Samba je snad nejpopulárnější hudební taneční styl, který nabídla Brazílie světu. Samba se začala počátkem 20. století v Rio de Janeiru, tehdy hlavním městě této největší portugalsky mluvící jihoamerické země. Rychle se stala neodmyslitelnou součástí tamějšího karnevalu a její bohatý synkopovaný rytmus a smyslné taneční pohyby při něm provozované od té doby fascinují zeměkouli.
Samotné slovo Samba pravděpodobně pochází se středoafrického „semba“, které znamenalo pozvání k tanci. V širším slova smyslu se tak nazývaly i taneční párty otroků a jejich potomků v oblastech kolem Ria de Janeira. Jejich součástí je dnes tolik napodobované vlnění v bocích, nazývané „umbigada“, které patřilo ke kruhovým tancům v koloniálním Kongu a Angole.
Samba jako hudební žánr se později inspirovala také u kubánské habanery a německé polky. Ve formě písňové byla nesmírně populární už na přelomu 19. a 20. století. První zachované nahrávky pocházejí z roku 1911. Ve třicátých letech minulého století, na vrcholu popularity rozhlasu, byla samba pomalejší a romantičtější, s důrazem více na melodii než na rytmus. Texty měly často velmi sentimentální obsah. O světovou popularitu tohoto hudebního stylu se zasloužila mimo jiné dáma s barvitými klobouky plnými ovoce, Carmen Miranda (1909-1955), a to ještě předtím, než se přestěhovala do Hollywoodu a krátkou dobu byla nejlépe placenou ženou v USA.
Ve stejné době začaly v Brazílii vznikat tzv. „escolas de samba“ (školy samby). S podporou nacionalistického diktátora a v letech 1930-1945 brazilského prezidenta Getúlia Vargase se samba dokonce stala oficiální hudbou Brazílie.
Nejvýznamnější brazilský hudební skladatel minulého století Heitor Villa-Lobos (1887-1959, na snímku) se s maestrem Leopoldem Stokowskim (1882-1977) podílel na nahrávce pro tento státní účel v roce 1940.
Sambu bylo a je slyšet v různých podobách téměř všude, jako výraz spokojenosti a radosti ze života Brazilců nejrůznějšího původu a sociálních vrstev.
Zatímco původ a dlouhý vývoj samby je nerozlučně spjat s městem Rio de Janeiro, od 80. let minulého století existuje její další odnož, která vznikla v Salvadoru ve východním brazilském státě Bahia. Důraz je zde kladen na hypnotizující zvuk bubnu, texty s pýchou zdůrazňují kulturu černých Brazilců. Tento hudební žánr poskytuje únik od tvrdé ekonomické reality země, kde mnoho milionů lidí žije ve “favelách” na pokraji bídy. Ještě o něco později spojení této odnože samby s jamajským reggae dalo vzniknout nejpopulárnějšímu převtělení samby v 21.století, samba-reggae.
Ze severoamerických interpretů není možné nepřipomenout i v Praze známou kanaďanku Dianu Krall (1964). Samba a bossa nova jsou stěžejní součástí jejího posledního vynikajícího alba Quiet Nights (2009), které vydala po narození dvojčat. Součástí bylo i úspěšné turné Live in Rio, z něhož je videoukázka. Její hlas má v angličtině velmi výstižné pojmenování: sultry. Přeložit ho lze jako smyslný. Ostatně, posuďte sami:
“Churrascaria de rodizio” (což je tradiční brazilské grilování ve stylu gaucho) patří k Brazílii stejně neodmyslitelně, jako k ní patří samba a bossa nova. V Praze je tato lahůdka v nabídce dvou restaurací ze skupiny Ambiente. Nevím však, zda tam k jídlu hrají sambu. Toto lákavě připravené maso se ale rozhodně dá servírovat stylem vlnící se tanečnice samby. Ať to je jak chcem, nezbývá, než se s chutí zakousnout. 