Ruský skladatel, klavírista a dirigent Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873-1943) je považován za jednoho z nejlepších klavíristů své doby. Klavír také představuje důležitou součást jeho kompozic. Jako interpretovi i skladateli se Rachmaninovi jako málokomu jinému podařilo naplno využít vyjadřovacích možností klavíru i svého citu pro melodii do té míry, že po emigraci z Ruska koncem roku 1917 jej jeho rozsáhlá koncertní činnost zachránila od existenčních starostí v USA, kde se nakonec natrvalo usadil a později i zemřel.Rachmaninova tvorba, zejména úryvky z jeho 2. a 3. koncertu pro klavír, se objevuje už více než šedesát let v nejrůznějších filmech převážně americké provenience a tím jeho hudba vlastně také – s trochou nadsázky řečeno – překračuje žánry. Docela nedávno uplynulo 55 let od premiéry ikonického filmu „The Seven Year Itch“ (v Česku uváděn pod názvem Slaměný vdovec).
Ve Slaměném vdovci se sešli geniální režisér Billy Wilder (1906-2002), Marilyn Monroe (1926-1962) na vrcholu své slávy, herec Tom Ewell (1909-1994) a také už zmiňovaný Sergej Rachmaninov, a to prostřednictvím svého 2. koncertu pro klavír, který byl použit jako filmová hudba.
Osmatřicetiletý Richard Sherman (Tom Ewell) poslal svoji manželku a syna na léto mimo New York, aby si odpočinuli od horkého a vlhkého počasí, které zde v létě panuje. Po jejich odjezdu se setkává s mladou blondýnou („The Girl“, M. Monroe), která se živí natáčením televizních reklam a bydlí ve stejném domě o patro výš. Přestože Richard v zásadě nechce být nevěrný, nedokáže z hlavy vyhnat obsah právě přečtené knihy, která vypráví o tom, že velká část ženatých mužů začíná trpět syndromem nazývaným „7-Year Itch“, asi sedm let po svatbě. Richard zve „The Girl“ (ve filmu nemá žádné jiné jméno) na drink k sobě do bytu po té, co ona „čirou náhodou“ shodí květináč s rajčaty (žeby symbol nepřehlédnutelné rudé barvy jejích rtů?) ze svého okna přímo na Richardův balkón. V nejveselejších scénách filmu Richard fantazíruje o tom, jak onu Girl svést a zároveň o tom, že možná i jeho žena má na venkově poměr se sousedem. Zmíněný klavír se v tomto filmu objevuje ve dvou souvislostech a zcela určitě zásluhou geniality režiséra rakouského původu Billyho Wildera. Jak je patrné z přiložených videoukázek, Rachmaninův koncert, klasická hudba váženého skladatele, doprovází z gramofonové desky (jak melancholicky zastaralé z dnešního pohledu!) momenty, kdy Richard ještě jen fantazíruje o setkání s jeho „femme fatale“.
Podruhé se Rachmaninova hudba ve filmu objevuje v okamžiku, kdy Richard a Girl hrají na klavír v Richardově bytě slavnou Chopsticks (waltz pro klavír) a je tak navozena situace podstatně dále fantazii a blíže realitě.
To vše se odehrává během jednoho večera a svoji roli ve filmu má i šampaňské a bramborové lupínky. Tento film, stejně jako později film „Some Like it Hot“ (Někdo to rád horké) od stejného režiséra, nemá žádná výrazně hluchá místa. Každé slovo, gesto, scénická akce a dekorace mají přesné místo a účel v ději. Slaměný vdovec byl americkým filmovým institutem zařazen na jednapadesáté místo nejlepších amerických komedií všech dob. S tímto filmem souvisí také jedna z nejznámějších fotografií Marilyn Monroe na večerní newyorské ulici s rozevlátou bílou sukní.
Tenhle dnes už klasický záběr Miss Monroe byl pořízen 15. září 1954 v 1 hodinu ráno na rohu Lexington Avenue a 52.ulice na Manhattanu za přítomnosti asi 5.000 diváků, kteří Marylin Monroe hlasitě povzbuzovali. Ta trpěla obrovskou trémou a neustále pletla text. Nervózní a rozčilený byl i Joe DiMaggio, tehdejší druhý manžel Marylin, který byl u natáčení také. S koncem natáčení tohoto filmu také formálně skončilo jejich devítiměsíční manželství. Kvůli hluku z ulice celý záběr v původně uvedeném filmu vůbec nebyl. Objevily se tam jen nohy Marylin znovu natočené ve studiu v Kalifornii.
Film měl premiéru 1. června 1955 v den devětadvacátých narozenin Marilyn Monroe. Natáčení bylo poznamenáno častými projevy depresí herečky, která nebyla schopna si zapamatovat text. Některé scény se musely točit až 40x. Její pozdní příchody a psychické problémy značně zvýšily náklady na natáčení, ale i přesto byl Slaměný vdovec nakonec filmovou kritikou velmi pozitivně přijat a vykázal zisk.
Jak se zdá, režisér a scénárista Billy Wilder si zachoval smysl pro humor i po smrti, když si na svůj jednoduchý náhrobek nechal napsat: “BILLY WILDER – I AM A WRITER, BUT THEN, NOBODY’S PERFECT“ (Billy Wilder – je spisovatel, ale nikdo přece není perfektní), což jsou závěrečná slova z jeho filmu Někdo to rád horké.
Billy Wilder sám přežil Marylin Monroe o čtyřicet let a na sklonku života o ní řekl: “We have to forgive Marilyn. She was never on time, not once. Of course, I had an old aunt in Vienna who was always on time for everything, but who would want to see her in a movie?” (Musíme Marylin odpustit. Nikdy nepřišla včas, ani jednou. Ovšem já jsem měl jednu starou tetu ve Vídni, která chodila všude včas, ale kdo by se šel na ni podívat do kina, že?). Nepochybuji, že i sám Rachmaninov by mu jistě dal za pravdu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby
přímo do Vaší schránky
Ruský skladatel, klavírista a dirigent Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873-1943) je považován za jednoho z nejlepších klavíristů své doby. Klavír také představuje důležitou součást jeho kompozic. Jako interpretovi i skladateli se Rachmaninovi jako málokomu jinému podařilo naplno využít vyjadřovacích možností klavíru i svého citu pro melodii do té míry, že po emigraci z Ruska koncem roku 1917 jej jeho rozsáhlá koncertní činnost zachránila od existenčních starostí v USA, kde se nakonec natrvalo usadil a později i zemřel.Rachmaninova tvorba, zejména úryvky z jeho 2. a 3. koncertu pro klavír, se objevuje už více než šedesát let v nejrůznějších filmech převážně americké provenience a tím jeho hudba vlastně také – s trochou nadsázky řečeno – překračuje žánry. Docela nedávno uplynulo 55 let od premiéry ikonického filmu „The Seven Year Itch“ (v Česku uváděn pod názvem Slaměný vdovec).
