Cosi fan tutte v Praze v novém aneb žádné překvapení

Vít Dvořák, 26.01.2010 22:15

Představovat Mozartovu mistrovskou buffu Cosi fan tutte o sia La Scola degli Amati (Takové jsou všechny aneb Škola milenců) by bylo nošením dříví do lesa. Je inscenována často, v případě Česka se pak chce spíš říci možná až zbytečně často – pražské Národní uvedlo Cosi fan tutte uvedlo jenom za posledních čtyřicet let v pěti nových nastudování, přičemž jejich životnost většinou trvala jen pouhé dvě sezóny.

To, zda je pravda, že jistá milostná aféra ve Vídni císaře Josefa II. pobavila tak, že Da Ponteho pověřil, aby podle ní napsal pro Mozarta libreto, nejspíš zůstane navždy v rovině dohadů. To ale nic nemění na tom, že Mozart námět svojí partiturou povýšil na skutečný skvost, v němž pozornost přesunuje do vnitřního světa postav a mistrně “přepíná” mezi radostí a smutkem či realistickým pohledem a nadsázkou.

Opera Cosi fan tutte má bezesporu tu výhodu, že pro režiséra poskytuje velké možnosti, jak její téma uchopit, ale současně představuje zvlášť v dnešní době i tak trochu oříšek v tom, jak z něj udělat příběh, který by byl věrohodný. Dle mého soudu ale v opeře ne nezkušený režisér Martin Čičvák (vzpomeňme na jeho plzeňské rozhodně ne marné pojetí Belliniho Kapuletů a Monteků) tentokrát neměl příliš šťastnou ruku.

Nová pražská inscenace přitom začíná docela slibně: Po příchodu protagonistů z hlediště už během předehry, kdy se tak trochu “rozkoukávají”, se otevírá scéna (Tom Ciller) s kruhovým chodníkem, tak trochu připomínajícím hernu, casino, velkou ruletu či později kouzelnický klobouk. Jenže na ní jakoby si režisér tentokrát nevěděl s příběhem a jeho vyložením příliš rady. Prakticky jediným výraznějším osobním Čičvákovým přínosem je tak trochu otevřený závěr, kdy není jasné, kdo s kým vlastně nakonec skončí. Nejeden z návštěvníků druhé premiéry, kterou jsem měl možnost shlédnout, tak hlavně v druhé půli tři a půl hodiny trvajícího večera už tak trochu unuděně pošilhával po hodinkách.

Za asi největší přínos tohoto nového přírůstku do repertoáru Národního, respektive Stavovského divadla, lze považovat hudební nastudování Roberta Jindry, na poměry (a to je nutno zdůraznit) první scény velmi solidní, propracované, s pozorností na detail, kde ojedinělé větší chyby (jak jen jsou u Mozarta znát!) byly k zaslechnutí spíš až po přestávce (hlavně žestě). Nezbývá než doufat, že si orchestr premiérorou úroveň díky evidentně pečlivé přípravě tentokrát udrží i v průběhu repríz. Otazníkem s rozpaky pro mne ovšem zůstává použití kladívkového klavíru namísto cembala.

Shlédnutému druhému obsazení rozhodně vévodil Aleš Briscein coby Ferrando. Jeho tenor zní přece jen dramatičtěji, než před pár lety, ale je stále pohyblivý a příjemný ve všech polohách. Ovace sklidila i nadějná Lenka Máčiková jako Despina, suverénní jak ve zvládnutí pěveckého partu (včetně přirozeného a vkusně podaného střídání převlekových poloh), tak i po herecké stránce. Omylem se stalo dle mého soudu obsazení jistě výtečných sólistek Csilly Boross i Katarzyny Kuncio do postav Fiordiligi a Dorabelly. Jejich zralé, byť bezchybně vedené hlasy jsou pro role sester přece jen příliš zatěžkané a dramatické, často neadekvátně k tomu, o čem zpívají, a navíc i barvou podobné, takže nejednou splývají. Jiří Hájek (Guglielmo) ještě potřebuje dozrát v nejvyšší poloze, která postrádá to správné “zakulacení”, František Zahradníček (Don Alfonso) působil dojmem spíš pouhého komentátora děje, než jeho hlavním hybatelem.