Pocta Jaroslavu Foltýnovi
Sukova síň pražského Rudolfina se rozezněla k poctě jedinečného člověka, který hře na housle zasvětil svůj život a vychoval pro potěchu všech hudbymilovných posluchačů a nadšenců skvělé houslisty, kteří jeho slavné jméno šíří s úctou a radostí vždy, když rozezní libé tóny na tento ušlechtilý a velice technicky náročný nástroj.
Řeč je o panu profesorovi Jaroslavu Foltýnovi. Ten by přesně v den koncertu, 18. října 2026, oslavil 91. narozeniny. Zemřel nečekaně před necelými čtyřmi měsíci. A nejen proto, že byl skvělým učitelem, ale také přítelem a dobrým člověkem, rozhodli se mu jeho studenti uspořádat koncert. Na jeho organizaci se nejvíce podílela houslistka Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Monika Růžková, která celý večer zahájila působivým a do detailu propracovaným proslovem.
Skvělým nápadem bylo zařazení dvou hudebních ukázek v úvodu, na kterých hrál pan profesor. Nejdříve zaznělo Dvořákovo kvarteto a Andante cantabile – nahrávka přiléhavě z 18. října 1997. Jaroslav Foltýn k nám promluvil i z druhé nahrávky, která byla o dvacet let starší, kde hrál Havlíkovu skladbu pro sólové housle. Jako bonus, překvapení pro všechny přítomné, bylo osobní přání všem lidem, které pan profesor pronesl při oslavě devadesátých narozenin. Právě jeho oddaná studentka Monika Růžková toto poselství zaznamenala a mohla videem obrazně přenést pana profesora přímo do slavnostní síně v Rudolfinu. Ze samotné dikce a hlasu vyzařovala z Jaroslava Foltýna vřelost a láska k umění. Jeho velké srdce nabádalo, aby se k sobě lidé chovali za každých okolností hezky a neřídili se starozákonním heslem „oko za oko, zub za zub“. Nejedno skutečné lidské oko při tomto velkolepém entreé nezůstalo suché.
Pár vřelých slov k zavzpomínání
Než se dostanu k samotnému hudebnímu obsahu nedělního koncertu, je zapotřebí uvésti několik slov ze života Jaroslava Foltýna tak, jak to shrnula v proslovu právě výborná Monika Růžková, která o panu profesorovi psala i diplomovou práci a měla k němu vřelý vztah. A protože pan Foltýn byla a je velká osobnost nejen hudebního života, slov bude možná maličko více než několik. Všechna jsou však podstatná a přiblíží vám ho opravdu s pocitem, že ho musíte mít rádi také, posuďte sami:
„Narodil se v Českém Těšíně. Měl starší sestru Libuši. Otec byl voják z povolání, bojoval v Itálii a poté na západní frontě. Rodina nevěděla dlouho, jestli je naživu. Naštěstí se vrátil se západními osvoboditeli.
Čarovný zvuk houslí uslyšel Jaroslav jednou v rádiu a v tu chvíli si byl jistý, že se mu tento nástroj stane osudným. Původně měla hrát na housle jen jeho sestra a malý Jaroušek si musel housle doslova vybrečet. Jeho první učitel Alois Pastorek přesvědčil rodiče, že se s takovým zápalem pro housle ještě nesetkal, ať to tedy chlapec také zkusí.
Ukázalo se, že Jaroslav má velký talent. Brzy se účastnil různých soutěží. Rád vzpomínal na příhodu, která se stala, když hrál asi ve dvanácti letech v okresním kole v Hranicích na Moravě Baletní scénu Charlese Beriota. Praskla mu tehdy struna a nabitý sál tak dlouho aplaudoval, až mu museli sehnat novou, aby skladbu dokončil.
Při přijímacím řízení na brněnskou konzervatoř se ze čtyřiceti uchazečů umístil na druhém místě a v roce 1950 zde začal studovat u Viktora Noppa, což byl bývalý student Františka Ondříčka a asistent slavného profesora Otakara Ševčíka. Učitel Nopp Jaroslava zasvětil do Ševčíkovy metody a seznámil ho s dalšími stěžejními díly houslové pedagogiky. Konzervatoř zakončil v roce 1956 absolventským koncertem s úctyhodně dlouhým programem, posuďte sami: Vivaldiho Koncert a moll, řekla bych na rozehrání, Ďáblův trylek Guiseppe Tartiniho, celý Mandelssohnův Koncert e moll, Tartiniho Variace a Kreislerovo Preludium a allegro.
Všichni očekávali, že půjde na JAMU, on se ale rozhodl pro pražskou Akademii a profesora Františka Daniela, taktéž žáka Otakara Ševčíka.
Během studií hrál v Českém komorním orchestru Josefa Vlacha. Vyprávěl, že to byla náročná práce. Zkoušelo se snad důkladněji, než trénují dnešní smyčcová kvarteta. Hrál též v klavírním triu, s nímž měl i absolventský koncert. Akademii zakončil v roce 1961 Sukovou Fantasií za doprovodu Symfonického orchestru českého rozhlasu. Na základě tohoto výkonu mu nabídli místo koncertního mistra v Dánsku. Protože ještě nebyl dostatečně začleněn v agentuře Pragokoncert, tak mu to minulý režim neumožnil.
Na absolventském recitále ve Dvořákově síni zahrál Brahmsův koncert D dur, Chaussonův Poem, Sonátu Leoše Janáčka a jeho oblíbený Ďáblův trylek Giuseppe Tartiniho.
Po studiích vyhrál konkurz do primové skupiny Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde poté působil jako zástupce koncertního mistra. Již po necelém roce musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Díky berlínské politické krizi na počátku 60. let poslali všechny akademiky místo do Armádního uměleckého souboru k pěší rotě do Mladé Boleslavi. Ani přímluvy nezabíraly. Čekaly je dva roky nejen tvrdé a deprimující vojny. Po návratu se vrátil do SOČRu, působil v Českém komorním orchestru a v klavírním triu.
V roce 1966 mu přišla ale zásadní nabídka z Dvořákova kvarteta. Soubor existoval v té době již patnáct let a vybudoval si již značnou pověst. Vyjížděl na četná turné do zahraničí. Nejdůležitější a nejzajímavější ale je, že skladby byly hrány výhradně zpaměti. Jaroslav zde nastoupil nejprve na pozici sekundisty. Vyvstal před ním náročný úkol, musel se co nejrychleji naučit celý široký repertoár zpaměti. Během jedné koncertní sezony se naučil dvanáct smyčcových kvartetů – čtyři kvartety od Dvořáka, kvartety Haydna, Beethovena, Artura Honneggra i Bély Bartóka. Ukázalo se, že má fenomenální paměť.
Kvarteto koncertovalo v mnoha zemích Evropy, v USA, v Kanadě, Jižní Koreji, v Japonsku a dalších zemích. Z koncertních cest si Jaroslav Foltýn vozil knihy a publikace o výuce hry na housle. V zahraničí potkával slavné kolegy houslisty, pořád se sám učil a přemýšlel o tom, jak s houslemi zacházet, aby je hráč co nejkvalitněji rozezníval. Sám se snažil získané vědomosti převádět do praxe a stále zlepšovat své hraní.
V posledním období Dvořákova kvarteta se stal Jaroslav Foltýn primáriem a jeden z jeho prvních žáků Pavel Kudelásek jeho sekundistou. Kvarteto ukončilo svou činnost v roce 1996 po úctyhodných 45 letech. Kritika oceňovala hlavně dokonalou souhru, citovou vřelost, neobyčejnou muzikalitu, osobité hudební nápady – zkrátka celkovou vysokou profesionální úroveň souboru. V roce 1976 začal Jaroslav Foltýn učit na Pražské konzervatoři. Často studentům opakoval, když klesali na mysli, moudro Leonida Kogana: „Je zapotřebí 9–11 let houževnatého a cílevědomého studia u výborných pedagogů bez konečné záruky, zda se z tebe stane houslista virtuos, nebo jen hráč na housle.“
V průběhu svého působení na konzervatoři se Jaroslav Foltýn noří stále více do ševčíkovské problematiky. Stal se z něho náš nejfundovanější znalec Ševčíkova díla, zároveň nekompromisní kritik jeho mnohdy špatného výkladu. Foltýnův přínos je nejen ve zpracování dosud nevydaných Ševčíkových opusů z pozůstalosti Viktora Noppa a zasazení se o jejich vydání, ale hlavně v pochopení jeho modernosti a světovosti. Pan profesor, ale vždy zdůrazňoval vědomou práci s konkrétními technickými prvky. Vysvětloval přesně, jak a proč máme jednotlivé cvičení hrát. Tím nám vytvořil návod pro zvládnutí těžkých technických prvků. Říkal: „Ševčíkovo dílo je stále aktuální a žije. Správně použito a vysvětleno dokáže zásadním způsobem utvářet profil hráčského vývoje houslisty.“ Pan profesor také doplnil svým metodickým komentářem nově vydané Ševčíkovy nejhranější opusy.
V roce 1994 vyšla jeho rozsáhlá Metodika houslové hry a její současné vývojové směry. Shromáždil v ní nejen vlastní poznatky o hře na housle, ale také myšlenky dalších význačných pedagogických osobností.
Jaroslav Foltýn celý život zdokonaloval houslovou hru tak, aby nástroj zněl mistrovsky. Zdůrazňoval individualitu každého žáka a práci pedagoga šitou na míru každému studentovi. Řekl mi: „Každý žák je svojí individuální jednotkou, je to choulostivé. A tak by pedagog měl velmi citlivě rozeznávat, co student potřebuje a co by se nemělo tomu a tomu jednotlivci odpustit, když chce dosáhnout dokonalosti. Celé umění je v tom, umět dobře poslouchat, vše správně rozeznávat, nic důležitého nevynechat.“
Jeho filozofii bychom mohli shrnout slovy: Slyš v představě nejdříve to, co chceš zahrát, potom hledej pohyb, který Ti to umožní, techniku nepěstuj pro samotnou techniku, ale pro svobodu hudebního výrazu. Nehledej univerzální tělo houslisty – hledej funkční řešení pro konkrétního člověka. Úkolem učitele není vytvořit žáka podle sebe, ale naučit ho samostatně přemýšlet nad svým hraním. Pan profesor vyžadoval od svých žáků maximální poctivost v přípravě a pozornost obracel na tónovou kulturu projevu. Pěstoval v nás nejdokonalejší představu o zpěvu houslí, byl ctitelem jadrného šťavnatého tónu a mohutného hráčského nasazení. Jeho pedagogická práce nesla mnohé výsledky – jeho absolventi jsou předními hráči ve slavných komorních souborech. Houslisté se uplatňují ve všech pražských symfonických orchestrech i jako koncertní mistři. Vedle toho vychoval i své pokračovatele v pedagogické činnosti.
Přes čtyřicet let pana profesora na jeho životní cestě doprovázela jeho manželka klavíristka Daniela Foltýnová. Cenil si jejího hudebního a pedagogického talentu, rozpoznávání schopností a nadání žáků. Byla mu vždy velkou pomocnicí a oporou. Žákům poskytovala potřebnou psychickou podporu v nejtěžších chvílích. Pro nás studenty byla téměř naší druhou hudební maminkou, jejíž slovo přinášelo spásnou úlevu od trémy a na jejíž virtuózní klavírní spolupráci jsme se mohli vždy spolehnout. Moc si toho vážíme, stejně jako si toho vážil i pan profesor.
A jaký byl Jaroslav Foltýn skutečně? Uměl nás nadchnout pro práci, pro cvičení, pro nalézání nových způsobů houslové interpretace. Měl na nás vysoké nároky. Naučil nás, jak nejefektivněji cvičit. Byl milující, laskavý, podporující a byl průvodcem naší cesty hudební životem. Povzbuzoval nás, vytvářel v nás pocit, že hraní na housle má smysl, že se stává posláním. Cítím za to hlubokou vděčnost a za nás všechny posílám panu profesorovi velké Děkujeme!
Myslím, že by si přál, aby se dnešní koncert nesl ve znamení radosti z krásné hudby a z našeho výjimečného setkání. S láskou zůstává v našich srdcích napořád. Jeho myšlenky neseme v každém krásném tónu, který na houslích rozezníme. Pan profesor by si přál, abych nakonec nám, všem jeho studentům, jeho pokračovatelům, jeho milým, řekla jeho přání: „Ať se Vám všem na světě dobře dýchá a dobře hraje.“
Studenti hrou vyjádřili úctu, lásku a vděčnost
Krásná slova, ke kterým není třeba již nic více dodávat. Program byl opravdu bohatý. První skladbu večera hrál Michal Foltýn – Sonátu e moll č. 5 od Jean-Marie Leclaira společně s houslistkou D. Jiříkovskou. Velké ovace sklidila další studentka pana profesora – D. Puchtová, která zpaměti přednesla Baal Shem: Nigun od Ernesta Blocha za klavírního doprovodu manželky Jaroslava Foltýna, paní Daniely Foltýnové.
Ta měla v úvodu koncertu ke všem přítomným krátkou zdravici, v průběhu skvěle doprovázela houslisty na klavír a v závěru se dočkala zasloužených ovací a květinového daru, který jen podtrhl úctu, lásku a vroucí vděčnost, kterou k ní a k jejímu manželovi všichni přítomné hrající i poslouchající studenti, přátelé a hudební nadšenci měli.
Další skladbou byl Spiegel Duet od Mozarta, opět v podání Michala Foltýna a houslistky H. Joové. Celkem deset studentů pana profesora se představilo při provedení Šostakovičova díla – pět kusů pro dvoje housle a klavír, opět v doprovodu paní Foltýnové. Další skladba od Louise Spohra byla pro sólové soule a zazářili v ní bratři Fišerové, Jan a Jakub – Duo concertante D dur, op. 67, III. Rondo – Vivace. Velice příjemným zpestřením bylo skvostné provedení skladeb Romana Ryterbanda – Dva hebrejské obrazy (Snílek a Radostný mistr) v podání skvěle sehraného Dua Beautiful Strings – houslistka Monika Růžková a harfistka Hedvika Mousa Bacha. Poslední skladba byla velkolepá. Celkem šestnáct houslistů za doprovodu Daniely Foltýnové zahrálo Koncert h moll pro 4 housle, op. 3, č. 10 od Antonia Vivaldiho.
Po skončení desítkami posluchačů naplněná Sukova síň děkovala zaslouženými ovacemi a vřelým potleskem všem studentům – interpretům – „Foltýnovcům“, paní Daniele Foltýnové a především do hudebního nebe panu profesorovi Jaroslavu Foltýnovi za vše, co pro nejen studenty, ale celý svět houslového umění, lidské radosti, vřelosti a dobra vykonal. K poděkování se přidávám i já.
Autorem článku je ekonom a starosta městyse Ročov Ing. Vojtěch Václav Pour (pozn. red).
