Co bude dál se společností a jejím Národním divadlem?

Divadlo a politika
Ministr Jiří Balvín v Událostech, komentářích 1. srpna přiznal, že odvolal Jana Buriana z postu ředitele Národního divadla v Praze na podnět skupiny odborářů bývalé Státní opery Praha: přivedl je za ním odborářský boss Zavadil a Balvín poté opakoval názory, které známe od Richarda Koláře a Heleny Havlíkové. Proslýchá se, že možná šlo o politické zadání od Zemana a Rusnoka. Odboráři jen pokračovali v taktice hledání vlivných politických ochránců, kteří by jejich požadavky protlačili. To není žádoucí boj argumentů, ale zákulisní politikaření. Jenže je to v druhé dekádě třetího tisíciletí k životu? Opravdu tak chtějí žít a tvořit opravdoví umělci?

Tak chápu postoj šéfů činohry a baletu Národního divadla, a také herců činohry, kteří podáním výpovědí protestují proti obecným poměrům. Nedivím se jim a podporuji je, protože pragmatismus Miloše Zemana a jím instalované Rusnokovy vlády nás mentálně vrací před listopad, jakkoli nemám rád ultimáta a mediální tlaky osobností. Navíc nevěřím v praktický efekt takového činu, společnost dnes netouží po ideálech jako v roce 1989, ale po dvacetiletí zdejší demokracie v pravém i levém podání touží po životních jistotách. Spory o Národní divadlo nebo o Státní operu Praha vlastně málokoho zajímají, odvolání Jana Buriana se prostě trefilo do chvíle, kdy se hledala hůl na Rusnokovu vládu, odtud silná medializace a zájem nejvyšší politiky, před tou holí Rusnok uhnul.

Pro nás občany už nejde o členění sil na levici a pravici, ale o zastánce občanské společnosti proti společnosti zpolitizované. Proto beru jakkoli idealistický čin šéfů a herců Národního divadla a nemohu přijmout způsob, jakým odboráři Státní opery Praha spolu s Radimem Dolanským, Richardem Kolářem a Helenou Havlíkovou za svou věc dlouhodobě bojují – a je mi v tomto smyslu jedno, jestli mají nebo nemají pravdu, ta se jednak možná určit ani nedá, a jestli ano, tak ne přes odborářské bossy a politické tlačenky, ale věcnou debatou. Souhlasím s nimi v tom, že věcnou debatu měl začít stát, a to už nad prvním materiálem, jehož jsem byl spoluautorem a v něm k takové diskusi vyzýval. Ale mohl ji vést nad zveřejněnými materiály kdokoli! Ať už hrají odboráři jakoukoli roli, zodpovědnost za hrozivý stav Národního divadla včetně Státní opery Praha (i té dříve samostatné) ze státu a jeho konkrétních činovníků nikdo nesejme.

Odbory a jejich předáci
Odboráři ovšem po mém soudu dlouhodobě balancují na hraně a možná za hranou zákonného vymezení odborářské činnosti, kromě lobbingu využívají i osobních konexí a osobně je podezírám i z účelového vyvolání skandálů Mojmíra Weimanna a Luďka Golata před lety, v obou případech propukly v okamžiku, kdy dotyční měli nastoupit jako ředitelé do Státní opery Praha. Správně si Burian jako jednu z podmínek pro návrat do funkce stanovil dodržování pravidel odborářské činnosti, bez toho se podnik prostě řídit nedá. V kuloárech se dokonce tvrdí, že odstranění Buriana připravovali odboráři delší dobu v režii Radima Dolanského s podporou pověřeného ředitele Václava Peloucha, že se Dolanský snažil získat pro jejich plán dirigenta Roberta Jindru, který však odmítl. Jak jsem koupil, tak prodávám, tvrdit to nemohu, pokud o tom někdo víte víc, napište, není doba na zatajování informací. Že jde o puč a ne o odborové zájmy, je však zřejmé.

Nicméně skupina odborářů bývalé Státní opery Praha se bere za své, a kdyby místo politikaření jednali věcně o tom, co jim přísluší, nebylo by jim co vyčítat – mají právo mluvit do zajištění své existence, od toho odbory jsou a moderní společnost se bez nich neobejde. Z té mizérie tedy daleko víc než je viním ty, opakuji, kteří jim nekriticky naslouchali a kteří v roli politiků prostě nejednali fér – naposledy Zavadil a Balvín, před nimi třeba Klasnová a další. Balvín dokonce veřejně lhal, když v prvním vysvětlení svého kroku hovořil jen o procesním problému výběru ředitele Buriana v takzvaném uzavřeném výběrovém řízení, večer v Událostech, komentářích už chtěl zabránit jakýmsi nevratným škodám útržky názorů Koláře a Havlíkové. Ostatně i Sankot při odvolávání Černého lhal – copak takovými metodami se dá řídit stát?

Jednají vůbec odboráři o svém sami za sebe? To, že akce organizuje Radim Dolanský, prosáklo na veřejnost opakovaně, že hlavní argumenty dodávají Richard Kolář s Helenou Havlíkovou, je také zřejmé. Jenže co vlastně chtějí? Nikdy nepřišli s vlastním konkrétním návrhem, jak řešit problém oper Národního divadla. Nic takového po nich nikdo nechtěl a chtít nemohl, to je povinností Ministerstva kultury. Ale věcnou debatu bez protinávrhu vést prakticky nelze. Odhaduji, že jim jde o návrat bývalých poměrů, které jsou však neudržitelné a uměleckou výkonnost Státní opery Praha zásadně poničily. Opravdu nic víc za tím vším není?

Nejvíc mě mrzí jejich způsob argumentace, vlastně spekulace nad jednotlivostmi převážně vytrženými z kontextu, zřejmě formulované pro potřebu politických hesel k přesvědčování politiků a vůbec laické veřejnosti. Richard Kolář opakovaně bez důkazů odhaloval jakési machinace s majetkem, které se neprokázaly. Nyní razí heslo „Národní divadlo jako garáž“ (zalíbilo se i Balvínovi), jímž připomněl debaty o Národním divadle z počátku devadesátých let, kdy se nedořešil stejný problém, jaký je na stole dnes. Z tehdejší potřeby vymezit divadelní budovy konkrétnímu účelu se vrátila myšlenka nechat budovu Národního divadla bez souboru, z čehož přece nelze vyvodit likvidaci půlky či celé opery Národního divadla, jak Kolář hlásá! Jde o domicil, nikoli o konkrétní provoz. Helena Havlíková zase ze zmínky o možnosti utvořit z Národního divadla akciovou společnost vydedukovala nebezpečí privatizace! Přitom se samozřejmě uvažovalo o případné akciovce ve stoprocentním vlastnictví jediného akcionáře – státu, a to jen proto, aby se mezi Ministerstvo kultury a vedení divadla vsunula správní rada, stejně jako je tomu v jiných státních a polostátních podnicích. Akciovka se zdála nejoperativnějším řešením, všechna ostatní jsou zdlouhavá, pokud vůbec realizovatelná v současných politických poměrech.

Vybral jsem záměrně dva příklady, které mi také nejdou úplně pod nos, v prvním případě spíš z provozního hlediska, když nepřipustím, že by se v Národním divadle nehrála česká opera, v druhém případě proto, že plně státní akciovka je posun z bláta do louže – stát má stále všechno v ruce. Ale taková nadace podle italského vzoru, na jehož základě funguje třeba La Scala, a která obsahuje i prvky akciovky, by náš problém myslím řešila dobře.

Otevřený nebo uzavřený výběr ředitele?
Jan Burian prý prošel jen netransparentním, takzvaným uzavřeným výběrovým řízením, uvedli Balvín s Rusnokem jako hlavní důvod jeho odvolání. Rozdíl je v tom, že do otevřeného výběrového řízení se může přihlásit kdokoli a vítěze vybírá konkurzní komise na základě vyžádaných dokumentů a elaborátů, kdežto v takzvaném uzavřeném výběrovém řízení vyzvaní odborníci vyhledají adepty, s nimiž potencionální zaměstnavatel dojedná podrobnosti případného angažmá. Způsob v Evropě zcela legitimní, v případě Národního divadla v Praze i v Brně vyřešil dlouhodobou patovou situaci, s níž si otevřený konkurz neporadil (v Brně se mělo rozhodnout v pondělí 5. srpna, ale jednání bylo na poslední chvíli odloženo).

Když je podle politiků transparentní jen otevřené výběrové řízení, proč stojí před soudem David Rath a proč další politikové a vysocí úředníci čelí obvinění z korupce? Proč nám Evropská komise pozastavuje dotace? Protože právě možnost, aby se přihlásil kdokoli, pootevírá cestu korupci a politikaření. V uzavřeném konkurzním řízení by se ředitelem divadla nemohl stát velitel hasičů, úředník spořitelny, pracovník tiskového koncernu, šéfka auditorské společnosti, jak se opravdu stalo v otevřených, ale zpolitizovaných konkurzech – nikdo z odborníků by je nenavrhl. A opačně – copak se na obsazení velkých polostátních firem vypisují veřejné konkurzy? Copak jmenování ředitele správní radou velkého podniku není fakticky uzavřeným výběrovým řízením? Volby jsou také svého druhu výběrovým řízením na vedení krajů či státu, copak tedy Miloš Zeman fakticky nepoužil uzavřený konkurz při jmenování Jiřího Rusnoka premiérem?

Uzavřený konkurz tenduje k větší odbornosti, ale může být a bývá nakonec transparentnější než konkurz otevřený, v němž kabinetně rozhoduje jen často účelově sestavená konkurzní komise. K návrhům v rámci uzavřeného konkurzu se totiž může, a v zahraničí při obsazování šéfů divadel to tak bývá, vyjadřovat široká, zvláště odborná veřejnost a ovlivnit tak rozhodnutí – ta navržená jména totiž není proč tajit. Tak co je transparentnější?

Pro úplnost dodejme, že praxe obsazování ředitelů divadel je v Evropě velmi různá, zejména se liší podle velikosti a významu instituce a také podle místních zvyklostí. Nicméně je zřetelné, že pro významná divadla se manažeři vyhledávají a oslovují, kdežto v menších divadlech se nabízí post veřejným konkurzem. Má to hlubokou logiku – jen snad připomeňme, že ti nejlepší mívají plný diář a je třeba s nimi vyjednávat dlouho dopředu, a že neponesou svou kůži do ovlivnitelného výběrového řízení, aby třeba prohráli s protěžovaným nýmandem. Také nejde o konkurz, v němž má někdo nad někým zvítězit, ale jedná se o pracovním postu a o podmínkách manažerské smlouvy – bez ní, jenom jmenováním, v zahraničí nekončí žádný konkurz!! A pokud u nás zůstane jen institut jmenování, nic se nezmění!!! Uznávaný odborník také nebude psát několikastránkovou koncepci – své schopnosti prokázal předchozí praktickou činností! Kdežto v otevřeném řízení se rozhoduje jako ve škole na základě slohového cvičení – takové nyní chce spolu s odboráři Balvín po řediteli Burianovi, přestože on svou odbornost prokázal, a co udělat v jakých krocích s Národním divadlem hodlá logicky předložit, až se prakticky jako ředitel seznámí s provozem a zváží možnosti. Expertní komise mu k tomu dala základní zadání, pokud s ním Burian nebude souhlasit, nebo ho odmítne jako neproveditelné, bude se řešit buď nové zadání, nebo nový ředitel. Co je na tom netransparentního?

Co bude dál s Národním divadlem?
Nejpravděpodobnější černá odpověď zní: to, co připustí vládnoucí garnitura s odboráři. Jestli je Balvín ve svém prohlášení chtěl uklidnit, že konečného řešení se dočkají („Budu s maximální pozorností sledovat veškeré kroky ředitele Národního divadla“), zůstane Národní divadlo nejdražším z českých oblastních divadel s umělci pod penzí. Pokud se podaří Národní divadlo odpolitizovat, nebo alespoň udržet politické tlaky v rozumné míře, vznikne prostor pro nezbytné změny a po řekněme šesti deseti letech můžeme mít moderní divadlo evropského formátu. Osobně doufám, že holding několika samostatných divadel – opera, činohra i balet si zaslouží úplnou autonomii s odbornými řediteli v čele. Hledat generálního už by nebylo třeba.

Skupina odborářů v každém případě prosazuje jiné zájmy, než jaké deklarovaly další soubory Národního divadla, což potvrdily reakce na odvolání Jana Buriana. I ptám se: není na čase jednat o rozdílných stanoviscích také uvnitř Národního divadla? Protože Národním divadlem sice cloumají politikové, ale podněty jdou zevnitř divadla. Pokud jsou v operách Národního divadla lidé, kteří také nesouhlasí s postupem skupiny odborářů, a neumím si představit, že by tací nebyli, měli by se ozvat. Zvláště mladší a střední generaci přece nemůže být jedno, v jakém prostředí budou pracovat, především tito perspektivní umělci si musejí přetvořit poměry v Národním divadle k obrazu svému a divil bych se, že by se jim zamlouvalo diluviální skupinově-odborářské politikaření. Špinavé prádlo je třeba konečně vyprat doma! To je první krok k svébytnosti instituce, aby s ní politikové nezacházeli jako s mokrým hadrem na podlahu. Aby ji veřejnost začala chápat zase jako kulturní autoritu, a ne jako shromaždiště komediantů.

Aby se zkrátka Národní divadlo konečně odpolitizovalo a jeho ředitelé a šéfové ho zase mohli řídit a podle potřeby proměňovat – o nic víc nejde.