Beno Blachut, jehož dar, um a píle mohly mířit na světovou dráhu, se mohl rozvíjet pouze v hranicích Československa. První kroky mu nabídla Vídeň, ale další už zmařil a osobně zapověděl tehdy všemocný ministr kultury. Měl jiného favorita, mladšího, pěvecky nezpochybnitelného, který nedráždil oddaností tradici a vírou. Publikem milovaný a právem obdivovaný Blachut byl neúnavný, pro některé kolegy až příliš. Do zahraničí směl vyjet až mnohem později, v zenitu sil, v jehož trvání intendanti zahraničních operních domů už nevěřili. S koncertním repertoárem brávali Blachuta do Itálie i Německa Ladislav Vachulka a Václav Smetáček. K operním výkonům vyjížděl do zahraničí téměř výhradně se souborem Národního divadla.
Úchvatná náplň 44 sezon na operním jevišti už ztrácí pamětníky, došla jen sporých zachycení živých výkonů rozhlasem a televizí, ale je naštěstí přebohatě zachycena i rozšířena v početných studiových snímcích v rozhlasových a gramofonových archivech. Doklady o výjimečnosti tenorového hlasu, o odzbrojující vřelosti a přesvědčivosti dokazují také mimořádnou studijní pohotovost. S Blachutovou účastí chová rozhlasový archiv přes šest desítek operních kompletů a desítky operních scén, písní a kantát. Gramofonové archivy mají bohatý Blachutův archiv janáčkovský.
O jeho odkaz pečuje Společnost Bena Blachuta, která dosud vydala na svých CD čtrnáct operních kompletů (Boris Godunov, Dimitrij, Dvě vdovy, Werther, Šárka, Evžen Oněgin, Tajemství, Čertova stěna, Bouře, Dalibor, Faust a Markétka, Carmen, Hubička, Eva), vokální díla (Píseň o zemi, Svatý Václav, Láska, Moravské a slovenské písně, Večerní písně), a právě završuje ojedinělý diptych operních dvojalb: nejprve Verdi – Wagner, nyní Smetana – Dvořák. Hlavní zásluhu mají pěvcův vnuk Mgr. Beno Blachut a jednatel Společnosti Bena Blachuta Ing. Milan Palák.
Blachutovský zvukový archiv, v našich podmínkách nesrovnatelný s jiným, přesto není úplný. Některé i vysílané záznamy byly smazány či zničeny (první Dalibor, Hubička, Dvě vdovy, Rusalka, Stabat Mater, Requiem), jiné zřejmě ani při přímých rozhlasových přenosech nevznikly (Svatá Ludmila z Pražského jara řízená Rafaelem Kubelíkem, Libuše z Děvína s Marií Podvalovou v titulní roli). Z rozhlasového kompletu Bludného Holanďana se záhadně nedaří nalézt jeden z šesti pásů (chybí začátek druhého dějství s dívčím sborem a baladou Senty).
Možná, že si někdo pořídil záznamy z vysílání a potomci netuší, jaký mají doma unikát. Možná, že se poštěstí objevy, jaké doslova vyrvaly z jícnu času Talichovu rozhlasem přenášenou Mou vlast z roku 1939 a téhož roku zaznamenané fragmenty z Libuše s Marií Podvalovou. Snad opět v Norsku? Nebo blíže? Nebo v nepopsaných archivních obalech? Při sporých výjezdech za železnou oponu, doma novinářsky utajovaných, vznikly Blachutovy záznamy i zahraniční pro LP, o kterých doma málo kdo co tuší (Dvořákova mše D dur).
Výzva k hledání a dalšímu vydávání unikátů je více než naléhavá. I záznamy na původních nosičích podléhají zubu času.
