Cvičím jako každý den aneb O dvou Pánech tanečnících

22. den letošního září by v českém baletním kalendáři měl být vyznačen červeným písmem. Připadají totiž na něj jubilea dvou mužů, které, ačkoli jsou v mnohém velmi odlišní, mnohé naopak spojuje. Devadesáti let by se dožil dlouholetý vynikající ostravský tanečník a posléze šéf baletu Albert Janíček, který nás bohužel loni v listopadu opustil navždy. A své osmdesáté narozeniny oslaví v plné síle a pracovní aktivitě jeho plzeňský kolega Jiří Žalud.

Životní a umělecké osudy obou mužů mají skutečně mnoho společných rysů. Oba se proslavili jako vynikající, dokonale technicky vybavení, všestranní tanečníci se širokým žánrovým záběrem, kteří se velmi aktivně zasadili o to, že jejich mateřské soubory se vypracovaly během let do podoby svébytných autonomních těles s výraznými tvůrčími ambicemi. Oba zůstali po celý život věrni svým rodným městům a jejich publiku. Oba, byť každý jinak a v jiném dobovém kontextu, byli pověřeni náročným úkolem, spočívajícím ve vedení souboru. A oba se s tímto úkolem, opět každý po svém, zdárně vyrovnali. A konečně oba přistupovali k práci v divadle s nesmírnou pílí, zaujetím, plným nasazením a lidskou i uměleckou pokorou.

Albert Janíček se narodil 22. září 1926 v Ostravě. Jeho datum narození mne přimělo k jistému krátkému spojení: v roce, v němž Albert Janíček poprvé pohlédl na tento svět, se jeho o osmnáct let starší krajan Emerich Gabzdyl po svém prvním velkém úspěchu, kterým byla role Josefa ve slavné Semmlerově inscenaci díla Josef a bratří jeho od Richarda Strausse, vydává na zkušenou „do světa“. Je to samozřejmě pouhá náhoda, ale jak už tomu leckdy bývá, tato náhoda vykazuje určitou kontinuitu.

Mladý Albert se vyučil soustružníkem, ale ke kumštu ho to táhlo od dětství, doma v Kunčičkách pilně ochotničil a když se zmíněný Mistr Gabzdyl vrátil po dvanáctiletém putování do svého rodného města a jal se budovat baletní soubor, Albert se stal žákem jeho baletní školy. A protože byl žákem pilným a přičinlivým, kterému byly vlastní elán a energie, angažoval jej Emerich Gabzdyl v roce 1943 do baletního souboru ostravského divadla.

Albert Janíček zůstal ostravskému divadlu s dvojím přerušením (tím prvním bylo uzavření divadla na konci války a dalším ve druhé polovině čtyřicátých let vojenská služba, kterou absolvoval v tehdejším Armádním uměleckém souboru) věrný po celý život. Dokonce i po odchodu do důchodu, v devadesátých letech minulého století, se s ním návštěvníci Divadla Antonína Dvořáka mohli setkávat v roli pečlivého, vždy vlídného a precizního inspektora hlediště.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let Albert Janíček vytvořil své dvě první vyznané role. V Gabzdylově prvním ostravském uvedení Prokofjevova Romea a Julie (po dvou Psotových brněnských inscenacích z let 1938 a 1947 prvním  v Československu) ztvárnil roli Merkucia. V premiéře původní novinky mladého, ale mimořádně talentovaného ostravského skladatele Ilji Hurníka Ondráš byl představitelem titulní role.

K oběma titulům se později Albert Janíček vrátil. V Gabzdylově inscenaci Romea a Julie z roku 1962 se publiku představil v postavách Tybalta a Kapuleta a o dvacet let později byl choreografem a režisérem dalšího nastudování tohoto stěžejního díla světového baletního odkazu. V šedesátých letech si znovu zatancoval i v Ondrášovi, tentokráte v roli Ondrášova protivníka Juráše.

Po těchto dvou premiérách bylo naprosto jasné, že ostravský baletní soubor získal skutečnou osobnost. Precizní charakteristiku tanečníka Alberta Janíčka podal v Almanachu šedesátých let ostravského divadla Vladimír Vašut: „Žádný  manekýnský princ z Ballettlandu, ale tanečník, panečku, tanečník k pohledání. Totiž nikoli tanečník, interpretující danou roli, ale opravdový, smutný, vzteklý, bodrý, hrdinný, všelijaký, ale vždy živý člověk na jevišti. Technicky přitom zvládal hodně, třeba i ty prince – ale vedle toho s nečekanou jistotou i někdejší krkolomné „uzly“ Šmokových choreografií. Člověk v civilu nenápadný a skromný, zato na scéně pán. Pan tanečník.“

Poté následovalo právě několik princů z Labutího jezera, ze Spící krasavice, z Vostřákovy Sněhurky. A taky Franc v Délibesově Coppélii. Svou schopnost vytvořit výrazný charakter prokázal v postavě Gireje v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, kterého střídal s rolí Nuraliho, v níž se mohl blýsknout svou technickou suverenitou. Z jeho dalších významných rolí v padesátých letech připomeňme alespoň roli Honzy v Burghauserově baletu Honza a čert, Marcella v Donu Juanovi Richarda Strausse a především jednu z jeho vrcholných rolí (sám ji měl velice rád), Severjana v Prokofjevově Kamenném kvítku.

Šedesátá léta přinesla nové repertoárové a interpretační možnosti, v nichž našel Albert Janíček výtečné uplatnění. Za všechny jmenujme především titulní role v Bartókově Podivuhodném mandarínovi, v Petruškovi Igora Stravinského, v Pavoučí hostině Alberta Rousella a v Američanovi v Paříži, kterého inscenoval Pavel Šmok. Ve Špalíčku Bohuslava Martinů vytvořil postavy Ševce a Teofila, svůj komediální talent uplatnil v roli Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských Viktora Alexandroviče Oranského stejně jako v rolích Truffaldina a Pantalona v Burghauserově Sluhovi dvou pánů.