Člověk nebo pohádka? Kristīne Opolais v Praze

Poslední srpnový večer, doslova jen několik hodin před poprázdninovým návratem dětí do škol. Navíc pondělí a ještě ke všemu závěr dne, který svými tropickými teplotami překonal dosavadní pražský rekord z roku 1781. Jak velká pěvecká osobnost se navzdory takovým protivenstvím musí objevit na pódiu Smetanovy síně, aby ji dokázala zaplnit? Paradoxně se to podařilo umělkyni, jež doposud nevydala jedinou sólovou nahrávku a mezi jejíž speciality nablýskaná turné s programem populárních operních árií rozhodně nepatří. Ano, pětatřicetiletá lotyšská sopranistka Kristīne Opolais je zkrátka doma především na operních jevištích. A pokud ji diváci neznají přímo z prestižních scén v New Yorku, Londýně, Vídni či Mnichově, mohli její výkony vidět zatím jen na několika záznamech inscenací na DVD nebo v přímém přenosu z Met do kin z dubna 2014, kdy na poslední chvíli zaskočila za onemocnělou Anitu Hartig jako Mimi v Bohémě.

Tvář krásné blondýnky zatím zdobí jen obal jediného CD, a to Pucciniho Sestry Angeliky, kterou natočila se svým manželem, dirigentem Andrisem Nelsonsem. Lze ji slyšet i jako Amélii v nahrávce Verdiho Simona Boccanegry po boku Thomase Hampsona v titulní roli. V obou případech se jedná o záznamy z živých vystoupení, a už tento fakt sám o sobě svědčí o tom, že pravé přednosti Kristīne Opolais vynikají někde jinde, než v nahrávacím studiu (byť právě v jednom z nich nedávno doprovodila Jonase Kaufmanna na jeho novém CD s Pucciniho áriemi a duety).

V Praze měla tato nanejvýš pozoruhodná sopranistka původně debutovat už před několika lety. Nejprve však sešlo z jejího avizovaného vystoupení v operním galakoncertu na festivalu Pražský podzim v roce 2008, poté i z účasti na nastudování Mendelssohnovy kantáty Lobgesang Českou filharmonií o rok později. Za tím větší svátek je tedy možné považovat její aktuální vystoupení v rámci koncertů Hvězdy světové opery, pořádaných agenturou Nachtigall Artist. Otázka, která se v té spojitosti nabízí, je ovšem následující: je běžný typ operního recitálu pro zpěvačku, proslulou především komplexním jevištním zvládnutím role, tou správnou formou prezentace?

Pokud mohu posoudit, pak rozhodně ano. Vysoké štíhlé sopranistce v bílých šatech s červenými vzory a s dlouhým šálem navíc více než zdatně sekundovala její partnerka na dirigentském stupínku, která se celkem záhy stala další hvězdou večera.Mladá ukrajinka Oksana Lyniv, jinak křehká a drobná černovláska, zatím sbírá zkušenosti především jako asistentka Kirilla Petrenka v Bavorské státní opeře v Mnichově. Hned na počátku pražského koncertu ale dokázala, že před orchestr PKF – Prague Philharmonia předstoupila jako dokonale připravený profesionál s jasnou hudební vizí každého z hudebních čísel programu. Úvodní velké scéně Desdemony z počátku čtvrtého dějství Verdiho Otella se tak dostalo působivě vystavěného orchestrálního preludia, do nějž Kristīne Opolais plynule vstoupila plně pohroužená do momentálního citového rozpoložení své hrdinky.

V ten okamžik se zdálo, že nezačíná operní gala, ale přímo jevištní provedení posledního aktu Verdiho pozdního díla. Zpěvačka totiž nepředvedla jen svůj krásně plný sametový soprán a skvělou pěveckou techniku, ale i – nebo zejména? – propracovanou hereckou kreaci a psychologicky věrohodný obraz nitra protagonistky shakespearovské tragedie. Skvěle vokálně vyjádřené obavy na začátku, potom nejprve nervózní, ale pak stále klidnější a jímavější interpretace Písně o jívě, její šokující přerušení v okamžiku, kdy se Desdemona obává zvuků zvenčí – to vše působilo v kombinaci se sopranistčiným svrchovaným pěveckým mistrovstvím jako vzorová ukázka operního herectví. Opolais se v závěru dojemně rozloučila s neexistující Emílií, aby se – teď už sama – jakoby vysvobodila z šálu, do nějž byla celou dobu křečovitě zabalená, a odevzdaně a zároveň hrdě odříkala slova modlitby Ave Maria. Se sepnutýma rukama setrvala Kristīne Opolais až do konce orchestrálního závěru, a na tváři jí bylo vidět, že svému výkonu odevzdala naprosté maximum a emocionálně si prakticky sáhla až na dno svých možností.„A teď už můžeme jít domů, ne?“, vydechla v úžasu do následného bouřlivého aplausu jedna z mých sousedek v řadě. Z těch slov se dala vyčíst jasně formulovaná otázka: může vůbec svůj úvodní výkon Oploais překonat něčím dalším, nebo na něj alespoň stejně famózně navázat?

Odpověď dala zpěvačka hned po následujícím elegantně zahraném Intermezzu z Mascagniho Sedláka kavalíra. V árii L’altra notte z Boitova Mefistofela, jakési studii šílenství uvězněné a osudem zkoušené Markétky, předvedla Opolais i dramatičtější stránku svého pěveckého projevu. Předchozí okouzlení z celistvě vystavěného obrazu postavy se podle mého názoru tentokrát neopakovalo, nicméně ve srovnání s Verdiho geniální kompozicí to Boitova hudebně poněkud konvenční árie ve stejné míře ani neumožňovala. Markétčin monolog ovšem poskytl zpěvačce znamenitou „odrazovou plochu“ pro pěvecky skvostně vygradované provedení árie Sola, perduta, abbandonata titulní hrdinky Pucciniho Manon Lescaut. Role, s níž má Opolais značné zkušenosti z několika inscenací, jako by byla pro ni stvořená – její Manon se také ocitá na hranici šílenství, ale přesto si v několika prchavých okamžicích vzpomíná na okamžiky štěstí, aby se, věrná vlastní povrchnosti, nad svým osudem v závěru rozplakala… Nevzpomínám si, že bych tuto árii někdy slyšel ve vokálně i představitelsky expresívnějším podání, a pokud hudební styl zvaný verismus skutečně hledal onu „pravdu všedního života“, pak je třeba konstatovat, že umělkyně, jakou je Kristīne Opolais, ji dokáže nacházet a interpretovat naprosto přesvědčivě. Pravé byly konec konců i slzy, které si zpěvačka po doznění hudby musela setřít z očí.

Symfonické intermezzo z úvodu Pucciniho Madam Butterfly pak sice zaznělo s drobnými nepřesnostmi v souhře, ale pod sebevědomým vedením Oksany Lyniv vytvořilo autentický úvod k poslední árii první poloviny večera, jíž se stalo Un bel dì, vedremo z téže opery.I svou Cio-Cio-San předvedla Opolais tak trochu jako hrdinku blízkou pomatenosti, ale její „jasná chvilka“ pro ni nebyla důvodem k sebelítosti jako u Manon, ale naopak k prezentaci zbytků vlastní hrdosti a nezdolného optimismu. Není divu, že bývá lotyšská sopranistka stále častěji označována za jednu z nejtalentovanějších pucciniovských zpěvaček současnosti – její celkové pojetí rolí Manon, Mimi nebo Butterfly musí být rozhodně výjimečným zážitkem.

Tím se ovšem staly i dvě zřejmě nejočekávanější části programu, na něž se dostalo hned po přestávce. Árie z Dvořákovy Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém a Ó marno, ó marno to je, propojené brilantně zahranou Polonézou, zazpívala Opolais v dobře srozumitelné češtině, s mladistvou a oproti předchozím ukázkám i světlejší barvou v hlase a opět naprosto suverénně. V novém „kostýmu“ – zlatavých šatech a s rozpuštěnými vlasy – to byla skutečná Rusalka, jakou bychom si jistě přáli zažít i na některé z českých scén. Po bouřlivém potlesku, následujícím po obou dvořákovských výstupech, navíc působila zpěvačka jako upřímně dojatá a šťastná. Snad to způsobila skutečnost, že výstupy z jedné z jejích nejoblíbenějších rolí přijali posluchači i ve skladatelově domovině…Na poslední z Rusalčiných árií navázala ještě rozechvělá (a trochu zadýchaná) Opolais zřídka slýchaným, ale emocionálně silným výstupem Nataši z Čajkovského Opričnika Počudilis‚ mne budto golosa. Kratičká árie spíše připravila prostor pro následující instrumentální vstup, jímž se stal znamenitě dynamicky odstínený Tanec opričniků a žen ze čtvrtého dějství stejného díla. Oficiální část programu poté Opolais uzavřela něžně zazpívanou Rachmaninovovou písní Zděs charašo, v níž čitelně postihla štěstí z nabyté lásky i obavu z její možné ztráty. Vzorovou interpretaci doplnila i půvabnou pantomimou, v níž na oblohu napsala milenci imaginární vzkaz a pak s úzkostí sledovala, jak odlétá kamsi do oblak.

Na nadšené ovace publika odpověděla Kristīne Opolais dvěma standardními, nicméně opět mistrovsky zazpívanými i zahranými přídavky. Koketní Musettin valčík z Bohémy si užila i s náručí plnou květin, a Laurettino O mio babbino caro z Gianni Schicchiho pojala příjemně parodicky – dívka, žádající milovaného tatínka o pomoc, se tak trochu nemůže rozhodnout, zda ho bude prosit, nebo mu vyhrožovat…Na koncert, jakým byl ten, jehož protagonistkami se staly fenomenální sopranistka Kristīne Opolais, talentovaná dirigentka Oksana Lyniv a právem vyhledávaný orchestr PKF – Prague Philharmonia, se bude podle mého názoru dlouho vzpomínat jako na vzácnou možnost setkat se se skutečně fenomenální interpretační a hereckou profesionalitou. Osobně jsem se však nemohl zbavit dojmu, že tím pravým prostředím, kde by lotyšská hvězda mohla skutečně předvést vše, co během tohoto večera úspěšně naznačila, je přece jen jeviště operního divadla. Uvidíme někdy v budoucnu Kristīne Opolais na některém z těch našich, třeba zrovna v Rusalce? Přejme si, aby se tak stalo…

Hodnocení autora recenze: 90 %

Kristīne Opolais – „Nejen Rusalka“
Kristīne Opolais (soprán)
Dirigentka: Oksana Lyniv
PKF – Prague Philharmonia
31. srpna 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Giuseppe Verdi:
– Píseň o jívě, Ave Maria (Desdemona)
(Otello, 4. dějství)

Pietro Mascagni:
– Intermezzo sinfonico
(Sedlák kavalír)

Arrigo Boito:
– L’altra notte (Margherita)
(Mefistofele, 3. dějství)

Giacomo Puccini:
– Sola, perduta, abbandonata (Manon)
(Manon Lescaut, 4. dějství)
– Intermezzo sinfonico
(Madama Butterfly, 3. dějství)
– Un bel dì, vedremo (Cio-Cio-San)
(Madama Butterfly, 2. dějství )

= přestávka =

Antonín Dvořák:
– Měsíčku na nebi hlubokém (Rusalka)
(Rusalka, 1. dějství)
– Polonéza
(Rusalka, 2. dějství)
– Ó marno, ó marno to je (Rusalka)
(Rusalka, 2. dějství)

Petr Iljič Čajkovskij:
– Počudilis‚ mne budto golosa (Nataša)
(Opričnik, 1. dějství)
– Tance opričniků a žen
(Opričnik, 4. dějství)

Sergej Rachmaninov:
– Zděs charašo
Romance, op. 21/7, text: Glafira Galina (1873–1942)

přídavky:
– Giacomo Puccini: Bohéma (Musettin valčík)
– Giacomo Puccini: Gianni Schicchi
O mio babbino caro (Lauretta)

Foto Petr Dyrc