Alexej Ratmanský je zkušený choreograf a inscenátor, v letech 2004–2008 byl šéfem Bolšovo baletu, od roku 2009 pracuje hlavně pro American Ballet Theatre New York, ale i pro další světové scény. Částečné rekonstrukce vytvořil již v Moskvě s balety Le Corsaire (2007) a Plameny Paříže (2008), zdařilou rekonstrukcí je i balet Paquita (2014) pro Bayerisches Staatsballett. Základ rekonstrukcí stojí na zachovaných notacích carského baletu v St. Peterburgu, které začal roku 1892 vytvářet Vladimir Stepanov, po jeho smrti 1896 pokračoval čtyři roky Alexander Gorskij a po něm Nikolaj Sergejev. Sergejev vzal roku 1918 veškeré materiály s sebou do exilu, uchovával je a pracoval s nimi do své smrti roku 1951. Poté upadly do zapomenutí, dědicové je roku 1969 prodali do archivu Harvard University v USA a až o čtvrtstoletí později se dostaly do hledáčku bádání divadelních teoretiků – největší zásluhy má Doug Fullington. Notace ovšem nejsou úplné, choreograf tak musí sáhnout i k jiným zdrojům (fotografie, dobové články) a v případě úplných mezer se snažit vžít do Petipovy doby a chybějící vhodně doplnit. Alexej Ratmanský má sice v programu k Labutímu jezeru v Curychu obsáhlý a poučný rozhovor, ale bohužel v něm jasně neříká, co je stoprocentně originální a kde něco doplnil.
Rozlišovat se také musí mezi „originální“ a „tradiční“ verzí. Originální je skutečně jen ta, která staví na výše uvedených pramenech, tradiční pak ta, která se postupně vyvinula za 120 let uvádění Labutího jezera, ale abstrahuje od modernistických úprav. Jako konkrétní příklad pro českého čtenáře lze uvést – tradiční verzí zajisté bylo Labutí jezero ve Státní opeře Praha (2007–2016) v choreografii Hany Vláčilové a Pavla Ďumbaly nebo je v současné době v Moravském divadle Olomouc též v choreografii Hany Vláčilové. Ale rozhodně to není originální verze, jak dokazuje Ratmanského práce.
K rekonstrukci Labutího jezera v Curychu přikročili hlavně v taneční originalitě, scéna a kostýmy historicky rekonstruovány nejsou, ale Jérôme Kaplan, tvůrce výpravy, z historických fotografií vycházel. Scéna je hezká a velkolepá, hlavně kostýmy labutí evokují dobu roku 1895 – sukně jsou delší, téměř ke kolenům, žádné kratičké tutu, na hlavách nemají baletky „peří“, ale bílé čepičky a vlasy do copů či volně sepnuté. Hudebně je dílo nastudováno ve verzi Riccarda Driga z roku 1895, sám Čajkovskij byl již po smrti a jak Ratmanský uvádí, asi by nebyl zcela spokojen se škrty své partitury, ale taková je již skutečnost.
Co je v originálním díle obecně zřetelné, je výrazný podíl mimických rolí, například role Rotbarta je výlučně mimická (již jeho oblečení vylučuje větší taneční pohyb, buď velká, těžká křídla či brnění s mečem ve třetím obraze). Také mezi princem Siegfriedem a Odettou/Odilií probíhá výraznější mimická „mluva“. V prvním dějství je další významná mimická role – Wolfgang, vychovatel Siegfrieda. Naproti tomu role šaška, známá z pohádkově zaměřených tradičních verzí, se nevyskytuje.
Hlavní role Prince a Odetty/Odilie perfektně zvládají Alexander Jones a Elena Vostrotina. Sympatický anglický tanečník Alexander Jones působí v Curychu od roku 2011 a jeho ztvárnění Prince v Ratmanského díle mu nepůsobí žádné potíže. Elena Vostrotina pochází ze St. Peterburgu, v letech 2003–2006 byla členkou Mariinského baletu, poté deset let v baletu Semperoper v Drážďanech, od nové sezony bude první sólistkou v Curychu. Je to zkušená baletka vyšší postavy, její taneční i mimické vystoupení je bezchybné.
Nyní k jednotlivým dějstvím. Prolog je jen hudební, žádné „uvádění“ do děje. První obraz se odehrává v zámecké zahradě, Princ slaví s přítelem Bennem (Andrei Cozlac), vychovatelem Wolfgangem (Filipe Potugal) a mnoha hosty, Královna-matka (Beate Vollack) ho upozorňuje na zítřejší ples, kde by si měl vybrat nevěstu. Princ není nadšen myšlenkou na sňatek, ale také není představen jako nějaký melancholik, je to veselý člověk, který na konci dějství radostně odchází s přáteli na lov k jezeru. Tanečně je zajímavé, že pas de trois, výborně předvedené trojicí Galina Mihaylova, Giulia Tonelli a Andrei Cozlac, je hned na začátku, až po něm následuje známý sborový valse champêtre.
Mezihra je při zatažené oponě, žádné sólo Prince či dokonce Rotbarta se nekoná. Ve druhém obrazu u jezera Princ přichází s lovci a vidí v dálce připlouvat labutě (makety), princ se setkává s Odettou, která mu výrazně mimicky vypráví svůj příběh zakletí a Siegfried se rozhodne ji zachránit. Následují částečně známé, částečné neznámé scény s labutěmi – dívkami. Známé jsou tanečně skrze Ivanovu choreografii, neznámé množstvím zúčastněných postav – na scéně není jen Princ s Odettou a labutě, ale prolínají se i malé labutě a lovci, v jednu chvíli je na scéně dvaatřicet labutí různých velikostí + osm lovců + Princ, Odetta a Benno. Rotbart nemá žádné sólo, je to černý zloduch s křídly, spíše v pozadí.
Třetí obraz je v zámeckém sálu s množstvím hostů, Královna představuje Siegfriedovi šest nevěst, které odmítá, tu přichází Rotbart (v brnění) s Odilíí v podobě Odetty, Princ je okouzlen. Následují známé tance – španělský, neapolský, uherský a mazurka, samozřejmě s originálními kroky bez větších technických ekvilibristik, též pas de deux Siegfried-Odilie je krásné ve výrazu, ale bez technických vylepšování, přidávaných v průběhu století, a to ještě Ratmanský přiznává, že Princi něco ponechal, správně by měl mít minimální sólo.
Poslední obraz opět u jezera představuje asi největší rozdíl originální verze oproti tradiční, tanec labutí očekávajících návrat Odetty je krásný, ale hodně jiný oproti tradiční verzi například u zmiňované choreografie Hany Vláčilové. Z toho ovšem nevyplývá žádné negativum ani pro jednu z verzí. Odetta opět výrazně mimicky vysvětluje Princi svůj osud a nutnost zemřít kvůli jeho falešné přísaze. Zdrcený princ se rozhoduje ji následovat a zpečetit svou lásku společnou smrtí. Žádný vyslovený souboj s Rotbartem se nekoná, Rotbart je zaskočen a přemožen sebeobětováním Prince, a tím jsou jeho kouzla zničena a umírá. Duše Siegfrieda a Odetty putují po jezeru, ostatní dívky jsou vykoupeny.
Rekonstrukce Labutího jezera baletními soubory v Curychu a Milánu je zdařilým dílem, vedením obou patří dík, že dali příležitost Alexeji Ratmanskému. I když šéf baletu v Curychu Christian Spuck je inscenátor spíše moderních baletů, nechal prostor i pro toto velkolepé klasické dílo, to nebývá u mnoha šéfů zvykem. Myslím, že cesta rekonstrukcí originálů je cestou správnou, a doufejme, že se najde v budoucnosti co nejvíce baletních scén jdoucích touto cestou – v Sergejevově archivu čeká na svou rekonstrukci ještě ke dvaceti baletům. A že v rekonstrukcích je méně technicky náročných a pohledově atraktivních pasáží? Na to odpověděl Marius Petipa již roku 1896: „Balet je seriózní umění, ve kterém musí mít hlavní postavení půvabnost a krása, a ne všemožné skoky, bezmyšlenkovité otáčky a zvedání nohou. To není umění, nýbrž – a opakuji to neustále – cirkusáctví.“
Hodnocení autora recenze: 100%
Petr Iljič Čajkovskij:
Schwanensee
(Lebedinoje ozero)
Dirigent: Rossen Milanov
Choreografie: Marius Petipa / Lew Iwanow
Rekonstrukce a komplementární nastudování: Alexei Ratmansky
Scéna a kostýmy: Jérôme Kaplan
Světla: Martin Gebhardt
Philharmonia Zürich
Ballett Zürich
Junior Ballett
Studierende der Tanz Akademie Zürich
Schülerinnen der Ballettschule für das Opernhaus Zürich
(koprodukce Opernhaus Zürich / Teatro alla Scala Miláno)
Obnovená premiéra 18. března 2017 Opernhaus Zürich
(psáno z reprízy 25. 3. 2017)
Odette/Odilie – Elena Vostrotina
Princ Siegfried – Alexander Jones
Benno – Andrei Cozlac
Rotbart- Manuel Renard
Wolfgang – Filipe Portugal
Královna matka – Beate Vollack
Pas de trois – Galina Mihaylova, Giulia Tonelli, Andrei Cozlac
