Čtvrtstoletí od úmrtí brněnského barytonisty Františka Roeslera

Mojmír Weimann, 06.02.2015 13:55

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Dne 7. února 2015 uplyne dvacet pět let od smrti sólisty brněnské Janáčkovy opery Františka Roeslera. Patřil ke generaci umělců, kteří po roce 1945 úspěšně navázali na úspěchy, kterých brněnský operní soubor dosáhl ve dvacátých a třicátých letech pod vedením vynikajících koncepčně uvažujících a jednajících šéfů Františka Neumanna a jejich spolupracovníků.Po osvobození bylo zapotřebí vybudovat do značné míry nový sólistický soubor. Z protagonistů zakladatelské éry moderního operního souboru, jenž vznikl po roce 1918, někteří odešli do Prahy, někteří už byli za zenitem, někteří zemřeli a své vykonala i násilná pauza za nacistické okupace.

František Roesler se narodil v Brně 2. dubna 1914. Vystudoval obchodní akademii a poté pracoval jako úředník u soukromých firem a deset let v Okresní nemocenské pojišťovně. Během té doby se pilně věnoval studiu zpěvu na hudební škole Besedy brněnské u Anny Krancové. V amatérských operních představeních na nové scéně v brněnských Žabovřeskách vystoupil v roli Krušiny v Prodané nevěstě a Tomše v Hubičce. V roce 1944 se poprvé představil na profesionální scéně v roli Budivoje ve Smetanově Daliborovi. Bylo to na scéně Divadla na Veveří, kde působilo České lidové divadlo, jež zabezpečovalo brněnský český divadelní život v době uzavření Zemského divadla.

Členem opery, které byl dán v roce 1945 přívlastek Janáčkova, se stal o prázdninách roku 1945. Spolu s ním přišel do brněnského angažmá o dva měsíce mladší kolega, barytonista Eduard Hrubeš. I on měl za sebou řadu let v občasném povolání, ale také několik sezon v ostravské opeře a podobnou minulost měl za sebou i další z nových barytonistů František Kunc, který se stal členem divadla o čtyři roky později.

František Roesler, přestože studoval zpěv pouze soukromě, přišel do divadla po technické stránce velmi dobře vybaven a díky své píli a pracovitosti si kvalitu svého pěveckého projevu neustále zvyšoval. Měl ale minimální herecké zkušenosti. Postrádal bezprostřední hereckou spontaneitu a osobní charisma Eduarda Hrubeše stejně jako noblesu a nevtíravou ušlechtilost významného a velmi oblíbeného, o patnáct let staršího Gézy Fišera A nebyla mu vlastní ani bezprostřední laskavost a milá bodrost Františka Kunce.František Roesler ale díky svému vysoce profesionálnímu přístupu a velkému osobnímu zaujetí to vše překonal a ve velmi krátké době se stal jedním z nejplatnějších členů sólistického souboru, který byl pověřován úkoly ve velmi širokém spektru. V první sezoně se jednalo spíše o úkoly středního a někdy i menšího typu, což bylo pro málo zkušeného adepta velmi prospěšné. Vzhledem k převažujícímu charakteru tehdejšího repertoáru se jednalo z větší části o role v českých operách, které jej potom provázely po celou jeho pěvecké kariéry.

V první sezoně byl obsazen do tří oper Bedřicha Smetany. Za dobu svého působení v divadle si zahrál a zazpíval všechny barytonové role v jeho operách se dvěma výjimkami. Nikdy nevystoupil v roli Tausendmarka v Braniborech a Krušiny. V druhém případě to bylo proto, že v Prodané nevěstě mu byla „vyhrazena“ role Míchy, kterou vytvořil průběžně v pěti různých inscenacích. Vedle této smetanovské postavy jej v první sezoně také čekali Mistr zednický a fráter Barnabáš v Tajemství a v její závěrečné části i první velká role, Tomeš v Hubičce. Těmi dalšími byli Adolf v Dvořákově Jakobínu, Dvořan v Lucerně Vítězslava Nováka, správce panství Koš v Kovařovicových Psohlavcích, Marco v Pucciniho jednoaktovce Gianni Schicchi, drobná úložka Ambrogia v Rossiniho Lazebníku sevillském, ale také basová role, hrabě Monterone ve Verdiho Rigolettovi, kterého alternoval s Rudolfem Asmusem.

Zejména v prvních sezonách poměrně často střídal barytonové role s basovými, což bylo způsobeno jednak rozsahem jeho hlasu a jednak jeho správným technickým využíváním. Setkáváme se s ním v roli Radovana a Přemysla v Libuši, v Příhodách lišky Bystroušky zpívá Haraštu i Revírníka, vedle toho ovšem je obsazen do role arcibiskupa Arnošta v Novákově Karlštejnu psané pro bas, doktora Kolenatého v Janáčkově Věci Makropulos a v Gounodově Faustovi a Markétce dokonce s Rudolfem Asmusem alternuje Mefista.Výběr rolí, do nichž byl ve svých začátcích František Roesler obsazován, svědčí o promyšleném přístupu vedení divadla a souboru při hledání co nejadekvátnějších možností jeho uplatnění. Ředitelem divadla byl v té době velmi erudovaný a všestranný umělec Ota Zítek, renomovaný režisér, divadelní manažer a hudební skladatel. Přestože si v ředitelské funkci v Brně počínal velmi zdatně, dvakrát musel nedobrovolně ředitelské místo opustit (v roce 1931 v důsledku „pozemštění“ divadla a poté v roce 1948). V Janáčkově opeře působili tři velmi dobří dirigenti. Vedle zkušeného Antonína Balatky s dlouholetou dirigentskou praxí v souboru to byl někdejší dirigent Osvobozeného divadla a posléze jeden z těch, kdo se podíleli na kulturním životě terezínského ghetta, Robert Brock a velmi nadaný Talichův žák Bohumír Liška. Oba tito dirigenti se později stali významnými pedagogy pražské Akademie múzických umění.

Neméně dobré průpravy se dostalo Františku Roeslerovi v oblasti, jež mu byla přece jenom vzdálenější, v herectví. Vedle ředitele Oty Zítka působili jako režiséři tehdy v Janáčkově opeře režijní fantazií bohatě obdařený Miloš Wasserbauer a Oskar Linhart. Linhart sám byl výtečný herec. V poválečných letech měnil svou úspěšnou hereckou kariéru za profesi režiséra. Pamětníci jeho olomouckého a brněnského hereckého působení po léta vzpomínali na řadu jeho skvělých rolí, jako byl například doktor Wangel v Ibsenově Paní z námoří anebo Georg ve Steinbeckově hře O myších a lidech, kterou sám režíroval. František Roessler se s režisérem Linhartem setkal po svém nástupu do divadla v několika inscenacích, především při studiu opery Benjamina Brittena Peter Grimes, která byla v československé premiéře v Brně uvedena 28. června 1947. Dirigentem představení byl Robert Brock, titulní roli ztvárnil Antonín Jurečka. Režisér Linhart přesně dokázal rozpoznat míru Roeslerových hereckých možností a schopností a díky tomu se zpěvák velmi dobře vypořádal s velmi náročnou roli kapitána Balstroda.

Z dalších Roeslerových rolí v jeho prvních sezonách připomeňme alespoň Schaunarda v Pucciniho Bohémě, krále Vladislava v Daliborovi, vězně hrajícího Dona Juana v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, roli, kterou vytvořil i v dalších dvou inscenacích tohoto díla. Dále pak Oldřicha Rokycanského v Braniborech v Čechách a Vojmíra v opeře Otakara Ostrčila Vlasty skon. Výrazně se prosadil v roli Samka ve Foersterově Evě, v nové inscenaci Dvořákova Jakobína střídal Adolfa s Bohušem a v podnětné Chalabalově a Munclingrově inscenaci Dimitrije ztvárnil roli Šujského.

Tato postava jako by tematicky předznamenala jedny z největších jevištních úspěchů Františka Roeslera. Na podzim 1950 se velmi dobře vypořádal s titulní mužskou rolí Glinkovy opery Ruslan a Ludmila. Inscenace dirigenta Bohumíra Lišky a režiséra Oskara Linharta byla prvním uvedením této opery na brněnském jevišti. Ruská opera byla jeho naturelu blízká. Miloš Štědroň ve svém výborném medailonku Františka Roeslera ve sborníku Postavy brněnského jeviště píše:„Nejvýraznějších pěveckých a hereckých poloh i jednoty uměleckého projevu dosáhl Roesler v operách, v nichž mohl plně uplatnit svůj smysl pro charakterovou pevnost postavy, jednotu gesta a úspornost hereckých a mimických prostředků. Zejména mu v tomto směru vyhovovala oratorní šíře ruské opery, v níž vytvořil své nejúspěšnější kreace.“

Patřila mezi ně především titulní role v Borodinově Knížeti Igorovi v roce 1954, jehož režisérem byl zkušený činoherní režisér Aleš Podhorský, který podobně jako Linhart byl sám dlouholetý výborný aktivní herec. O rok později byl obsazen do hlavní mužské role bojara Grjazného v inscenaci nejpopulárnější opery Rimského-Korsakova Carská nevěsta. V postavě kladoucí velké nároky jak na pěvecký, tak zejména na herecký výraz vytvořil František Roesler pod hudebním vedením Františka Jílka a v režii Oskara Linharta svůj možná vůbec nejlepší výkon. Jílkova historická nahrávka Carské nevěsty s původním obsazením byla několikráte vysílána na stanici Vltava Českého rozhlasu.Do této řady ruských rolí můžeme zařadit i jeho Matyáše ve slavné československé premiéře Prokofjevova Ohnivého anděla z roku 1963. S dílem Sergeje Prokofjeva se setkal Roesler i ve dvou uvedeních jeho komické opery Zásnuby v klášteře. Bylo to v roli Ferdinanda v Linhartově inscenaci z roku 1956 a v roli otce Chartreuse ve Věžníkově představení téže opery v roce 1970. Účinkoval také ve dvou inscenacích Prokofjevovy Vojny a míru, v prvním brněnském uvedení z roku 1961 v roli Matvějeva a v inscenaci z roku 1975 v roli generála Bellarda, což byla Roeslerova poslední studovaná role v Janáčkově opeře. V drobnějších úlohách německých důstojníků se v ruských operách představil v padesátých letech v Mejtusově Mladé gardě a v Tarasově rodině Dmitrije Kabalevského. Režisér Wasserbauer zde využil Roeslerových fyzických předpokladů (vysoká, štíhlá až astenická postava, ostře řezané obličejové rysy). Účinkoval také v operách Dmitrije Šostakoviče. V Kateřině Ismajlové se představil v roli Šafáře a v československé premiéře Nosu vytvořil postavu Kočího.

Ve světovém klasickém repertoáru zaujal především v roli Amonasra ve Verdiho Aidě, kterému propůjčil vřelý a opravdový cit. Na opačném pólu byly postavy Scarpii v Pucciniho Tosce a zejména Velkého inkvizitora v Donu Carlosovi, kde (opět pod režijním vedením Oskara Linharta) vytvořil velmi působivý negativní charakter. V alternaci s Václavem Halířem, který byl hlasově pro tuto roli ideálně disponován, si vedl velmi zdařile a inkvizitorův výstup patřil v interpretaci obou pěvců k vrcholům představení.

Velmi dobře se František Roesler uplatnil v novinkách původní české operní tvorby, která v letech jeho působení byla neodmyslitelnou součástí repertoáru brněnské opery. V obou inscenacích opery Karla Horkého Jan Hus vytvořil postavu císaře Zikmunda. V Blažkově Verchovině se s ním diváci mohli setkat v roli Četnického strážmistra, v Maryle Františka Suchého v postavě Straky z Nedabylic, v Borkovcově Krakatitu v roli Ing. Tomeše, v Ženiších Jana Franka Fischera ztvárnil rytíře Milinského a v adaptaci Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma roli Domovníka.