Co je víc řečí, jazyk nebo tanec?

Inscenaci překotně spojující objektové, loutkové, taneční, fyzické a činoherní divadlo vytvořily choreografka Kamila Mottlová (která se k projektu připojila místo Evy Staré) společně s režisérkou Lucií Ferenzovou a tanečnicí Jindřiškou Křivánkovou a s performerkou Anežkou Hessovou. Rámec situací tvoří setkání dvou kamarádek – Anežky a Kamily po 30 letech, přičemž jejich pojítko představuje tanec, kterému se obě věnují od dětství. Jedná se však o autofikci, protože Anežka Hessová zde vypráví svůj skutečný příběh, kterého však Kamila Mottlová nebyla součástí a její postava nahrazuje jinou, avšak právě i ona zde vychází ze svých zkušeností. Zatímco jedna vyrůstala v překrásném světě víl a tance v maringotce ve Švýcarsku, druhá naopak našla své nejen taneční útočiště v Praze plné temných uliček. Obě vyprávění mezi sebou kontrastují: zatímco Anežka působí jako snílek, Kamila oproti ní stojí v pozici realisty se sklony k ironii.

Z počátku představení diváka upoutá, když se vedle vchodu do sálu A studia Rubín objeví v bílém sportovním úboru a s harmonikou pověšenou na hrudi Anežka Hessová, která na tamním baru doslova rozloží své dětství za pomocí různých propriet: obrázků, fotografií, figurek a dětských skládaček, které jsou jejími skutečnými vzpomínkami na život ve Švýcarsku. Hessová je ve svém vyprávění nezastavitelná, překypuje dětským nadšením a komediantským laškováním s divákem. Zaměřuje se na malé detaily, které umí zahřát u srdce i rozesmát, avšak na dospělou ženu působí naivně a nepřirozeně. Oproti tomu, když Kamila Mottlová otevře dveře sálu, kde za doprovodu světel, živé hudby a v ruce se šampaňským a jednohubkami vítá diváky, je o ironické koření do rádoby růžového světa postaráno.

Nejzásadnější moment večera rozhodně představuje reakce obou žen na zinscenované setkání po letech. Kde nefunguje jazyk, tam dostává prostor tanec, a takto se to opakuje stále dokola. Frustrace obou vyvěrá především v techno a disco hudbě a v moderním tanci, ve kterém se těla regenerují, aby nedávala najevo tolik svou rozpačitost. Vyklidnit se. Nadechnout a začít spolu mluvit, nebo spíš vést dva monology? Přirozená kontinuita v řeči i ve vyprávění drhne. Nefunguje spojení, možná záměrně, možná ne. Chvílemi mám pocit, že příběh Anežky egocentricky přehlušuje ten Kamilin, který je mi svou hrubostí, zvláště například při vzpomínkách na tančení v nočním klubu, bližší, zajímá mě paradoxně víc. A zároveň si uvědomuji, že inscenace líčí pocit ze ztráty domova, protože Anežka zde figuruje spíš jako cizinec, který si své místo doma musí vykřičet. Právě v hořkosti obou příběhů naštěstí představení přistupuje na nadsázku a ve stylu stand-upu jej i tvůrci zpracovávají, třeba když Anežka a Kamila vedou průtrž trapných vtipů o Švýcarsku. Na všudypřítomné diváky performerky nezapomínají a komunikují s nimi. Ptají se jich, nutí je k reakci.

Nejen rozpačitost, ale i vzpomínky se prezentují skrze tanec. Kamila Mottlová jeho prostřednictvím například demonstruje právě zážitky v nočním klubu, při kterém si na ruce trefně motá bandáž a posléze nasazuje na ruce rukavice na box coby ochranu před oplzlými návrhy a fyzickými ataky návštěvníků. Anežka Hessová pro změnu v poetické módu za doprovodu živé hudby, ale i fotek promítaných na plátno vzpomíná na svou cestu s rodiči po Indii, při čemž tančí kathak.

Můj hood tak stále osciluje mezi hořkostí a snovostí, mezi bolestí a radostí, ale i přes to vyúsťuje ve dva od sebe odtržené monology, které alespoň dle mého úsudku ani tanec nemůže spojit, stejně jako časovou propast mezi postavami.

Můj hood
Hrají: Anežka Hessová, Kamila Mottlová, Petr Šmíd
Režie: Lucie Ferenzová, Jindřiška Křivánková a kol.
Scéna: Jana Hauskrechtová, Andrijana Trpković
Kostýmy: Andrijana Trpković
Choreografie: Kamila Mottlová, Anežka Hessová
Pohybová spolupráce a choreografická spolupráce: Eva Stará, Jindřiška Křivánková
Hudba: Petr Šmíd
Produkce: Kristýna Milaberská
Producent: Collective Coller & Studio Citadela
Premiéra 12. a 13. 12. 2024, A studio Rubín, psáno z představení 13. 12.