Rok 2026 se v Bayreuthu nese ve znamení oslav 150. výročí tamních wagnerovských slavnostních her. Dramaturgie připravila bohatý program nejen v samotném Festspielhausu – kulturní akce probíhají v nejrůznějších prostorách města už od března a pokračovat budou až do února roku následujícího. Má letošní návštěva bayreuthských slavností byla poznamenána dvojím bohužel. Prvním bohužel byly vstupenky pouze na dvě představení ve Festspielhausu, druhým příšerná vedra, na která budeme možná nelibě vzpomínat dlouhá léta. Pokud se však tropické teploty stanou každoroční samozřejmostí, můžeme na tento rok vzpomínat jako na počátek éry pekelných veder a 150. výročí wagnerovských her zároveň.
Z programu jsem viděl poslední operu raného Wagnerova období (tedy z doby, kdy autor hledal vlastní výraz, tvořil v různých stylech a zkoušel různé operní typy) Rienzi, der letzte der Tribunen (Rienzi, poslední z tribunů). Je to velká tragická opera komponovaná v letech 1838–1840 pod vlivem či ve stylu francouzské grand opéra. Text, jako ostatně u všech oper, si psal skladatel sám. V případě Rienziho podle stejnojmenného románu Edwarda Bulwer–Lyttona.
Další inscenace, kterou jsem letos zhlédl, byla první opera Wagnerova romantického tvůrčího období Bludný Holanďan, která měla premiéru 2. ledna 1843 v Drážďanech. Popravdě řečeno, toužil jsem víc po Rienzim, protože Richard Wagner si nepřál, aby se ve Festspielhausu hrály jeho tři první opery – Víly, Zákaz lásky a právě Rienzi. Tuto operu jsme již v Bayreuthu měli možnost vidět v roce 2013, na který připadlo Wagnerovo dvojité kulaté výročí: 200 let od narození a 130 let od úmrtí. Tehdy však vedení festivalu dodrželo skladatelovo přání a opera byla uvedena mimo Festspielhaus, a to v Oberfrankenhalle pod vedením Christiana Thielemanna. Letos měl tedy Rienzi premiéru ve Festspielhausu. Thielemannovo uvedení této opery před třinácti lety nastavilo srovnávací laťku pro letošní inscenaci velmi vysoko.
Bludný Holanďan: Hudební odvaha versus režijní klišé
Jako prvního v pořadí jsem 6. srpna 2026 navštívil představení Bludného Holanďana – a byl jsem tomu nakonec rád. Režie (Dmitri Tcherniakov) sice upadala do obligátních klišé – na to jsme si už bohužel zvykli – ale hudební provedení bylo nové a velmi nezvyklé. Ukrajinská dirigentka Oksana Lyniv nasadila velmi volné tempo, rozčlenila nejen jednotlivé scény, ale i drobné fráze do samostatných dramatických útvarů s až exaltovaně vystupňovanou gradací, následným ztišením a často i s drobnější pauzou. To místy působilo nepřirozeně. Nebyli jsme tedy svědky plynulého hudebního toku, který bývá vygradován na patřičných místech určených autorem, nýbrž jakéhosi „boulovatého“ hudebního provedení. Jako vlny na moři různých velikostí. Zda byl ovšem mořský příboj pro dirigentku inspirací, toť otázka, na kterou však lze s vysokou pravděpodobností odpovědět záporně. Gradacím na každém kroku (respektive spíše v každém taktu) odpovídala i gesta účinkujících, která rovněž nebyla vždy na místě.
Již zavádějící režie se scestnou prehistorií nás uvedla do současného postmoderního světa, kde neexistuje tušení tajemna a především víra v Boha a ve vykoupení. Jak už tomu bývá, při předehře si režisér musí přihodit své „tvůrčí“ ego do děje – Holanďan se v jakémsi přístavním městě chová hrubě a násilně k místní prostitutce. Ta se následkem toho oběsí. Skok do smyčky z vysokého patra, kdy nohy nešťastné ženy zůstanou asi metr nad zemí, působí naturalisticky a myslím, že to pro protagonistku bylo i nebezpečné. O zbytečnosti ani nemluvě. Diváci tedy konečně vědí, proč je Holanďan odsouzen k roli Ahasvera. Proč získal epiteton „bludný“.
Po přistání Dalandovy lodi do nouzového přístavu v prvním jednání, lodní posádka hlasitě oslavuje zakotvení a hlasitým řehotem a pohybovými akcemi ruší hudbu – kde jinde než v hospodě. Taky už jsme si na to jaksi zvykli. Horší je druhé jednání, kdy ženy nesedí v místnosti u kolovrátků, nýbrž na náměstí přístavního města a Mary (Nadine Weissmann) působí jako vedoucí pěveckého sboru. Senta (vynikající litevská sopranistka Asmik Grigorian) je stylizována do pubertální punkerky – částečně i výstředním kostýmem a barvou vlasů, ale především svým chováním. Vytáhne z kabelky Mary pohlednicovou fotku Holanďana a nechá ji při přednesu balady kolovat mezi zpěvačkami. Balada, která by měla být ztvárněna jako expresívní vložka, od níž se odpichuje napětí až do závěrečného vyvrcholení a katarze, byla podána ve velmi pomalém tempu a s dlouhými pauzami mezi strofami, takže působila rozdrobeně a člověk téměř nepoznal, kdy skončila. Senta se při baladě a hlavně při seznámení se s Holanďanem chová opět klackovsky vzdorovitě, což je v příkrém rozporu s textem opery. Tady nevím, kde nechal režisér rozum.
Vrcholem bylo ovšem dějství třetí: Dalandovi námořníci zvou námořníky z Holanďanovy lodi k oslavě přistání v přístavu. A když tito mlčí, jeden z Dalandových námořníků se mezi ně vklíní, ale je opakovaně odmrštěn. Vznikající bitku přeruší Holanďan tak, že vnikne mezi námořníky a tři Dalandovy lidi zastřelí. Pak začne přístav hořet, Senta se někam vytratí, tedy namísto apoteózy zkáza. Patrně to má být zkáza světa (kterou Holanďan evokuje, tak by se to dalo vysvětlit), ale Senta přece jeho prokletí vykoupí!
Skvělý sbor i solisté pod taktovkou Oksany Lyniv
Přesvědčivě působil na scéně Erik (skvělý Benjamin Bruns) svými výčitkami, vynikající byl basista Mika Kares v roli Dalanda. Nadine Weissmann je bohužel již dlouho za zenitem, v epizodní roli Mary se to však uneslo. Pěvecky velmi dobrý byl i basbaryton Holanďana (Nicholas Brownlee), bohužel však bez nádechu strach budícího, tajemného přízraku. Ten mu ubírala i kostýmová stylizace (Elena Zaytseva) do vytahaného bílého svetru a světlých kalhot. Chvílemi na scéně Holanďan jen bezradně postával, takže působil nikoliv jako peklem štvaná stvůra, nýbrž jako směšný paňáca.
Co k této inscenaci ještě dodat? Zpěváci, především Mika Kares a Asmik Grigorian, sklidili bouřlivé ovace a rozhodně právem. Úžasné byly sborové scény. Zvykli jsme si již na skvělé výkony bayreuthského Festspielchoru pod vedením sbormistra Eberharda Friedricha v dřívějších letech a mysleli jsme si, že už to lepší být ani nemůže. Může. Sbormistr Thomas Eitler-de Lint nám to dokázal. Festspielorchester pod taktovkou ukrajinské dirigentky hrál skvěle, až na její pojetí díla. Pro posluchače to bylo evidentně novum, jinak se nedají vysvětlit bouřlivé ovace Oksaně Lyniv. Vlastně dají – současnými politickými událostmi. Ovšem pouze podle potlesku nelze poznat, komu a za co se tleská. Shrňme si tedy výkon dirigentky: detail byl vypracován velmi pečlivě, ale až do té míry, že jednotlivé scény vypadávají z kontextu a ztrácejí stavební logiku. V jejím pojetí se vytrácí dramatický oblouk vyúsťující v katarzi, což je největší síla tohoto díla. Takže závěr se jaksi vytratil. Ptáte se kam? Těžko říci. Asi nikam.
Rienzi: Vizuální chaos a fotbal na scéně
Jiným zážitkem byl 8. srpna 2026 Rienzi – bohužel jen po hudební stránce. Stejně jako u předchozího díla nemohl divák soustředěně poslouchat předehru, pokud nezavřel oči. Jinak byl svědkem „bystrých“ nápadů režisérů (tentokrát jsou to ženy, a to hned dvě: Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka – inu, víc hlav, víc rozumu), které nás uvádějí během předehry do děje. Tyto dvě dámy jsou také autorkami scény a kostýmů. Inscenace byla barevně tónována do černobílé a šedé, tedy jako černobílý film. Nic proti tomu, avšak ostře zelené fotbalové hřiště a jiná videa (viz níže) tuto souhru barev velmi rušila.
Hned na začátku pracuje Rienzi (Andreas Schager) na notebooku, v jiném pokoji Irena (Gabriela Scherer) mj. vaří kávu, a v další místnosti jakýsi chlapec s plyšovým medvědem zprvu staví stavebnici. Předehra je na něj asi příliš dlouhá, takže dítě dostane záchvat chrlení krve. Rienzi a jeho sestra Irena se objímají jako milenci – a jsme u prvního problému: Diváci se upnou na incest a autorova dějová myšlenka se hned rozplývá. Ptáme se sami sebe: Jedná se opravdu o incest? Co je to za dítě? Je to jejich mladší sourozenec? Nebo to je snad jejich dítě a chrlení krve je způsobeno perverzním vztahem? Atd., atd.
První dějství začíná únosem Ireny rodem Orsiniů. Ovšem na scéně nelze poznat, že by se mělo jednat o únos. Rod Colonnů únosu zabrání. Šarvátku uklidní až Rienzi. Divák je však rozptýlen reportéry s kamerami, kteří vše snímají, dále vidíme na několika videích posedávající městské holuby, těžko říci proč a – co jiného – fotbalový zápas. Je to sice navýsost hloupé, ale člověk si koneckonců oddychne, že nám video neukazuje např. početí onoho chlapce či jiné perverzity. To bývá bohužel u oper běžné, takže děkujeme paním režisérkám za ten fotbal, reklamy, výsledky voleb, shromáždění na Capitolu, pochodující gardy (fašistické?) a další perličky či berličky, které jsou zcela zbytečné. A když ne video, tak v několika místnostech hledí neznámé dívky do mobilů atp. Možná to má evokovat pocit, že v dnešní době každý ví o každém všechno, ale to snad není třeba zdůrazňovat.
V této inscenaci nebyla vynechána baletní vložka ve druhém jednání, která ke Grand opéra patří. Hudebně tento balet patří rozhodně k nejslabším kusům, jaké kdy Wagner napsal. Režisérky se baletu zmocnily jako přehlídky wagnerovských postav z jeho pozdějších děl, které diriguje na scéně sám skladatel coby dítě. Je to hodně otřepané téma, ale bylo to provedeno docela vtipně. Není potřeba rozebírat všechny scény celé opery, jen bych se zmínil o tom, že navzdory libretu Rienzi zastřelí (veřejně před davem) oba vůdce znepřátelených šlechtických rodů, jeho sestra ho bodne nožem a pak si podřeže žíly a nakonec, kdy by měli všichni hlavní protagonisté, tedy Rienzi, jeho sestra Irena a její milý Adriano uhořet v domě, který zapálí dav, se žádný požár nekoná. Kde by mělo hořet, nehoří…
K hudební stránce bych se vyjádřil asi takto: americká dirigentka Nathalie Stutzmann zvolila poněkud volnější tempo, než na jaké jsme zvyklí. Ne tak příliš jako její ukrajinská kolegyně v „Holanďanovi“, ale budiž. Je to možná lepší, než tempo rychlé přespříliš, což se stává v posledních desetiletích skoro pravidlem. I když první dvě dějství byla v tomto pojetí hudebně docela nudná. Od třetího jednání dostala opera svižnější tah, o což se zasloužil mj. vynikající sbor, opět pod vedením Thomase Eitler-de Linta. Festspielorchester byl tradičně velmi dobrý. Avšak N. Stutzmann nedovedla vytvořit dramatický oblouk, jaký jsme slyšeli v podání Ch. Thielemanna před třinácti lety. Nutno však podotknout, že překonat Thielemannovo pojetí Wagnera se zdaří opravdu málokomu. Publikum však nejvíce aplaudovalo právě dirigentce. No, nevím.
Všechny tři stěžejní pěvecké role byly obsazeny vynikajícími pěvci. Andreas Schager v roli Rienziho měl skvělý tah na branku, ale místy jeho tenor příliš tremoloval, v modlitbě v 5. dějství zněl jeho hlas velmi lyricky. Gabriela Scherer jako jeho sestra Irene působila přesvědčivě a snad nejlepší z trojice hlavních protagonistů se ukázala Jennifer Holloway v kalhotkové roli Adriana.
Současné aktualizace na úkor autorovy myšlenky
Za největší problém inscenace nepovažuji přenos času ze středověkého Říma do současnosti. Ne do dystopické budoucnosti, jak se zmiňují recenze, ale do současnosti, kdy již nyní se manipuluje davem pomocí médií a sociálních sítí, což jasně poukazuje na nestabilitu demokracie, která se pomalu hroutí. Domnívám se, že takto pojaté aktualizace velkých děl, jakým Wagnerova opera nesporně je, nejsou potřebné a hlavně nejsou na místě. To za prvé. Dalším problémem je nepřeberné množství na první pohled nesrozumitelných symbolů, nesmyslných videí a nadbytečných vizuálních podnětů, které odvádějí diváka od vlastního děje. Vystupuje zde např. pozlacené dítě jako maličký Wagner, jak jsme již zmínili, který diriguje přehlídku všech hlavních postav z Wagnerových oper. Stane se tak přesně to, před čím režisérky zřejmě varují: odbočení od jádra věci a rozplynutí hlavních myšlenek díla v chaosu, který je nám nabízen a v němž je nemožné se vyznat. Dav pak neví, komu a zač tleská. Jestli to bylo záměrem, pak klobouk dolů. Obávám se však, že nikoliv.
Richard Wagner: Bludný Holanďan
Bayreuther Festspiele 2026
6. srpna 2026, 18:00 hodin
Festspielhaus, Bayreuth
Inscenační tým
Hudební nastudování: Oksana Lyniv
Režie: Dmitri Tcherniakov
Scéna: Dmitri Tcherniakov
Kostýmy: Elena Zaytseva
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Dramaturgie: Tatiana Werestchagina
Sbormistr: Thomas Eitler-de Lint
Účinkující
Daland: Mika Kares
Senta: Asmik Grigorian
Erik: Benjamin Bruns
Mary: Nadine Weissmann
Kormidelník: Kieran Carrel
Holanďan: Nicholas Brownlee
Richard Wagner: Rienzi
Bayreuther Festspiele 2026
8. srpna 2026, 16:00 hodin
Festspielhaus, Bayreuth
Inscenační tým
Hudební nastudování: Nathalie Stutzmann
Režie: Alexandra Szemerédy, Magdolna Parditka
Scéna: Alexandra Szemerédy, Magdolna Parditka
Kostýmy: Alexandra Szemerédy, Magdolna Parditka
Světelný design: Bernd Gallasch
Video: Leonard Koch
Dramaturgie: Markus Kiesel
Sbormistr: Thomas Eitler-de Lint
Účinkující
Cola Rienzi, papežský notář: Andreas Schager
Irena, jeho sestra: Gabriela Scherer
Steffano Colonna: Andreas Bauer Kanabas
Adriano, jeho syn: Jennifer Holloway
Paolo Orsini: Michael Nagy
Raimondo, papežský legát: Vitalij Kowaljow
Baroncelli: Matthias Stier
Cecco del Vecchio: Michael Kupfer-Radecky
Mírový posel: Victoria Randem
