Co bude dál se společností a jejím Národním divadlem?

  1. 1
  2. 2

Divadlo a politika
Ministr Jiří Balvín v Událostech, komentářích 1. srpna přiznal, že odvolal Jana Buriana z postu ředitele Národního divadla v Praze na podnět skupiny odborářů bývalé Státní opery Praha: přivedl je za ním odborářský boss Zavadil a Balvín poté opakoval názory, které známe od Richarda Koláře a Heleny Havlíkové. Proslýchá se, že možná šlo o politické zadání od Zemana a Rusnoka. Odboráři jen pokračovali v taktice hledání vlivných politických ochránců, kteří by jejich požadavky protlačili. To není žádoucí boj argumentů, ale zákulisní politikaření. Jenže je to v druhé dekádě třetího tisíciletí k životu? Opravdu tak chtějí žít a tvořit opravdoví umělci?

Tak chápu postoj šéfů činohry a baletu Národního divadla, a také herců činohry, kteří podáním výpovědí protestují proti obecným poměrům. Nedivím se jim a podporuji je, protože pragmatismus Miloše Zemana a jím instalované Rusnokovy vlády nás mentálně vrací před listopad, jakkoli nemám rád ultimáta a mediální tlaky osobností. Navíc nevěřím v praktický efekt takového činu, společnost dnes netouží po ideálech jako v roce 1989, ale po dvacetiletí zdejší demokracie v pravém i levém podání touží po životních jistotách. Spory o Národní divadlo nebo o Státní operu Praha vlastně málokoho zajímají, odvolání Jana Buriana se prostě trefilo do chvíle, kdy se hledala hůl na Rusnokovu vládu, odtud silná medializace a zájem nejvyšší politiky, před tou holí Rusnok uhnul.

Pro nás občany už nejde o členění sil na levici a pravici, ale o zastánce občanské společnosti proti společnosti zpolitizované. Proto beru jakkoli idealistický čin šéfů a herců Národního divadla a nemohu přijmout způsob, jakým odboráři Státní opery Praha spolu s Radimem Dolanským, Richardem Kolářem a Helenou Havlíkovou za svou věc dlouhodobě bojují – a je mi v tomto smyslu jedno, jestli mají nebo nemají pravdu, ta se jednak možná určit ani nedá, a jestli ano, tak ne přes odborářské bossy a politické tlačenky, ale věcnou debatou. Souhlasím s nimi v tom, že věcnou debatu měl začít stát, a to už nad prvním materiálem, jehož jsem byl spoluautorem a v něm k takové diskusi vyzýval. Ale mohl ji vést nad zveřejněnými materiály kdokoli! Ať už hrají odboráři jakoukoli roli, zodpovědnost za hrozivý stav Národního divadla včetně Státní opery Praha (i té dříve samostatné) ze státu a jeho konkrétních činovníků nikdo nesejme.

Odbory a jejich předáci
Odboráři ovšem po mém soudu dlouhodobě balancují na hraně a možná za hranou zákonného vymezení odborářské činnosti, kromě lobbingu využívají i osobních konexí a osobně je podezírám i z účelového vyvolání skandálů Mojmíra Weimanna a Luďka Golata před lety, v obou případech propukly v okamžiku, kdy dotyční měli nastoupit jako ředitelé do Státní opery Praha. Správně si Burian jako jednu z podmínek pro návrat do funkce stanovil dodržování pravidel odborářské činnosti, bez toho se podnik prostě řídit nedá. V kuloárech se dokonce tvrdí, že odstranění Buriana připravovali odboráři delší dobu v režii Radima Dolanského s podporou pověřeného ředitele Václava Peloucha, že se Dolanský snažil získat pro jejich plán dirigenta Roberta Jindru, který však odmítl. Jak jsem koupil, tak prodávám, tvrdit to nemohu, pokud o tom někdo víte víc, napište, není doba na zatajování informací. Že jde o puč a ne o odborové zájmy, je však zřejmé.

Nicméně skupina odborářů bývalé Státní opery Praha se bere za své, a kdyby místo politikaření jednali věcně o tom, co jim přísluší, nebylo by jim co vyčítat – mají právo mluvit do zajištění své existence, od toho odbory jsou a moderní společnost se bez nich neobejde. Z té mizérie tedy daleko víc než je viním ty, opakuji, kteří jim nekriticky naslouchali a kteří v roli politiků prostě nejednali fér – naposledy Zavadil a Balvín, před nimi třeba Klasnová a další. Balvín dokonce veřejně lhal, když v prvním vysvětlení svého kroku hovořil jen o procesním problému výběru ředitele Buriana v takzvaném uzavřeném výběrovém řízení, večer v Událostech, komentářích už chtěl zabránit jakýmsi nevratným škodám útržky názorů Koláře a Havlíkové. Ostatně i Sankot při odvolávání Černého lhal – copak takovými metodami se dá řídit stát?

Jednají vůbec odboráři o svém sami za sebe? To, že akce organizuje Radim Dolanský, prosáklo na veřejnost opakovaně, že hlavní argumenty dodávají Richard Kolář s Helenou Havlíkovou, je také zřejmé. Jenže co vlastně chtějí? Nikdy nepřišli s vlastním konkrétním návrhem, jak řešit problém oper Národního divadla. Nic takového po nich nikdo nechtěl a chtít nemohl, to je povinností Ministerstva kultury. Ale věcnou debatu bez protinávrhu vést prakticky nelze. Odhaduji, že jim jde o návrat bývalých poměrů, které jsou však neudržitelné a uměleckou výkonnost Státní opery Praha zásadně poničily. Opravdu nic víc za tím vším není?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
26 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments