Co tvořím, ve vteřině zmizí

  1. 1
  2. 2

Patří mezi naše nejnadějnější mladé houslisty. Absolvoval už celou řadu soutěží, z nichž má nejedno významné ocenění. Mluvit se ale o něm začalo hlavně před třemi lety, kdy se ve svých devatenácti stal v silné mezinárodní konkurenci nejmladším laureátem mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara, v níž se se s Němcem  Stefanem Tararou podělil o druhé místo. Houslista Jan Mráček. Teď hostem Opery Plus.
Pocházíte z hudební rodiny a je známo, že na housle jste začal hrát v pěti letech. Co vás nadchlo a drželo při pravidelném cvičení a zároveň častém odříkání těch „her – či bezstarostnosti dětství“? Co bylo tím hnacím motorem?

V první řadě musím podotknout, že jelikož hraji na housle od tak útlého věku, bylo to pro mě v podstatě samozřejmostí. Do třinácti let se mnou cvičila mamka, takže na nějaké přemýšlení o lítání venku s kamarády nebyl čas z důvodu neustálého profesionálního dohledu. Až když jsem začal cvičit sám, měl jsem občas nutkání zabalit to o hodinku dřív a jít se bavit s kamarády, ale vždy mě to brzy opustilo, neboť jsem již za sebou měl nějaké úspěchy a chtěl jsem se stále více sebezdokonalovat a to mě vždy donutilo cvičit. Vidina toho, že se budu pořád zlepšovat.

Měl jste a máte nějaký vzor? A po dosažení určitých výsledků či úspěchů „zdvihnul“ jste si svoji „laťku“ vzoru? Nebo zůstal stejný?

Myslím si, že nejsem jediný, kdo má více vzorů. Jeden z největších je pan Václav Hudeček. Tím, že se s ním osobně setkávám od svých dvanácti let, troufnu si říci, že mě ohledně profesionálního hudebního života naučil nejvíce. Vždy jsem k němu vzhlížel jako k ohromnému mistrovi a to, že dnes máme možná až přátelský vztah, je pro mne ohromnou ctí. Jako malý kluk jsem trpěl obrovskou trémou, ale po absolvování předvánočního turné s Václavem Hudečkem, což bylo bezmála třicet koncertů každý den pokaždé v jiném městě, jsem si na pódium zvykl jako na můj obývací pokoj a od té doby se na koncert vždy jen těším. Co se týče mých dalších vzorů, tak to jsou určitě Itzhak Perlman, David Oistrach, Michael Rabin, Jascha Heifetz a další.

Dosáhl jste již řady úspěchů, absolvoval jste mnoho soutěží a získal významná ocenění. Který z nich stál nejvíce vašeho úsilí? Nebo kterého si nejvíce vážíte?

Určitě je to titul nejmladšího laureáta v historii soutěže Pražské jaro. Pro mne je to nejvíce, co jsem dokázal, avšak doufám, že to není konec mých úspěchů. Pražské jaro byl můj cíl již od útlého věku. Vždy jsem na tuto soutěž chtěl jít, neboť je to největší česká soutěž v rámci největšího českého festivalu a prestižnost je neskutečná. Při první příležitosti co jsem mohl, jsem se přihlásil a vyšlo to hned napoprvé, což je pro mne velkou ctí a nesmírně si toho vážím. Určitě si ale velmi vážím i vítězství na soutěži Beethovenův Hradec. To je velmi uznávaná mezinárodní soutěž, která bohužel v posledních letech velice upadá z důvodu nedostatku financí. Již minulý houslový ročník se z finančních důvodů zrušil, a to i přes ohromný zájem jak českých, tak i zahraničních houslistů. Je opravdu velmi smutné, jak tato soutěž dopadla s její neuvěřitelnou tradicí, a já jen doufám, že už se to bude pouze zlepšovat a že to přežije, neboť by to byla ohromná škoda pro nastupující muzikanty.Jaké sny a přání máte nyní? Čeho byste chtěl dosáhnout?

Mým celoživotním snem je být sólovým houslistou. Zatím se mi daří za tímto snem jít, ale doba je velmi nehostinná a není to vůbec jednoduché. Už tomu tak není, kdy se rozdělovalo na sólisty a tutti hráče. Dnes jsou všichni rádi, že se uživí, a bohužel spousta velice nadaných houslistů už tu příležitost sólového hráče nedostanou, i když na to mají. Samozřejmě nemám nic proti hře v orchestru nebo například působení jako koncertní mistr, ale já si vždy šel za sólovou dráhou, a ačkoli nyní funguji jako sólista, nikdo neví, co bude za pár let.

Dráha sólového umělce je jistě velmi náročná a složitá. Určitě není jednoduché získat koncertní turné či možnosti sólového vystoupení. Nedal byste přednost postu koncertního mistra v renomovaném orchestru?

Jak už jsem řekl, být sólistou je mým snem, ale čím jsem starší, tak vidím, že to není vůbec jednoduché. V podstatě si myslím, že být koncertním mistrem je pro perspektivního sólistu kompromisní cestou. Získá mnoho zkušeností ohledně vedení orchestru, orchestrálních partů a další, ale zároveň má možnost hrát s daným orchestrem i sólově. Já osobně to nechávám náhodě. Dokud budu mít možnost a příležitost hrát pouze sólově, naplno ji využiji.

Po skončení studia na Pražské konzervatoři vás čeká ještě další studijní období, a to ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst. Budete se muset zdokonalit v němčině. Učíte se jazyku lehce? Nebo to bude stát hodně času?

Teprve minulý týden jsem absolvoval na Pražské konzervatoři a do Vídně nastoupím až v říjnu. Němčinu se sice učím, ale jsem zastánce toho, že nejlépe mě naučí až život tam a neustálé používaní jiného jazyka. Co se týče univerzity, patří mezi nejprestižnější hudební instituty na světě a svou velikostí (počet studentů a kantorů) se řadí na první příčku. Mým budoucím kantorem bude pan Jan Pospíchal a na tuto úžasnou spolupráci se velice těším.

Na Festivalu Janáček a Luhačovice vystupujete už příští týden na zahajovacím koncertě. Vzhledem k vaší účasti na několika ročnících Akademie Václava Hudečka jsou vám Luhačovice známé a snad i blízké? Jaký je váš vztah k Luhačovicím?

Někdo jezdí na chatu a já jezdím do Luhačovic. Jsou mi nesmírně blízké a vždy, když se blíží termín letní houslové akademie, jsem celý natěšený, až tam zase budu. Jsou to až neuvěřitelně krásné lázně a je to pro mne taková životní etapa. Těch zážitků a příběhů, co jsme tam s účastníky kurzů zažili, je nespočet a nikdy na to nezapomenu. Luhačovice jsou jako můj druhý letní domov.A jaký je váš vztah k hudbě Leoše Janáčka?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat