Co tvořím, ve vteřině zmizí

Patří mezi naše nejnadějnější mladé houslisty. Absolvoval už celou řadu soutěží, z nichž má nejedno významné ocenění. Mluvit se ale o něm začalo hlavně před třemi lety, kdy se ve svých devatenácti stal v silné mezinárodní konkurenci nejmladším laureátem mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara, v níž se se s Němcem  Stefanem Tararou podělil o druhé místo. Houslista Jan Mráček. Teď hostem Opery Plus.
Pocházíte z hudební rodiny a je známo, že na housle jste začal hrát v pěti letech. Co vás nadchlo a drželo při pravidelném cvičení a zároveň častém odříkání těch „her – či bezstarostnosti dětství“? Co bylo tím hnacím motorem?

V první řadě musím podotknout, že jelikož hraji na housle od tak útlého věku, bylo to pro mě v podstatě samozřejmostí. Do třinácti let se mnou cvičila mamka, takže na nějaké přemýšlení o lítání venku s kamarády nebyl čas z důvodu neustálého profesionálního dohledu. Až když jsem začal cvičit sám, měl jsem občas nutkání zabalit to o hodinku dřív a jít se bavit s kamarády, ale vždy mě to brzy opustilo, neboť jsem již za sebou měl nějaké úspěchy a chtěl jsem se stále více sebezdokonalovat a to mě vždy donutilo cvičit. Vidina toho, že se budu pořád zlepšovat.

Měl jste a máte nějaký vzor? A po dosažení určitých výsledků či úspěchů „zdvihnul“ jste si svoji „laťku“ vzoru? Nebo zůstal stejný?

Myslím si, že nejsem jediný, kdo má více vzorů. Jeden z největších je pan Václav Hudeček. Tím, že se s ním osobně setkávám od svých dvanácti let, troufnu si říci, že mě ohledně profesionálního hudebního života naučil nejvíce. Vždy jsem k němu vzhlížel jako k ohromnému mistrovi a to, že dnes máme možná až přátelský vztah, je pro mne ohromnou ctí. Jako malý kluk jsem trpěl obrovskou trémou, ale po absolvování předvánočního turné s Václavem Hudečkem, což bylo bezmála třicet koncertů každý den pokaždé v jiném městě, jsem si na pódium zvykl jako na můj obývací pokoj a od té doby se na koncert vždy jen těším. Co se týče mých dalších vzorů, tak to jsou určitě Itzhak Perlman, David Oistrach, Michael Rabin, Jascha Heifetz a další.

Dosáhl jste již řady úspěchů, absolvoval jste mnoho soutěží a získal významná ocenění. Který z nich stál nejvíce vašeho úsilí? Nebo kterého si nejvíce vážíte?

Určitě je to titul nejmladšího laureáta v historii soutěže Pražské jaro. Pro mne je to nejvíce, co jsem dokázal, avšak doufám, že to není konec mých úspěchů. Pražské jaro byl můj cíl již od útlého věku. Vždy jsem na tuto soutěž chtěl jít, neboť je to největší česká soutěž v rámci největšího českého festivalu a prestižnost je neskutečná. Při první příležitosti co jsem mohl, jsem se přihlásil a vyšlo to hned napoprvé, což je pro mne velkou ctí a nesmírně si toho vážím. Určitě si ale velmi vážím i vítězství na soutěži Beethovenův Hradec. To je velmi uznávaná mezinárodní soutěž, která bohužel v posledních letech velice upadá z důvodu nedostatku financí. Již minulý houslový ročník se z finančních důvodů zrušil, a to i přes ohromný zájem jak českých, tak i zahraničních houslistů. Je opravdu velmi smutné, jak tato soutěž dopadla s její neuvěřitelnou tradicí, a já jen doufám, že už se to bude pouze zlepšovat a že to přežije, neboť by to byla ohromná škoda pro nastupující muzikanty.Jaké sny a přání máte nyní? Čeho byste chtěl dosáhnout?

Mým celoživotním snem je být sólovým houslistou. Zatím se mi daří za tímto snem jít, ale doba je velmi nehostinná a není to vůbec jednoduché. Už tomu tak není, kdy se rozdělovalo na sólisty a tutti hráče. Dnes jsou všichni rádi, že se uživí, a bohužel spousta velice nadaných houslistů už tu příležitost sólového hráče nedostanou, i když na to mají. Samozřejmě nemám nic proti hře v orchestru nebo například působení jako koncertní mistr, ale já si vždy šel za sólovou dráhou, a ačkoli nyní funguji jako sólista, nikdo neví, co bude za pár let.

Dráha sólového umělce je jistě velmi náročná a složitá. Určitě není jednoduché získat koncertní turné či možnosti sólového vystoupení. Nedal byste přednost postu koncertního mistra v renomovaném orchestru?

Jak už jsem řekl, být sólistou je mým snem, ale čím jsem starší, tak vidím, že to není vůbec jednoduché. V podstatě si myslím, že být koncertním mistrem je pro perspektivního sólistu kompromisní cestou. Získá mnoho zkušeností ohledně vedení orchestru, orchestrálních partů a další, ale zároveň má možnost hrát s daným orchestrem i sólově. Já osobně to nechávám náhodě. Dokud budu mít možnost a příležitost hrát pouze sólově, naplno ji využiji.

Po skončení studia na Pražské konzervatoři vás čeká ještě další studijní období, a to ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst. Budete se muset zdokonalit v němčině. Učíte se jazyku lehce? Nebo to bude stát hodně času?

Teprve minulý týden jsem absolvoval na Pražské konzervatoři a do Vídně nastoupím až v říjnu. Němčinu se sice učím, ale jsem zastánce toho, že nejlépe mě naučí až život tam a neustálé používaní jiného jazyka. Co se týče univerzity, patří mezi nejprestižnější hudební instituty na světě a svou velikostí (počet studentů a kantorů) se řadí na první příčku. Mým budoucím kantorem bude pan Jan Pospíchal a na tuto úžasnou spolupráci se velice těším.

Na Festivalu Janáček a Luhačovice vystupujete už příští týden na zahajovacím koncertě. Vzhledem k vaší účasti na několika ročnících Akademie Václava Hudečka jsou vám Luhačovice známé a snad i blízké? Jaký je váš vztah k Luhačovicím?

Někdo jezdí na chatu a já jezdím do Luhačovic. Jsou mi nesmírně blízké a vždy, když se blíží termín letní houslové akademie, jsem celý natěšený, až tam zase budu. Jsou to až neuvěřitelně krásné lázně a je to pro mne taková životní etapa. Těch zážitků a příběhů, co jsme tam s účastníky kurzů zažili, je nespočet a nikdy na to nezapomenu. Luhačovice jsou jako můj druhý letní domov.A jaký je váš vztah k hudbě Leoše Janáčka?

Ačkoli mám z českých autorů nejradši Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka nesmírně obdivuji. Já se považuji za zarytého romantika, tudíž moderní hudbu moc nemusím a Leoš Janáček je jeden z mála, který dokázal skloubit vše dohromady s úžasným výsledkem. Od folklóru, přes romantismus až k impresionismu. Jeho skladby mě opravdu velmi naplňují a patří k autorům, kteří se nikdy neomrzí jak hrát, tak poslouchat.

Máte svého oblíbeného hudebního skladatele?

Mám jich víc, ale nejoblíbenějšími jsou Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Petr Iljič Čajkovskij, Jean Sibelius nebo Johannes Brahms. Každý má něco.

Jste jistě velmi zaneprázdněný. Zbývá vám čas třeba na pěknou knihu, film, divadlo či procházku v přírodě? Máte oblíbeného spisovatele, či hudební skupinu nebo zpěváka?

Samozřejmě toho času moc není, ale jsem zastáncem toho, že stejně jako ta práce a dřina je neméně důležitý relax, a tak si vždy najdu chvilku času, kdy se lidově řečeno svalím na gauč a kouknu na pěkný film nebo vezmu pěknou knížku. Mě samotného velice fascinuje druhá světová válka a tak většinou vybírám podle toho. Mezi mé nejoblíbenější knihy patří například Pianista, což je pro mne až neskutečný příběh toho, čeho jsme v krajních situacích schopni dosáhnout a udělat proto, abychom přežili.

Máte nějaké svoje krédo či citát, kterého se držíte nebo je vám blízké?

Co tvořím, není jako dům, který tu bude stát ještě za sto let. Co tvořím, ve vteřině zmizí.

Děkuji za rozhovor! 

Vizitka:
Jan Mráček (9. 7. 1991 v Plzni)
Na housle začal hrát v pěti letech ve třídě prof. Magdalény Mickové. U ní studoval osm let a absolvoval několik soutěží. V letech 1998–2001 absolvoval Plzenecké Housličky, kde pokaždé zvítězil, a v roce 2002 se na této soutěži stal absolutním vítězem. V roce 2003 přestoupil k prof. Jiřímu Fišerovi a stal se laureátem soutěže Prague Junior Note. V roce 2004 hrál v Rudolfinu s mistrem Josefem Sukem v cyklu Josef Suk uvádí mladé talenty a také se zúčastnil Letních houslových kurzů Václava Hudečka. V roce 2005 vyhrál Kociánovu houslovou soutěž ve 3. kategorii a získal 2. cenu na Letních houslových kurzech Václava Hudečka. V roce 2006 provedl jako sólista houslový koncert Jeana Sibelia d moll 1. větu s Pražskou komorní filharmonií (Rudolfinum). V témže roce získal 1. cenu (4. kategorie) na mezinárodní Kociánově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí. Rok 2006 završil získáním hlavní ceny na Mistrovských kurzech Václava Hudečka, kde obdržel mistrovský nástroj z dílny Karla Vávry, a stal se absolutním vítězem národního kola Concertino Praga. V současné době studuje na Pražské konzervatoři, na kterou přestoupil z Gymnázia Jana Nerudy s hudebním zaměřením. Pro český rozhlas natočil profilový pořad, v červnu 2007 absolvoval řadu koncertů na Jihočeském festivalu (Concertino Praga). V létě se zúčastnil houslových kurzů u prof. Stephena B. Shippse (USA) a stal se spoluvítězem Akademie Václava Hudečka. Absolvoval světovou Spohrovu houslovou soutěž v německém Weimaru (Německo) a v listopadu roku 2008 se stal vítězem celostátní soutěže konzervatoří. V květnu roku 2009 zvítězil na celosvětové soutěži Beethovenův Hradec, kde na koncertě vítězů provedl Dvořákův houslový koncert a-moll s Janáčkovou Filharmonií, a v létě téhož roku se zúčastnil kurzů Musica Mundi v Belgii, kde byl žákem například Gavriela Lipkinda, Leonida Kerbela, Levona Chilingiriana, Waltera Boeykense, a jako sólista hrál pod taktovkou Maxima Vengerova. Největším úspěchem v jeho houslové kariéře je titul Laureáta soutěže mezinárodního festivalu Pražské jaro v roce 2010 a v roce 2011 se stal v historii nejmladším sólistou symfonického orchestru Českého Rozhlasu. Jako sólista spolupracuje s různými orchestry, například Český národní symfonický orchestr, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Janáčkova filharmonie – Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů – Zlín, Plzeňská filharmonie, Olomoucká filharmonie, Teplická filharmonie, Pardubická filharmonie, Český komorní orchestr, Virtuosi Pragenses, Nové Pražské Kolegium, účinkuje na Předvánočním turné s Václavem Hudečkem a od roku 2012 působí jako asistent na Akademii Václava Hudečka. Od ledna 2008 je členem klavírního tria, Trio Hélios Praga.

Foto archiv Jana Mráčka