnitřníte. U mě to platí dvojnásob, mám i bez taktovky velmi dlouhé ruce, o to zřetelněji a úsporněji s nimi musím hýbat, jinak by moje gesta mohla na hráče působit matoucím a vágním dojmem.
Zanedlouho vystoupíte v Praze s Prague Philharmonia a flétnistou Emmanuelem Pahudem. I s ním jste již v minulosti spolupracoval?
Ano. Emmanuel Pahud je nejen prvotřídní flétnista, ale celkově umělec par excellence. Způsob, jakým ovládá flétnu, se dokáže vyrovnat i těm nejlepším zpěvákům. Hraje neuvěřitelně zpěvně, zároveň má neobyčejně rychlou a muzikální techniku, která je tak odlehčená a přirozeně plynoucí, že při poslechu vnímáte jen krásu hudby a zapomenete na to, že hraje technické pasáže. Vlastně zapomenete i na to, že posloucháte zvuk flétny, slyšíte jen ryzí hudbu. Virtuozita, která je tak virtuózní, až přestává být virtuozitou a stává se absolutní přirozeností. Něco takového je opravdu ojedinělé. Jsem nesmírně rád a vděčný, že se s ním opět uvidím, že se s ním i orchestrem propojíme skrze hudbu.
Na programu zazní mimo jiné skladby od Mozarta a Haydna. Ti ve své době používali novátorské hudební postupy, které posluchači ocenili jinak než dnes, kdy již mohou působit běžně a fádně. Jak je oživujete pro současné publikum?
Není to jen o novátorských postupech, ale i o tom, že jsme dnes celkově přesaturovaní hudbou. A vlastně kulturou celkově. I příliš mnoho kultury škodí. Je mnohem těžší posluchače něčím překvapit, nadchnout. Za časů Beethovena i Mozarta lidé slyšeli tu či onu skladbu jednou, dvakrát, možná třikrát za celý život. Dnes si ji můžeme poslechnout i tisíckrát. Snažím se skladby pokaždé publiku přednést s pocitem, že se hudba právě teď, znovu a znovu, rodí. Nejde o to, abych nechal novátorské synkopy nebo harmonie vyniknout tak, aby si jich posluchači snáze všimli. Spíš se soustředím na přítomnost, na to, jak hudba vzniká v každém okamžiku, tu a tam ji samozřejmě usměrním, ale zároveň se jí sám nechám rád překvapit. Může to být riskantní, když nemáme vše pod kontrolou, ale právě díky tomu hudba více ožívá. A když se to daří, všichni v sále to cítí.
Takové hudební mindfulness…
Přesně. Čím dál tím silněji si uvědomuji, jak důležitá je mentální a duševní příprava. Abych se mohl hudbě otevřít, musím se cítit vyrovnaně, mít čistou hlavu. Když se v den koncertu cítím klidný a odpočatý, na místo koncertu dorazím zpravidla až tak deset minut před vystoupením. Pokud mě však něco trápí a myšlenky se mi rozbíhají všemi směry, přijíždím do koncertního sálu i několik hodin před představením. Stoupnu si pak na stupínek, to mě trochu vystraší. Řeknu si: „Poslyš, dej se do kupy, za pár hodin tady budeš stát před všemi těmi hudebníky, tak se hezky začni soustředit!“ Zpočátku to bylo těžké, ale za ta léta jsem si vycvičil mysl i tělo, aby mě poslouchaly. Dokážu nyní velmi rychle přepínat svoji pozornost. Když se například během přestávky s někým pohádám, jsem schopný se z toho ihned otřepat a znovu se zaměřit na hudbu. A dokonce, podobně jako herci, umím cítit na vyzvání různé emoce – pokud hraji veselou skladbu, dokážu si vsugerovat dobrou náladu, když jde naopak o dílo smutné až depresivní, vyvolám si takové pocity přirozeně i uvnitř sebe.
Zmínil jste, že jste na to vycvičil i tělo?
Myslím to tak, že jsou to spojené nádoby, mysl a tělo. Ale je pravda, že v den koncertu například jím jen velmi málo. S prázdným žaludkem se mi mnohem lépe pracuje.
A jak v pozici dirigenta přistupujete k orchestru?
Domnívám se, že člověk, který se rozhodne vydat na dirigentskou dráhu, musí být krapet šílený. Anebo je to možná naopak, člověk se nejprve rozhodne stát se dirigentem a až poté zešílí. Ať je to tak či tak, jako dirigent si musíte zvyknout na velký nápor. Hodně se od vás očekává. Hudebníci k vám budou velmi kritičtí. A vy se musíte naučit nebrat si to příliš osobně. Jste vůči nim ve vůdčí pozici, máte za ně do velké míry zodpovědnost. To může být vaše výhoda i nevýhoda. Pokud jste nejistí, je riziko, že té moci zneužijete a budete příliš urputní a povýšení. Ale to bývá kontraproduktivní. Já to beru tak, že jsme si v orchestru všichni rovni, jen každý z nás má jinou roli. Ano, občas se můžu jevit jako příliš dominantní, když po hráčích chci hodně. Ale i v takových momentech to vnímám s nadhledem, ne tak, že jsem lepší nebo chytřejší než oni. Je to jen součást role, kterou právě v tu chvíli potřebuji hrát, abych hudbu posunul tam, kam cítím, že by měla směřovat. Aby hráči všechny ty hudební částečky celistvě propojili. Tak je to během zkoušek. Když však začne koncert, už nehraji žádnou roli, splývám se všemi ostatními, jsem součástí toho jednoho velkého celku.
Vy však nejste jen dirigentem, ale i uměleckým ředitelem Prague Philharmonia a Dallaské opery. Jaké povinnosti pro vás tato funkce obnáší?
Tím, že v opeře v Dallasu zastávám i funkci hudebního ředitele, jsem vnímán i jako její „tvář“. Pořádám a účastním se fundraisingových akcí. Není to však naštěstí jen o penězích. Setkávám se se spoustou lidí, které spojuje nadšení pro hudbu, a svým způsobem mě to i lidsky naplňuje. Netýká se to však jen Dallaské opery, díky štědrým sponzorům můžeme v lednu uspořádat i americké turné s Prague Philharmonia. Uspořádali jsme v USA několik fundraisingových akcí, koncertů se sólisty, díky kterým jsme získali dostatek finančních prostředků.
Není to však s Prague Philharmonia vaše první americké turné.
A právě díky předešlým zkušenostem věřím, že i toto americké turné bude úspěšné. Tentokrát se nám podařilo sjednat i koncert v Carnegie Hall, jednom z nejprestižnějších sálů vůbec, což je pro Prague Philharmonia významná událost.
Jak jste vybírali program pro toto turné?
Je taková tradice, že na turné vyvážíte nejen sebe, ale i svoji národní hudbu. A tak, když jste český orchestr, očekává se od vás, že budete hrát například něco od Dvořáka, ideálně Novosvětskou symfonii. Ale to mi přišlo příliš podbízivé. Proto jsem byl nesmírně rád, když organizátoři přijali můj návrh, abychom na program raději zařadili Dvořákovu osmou symfonii. Tu jsme mimochodem nahráli s Prague Philharmonia před několika lety i na CD. Další skladby na programu budou Beethovenova předehra k opeře Coriolan, která vyznívá velmi dramaticky a vyzdvihne umění hráčů orchestru. A abychom koncert zpestřili, představíme americkému publiku ještě Mozartův houslový koncert a Mendelssohnův klavírní koncert. Publikum většinou víc ocení, když jsou na programu i sólisté.
Hrajete i vy na nějaké nástroje?
Ano, učil jsem se v mládí na violoncello. A jak už jsem zmínil, v dětství jsem také hrával „sám na sebe“ – zpíval jsem a věnoval se herectví.
Máte i jiné umělecké nehudební záliby?
Rád píšu. Zatím sice jen sám pro sebe, nemám na to příliš času, ale kdoví, třeba to jednou vypustím do světa. Jsou to hlavně básně a divadelní hry. Pořád zvažuji, jestli psát i o hudbě. Tak či tak, psaní, ať už je to komponování hudby nebo slov, je kreativně ohromně naplňující. Mnohem více, než když se umění věnujete jen jako interpret. Upřímně si myslím, že i ten nejlepší dirigent je pořád méně důležitý než ten nejhorší skladatel. A to říkám proto, protože jsem si zkusil stát na obou březích, na straně tvůrce i jeho poslíčka. Jakmile začnete tvořit, dotknete se vždy něčeho mnohem hlubšího ve vás. Něčeho silnějšího a ušlechtilejšího, uskromňujícího. A právě skromnost je něco, co hudebníkům i dirigentům, interpretům obecně, mnohdy chybí. A je nesmírně důležité neztrácet kontakt s těmito pocity, s tímto vědomím malosti, která se však může dotýkat něčeho ohromného a mystického. Rád bych se vlastní tvorbě věnoval více naplno, ale zároveň by to znamenalo, že bych musel zrušit ohromné množství plánů na čtyři nebo pět let dopředu…
Děkuji vám za rozhovor!
