Další kroky ke světovosti

Zápisník Jindřicha Bálka (82) 

Česká filharmonie jako první ohlásila novou sezonu a vyložila na stůl několik trumfů. Ale víc než seznam jmen je sympatická snaha, aby nešlo jen o seznam slavných a agenturami doporučených jmen. Základem sezony je dvojice Jiří Bělohlávek a Manfred Honeck, rozšířená o Jakuba Hrůšu. A programu obou abonentních řad vlastně není co vytknout. A naopak chválit je lepší, až když koncerty opravdu proběhnou. Hostující dirigenti jsou vlastně vzácní, i vzhledem k celkovému počtu koncertů. Je proto dobře, že v řadě odpoledních koncertů jsou čtyři úplně nová jména, která se i špatně pamatují, tak je alespoň vyjmenujme, všichni už mají zajímavě nakročeno: Rafael Payare, Alexander Shelley, Lahav Shani a Cristian Macelaru. Navíc každý z nich dělá jinou Beethovenovu symfonii. A další dvě jsou v abonentních řadách. To je pro orchestr velmi dobře, protože jinak bude vždycky rád setrvávat ve slovanských a velkosymfonických romantických končinách.Jednotlivé programy vedle toho ukáží, kam míří jednotliví dirigenti. Jakub Hrůša na to zatím jde přes jasné efektní kusy, kterými jsou jak Alpská symfonie, tak Carmina Burana. Manfreda Honecka něčím získal Miloš Bok, což je možná skladatelův životní úspěch. A doprovodí také Annu Sofii Mutter ve Dvořákově Houslovém koncertu – už má společnou live nahrávku s Berlínskými filharmoniky, ze které společný duch zrovna nedýchá. Tak bude zajímavé počkat, jestli domovská půda Dvořákova nabídne čitelnější společné pojetí. Sympatický je i vánoční koncert, který úspěšně naruší monopol Rybovy Mše. Jiří Bělohlávek se drží své linie provádění základních velkých děl české hudby, která se zároveň pro Deccu nahrávají. Že to bude Stabat Mater, lze samozřejmě jenom přivítat. Co vnese do mahlerovského světa, kterého vtiskl filharmonii Neumann, to bude předmětem velkého očekávání. A stejně tak, kolik lyriky přinese jeho Čajkovskij a kolik barvitosti Debussy.

Atraktivní je samozřejmě i výroční rezidence Magdaleny Kožené. Právě u této slavnostní řady bude nejvíc zapotřebí, aby nějak pokračovala i v nejubilejních ročnících. Pak je tu narozeninový operní bonbonek, za který vděčíme dobrému kontaktu šéfdirigenta s Karitou Mattilou. I tady se dá pokládat otázka, jak zařadit dlouhodobě operu do profilu České filharmonie – jedno společné abonmá s Národním divadlem je samozřejmě zajímavý nápad. Vnést ale hudební dramatičnost do tradičního velkého symfonického zvuku, to je ještě jiné téma.

Koncert Petra Etvöse v jednom programu splácí pro celou sezonu všechny dluhy směrem k hudbě dvacátého století – to je i není dobře. Zajímavého dvacátého století, stejně jako Mozarta a klasicismu, bychom vždycky uvítali víc. Třeba i více rozptýleného v jednotlivých programech. Atraktivní a nejvíc diskusí vzbuzující zůstane Gergijev – a celé spektrum názorů, které se kolem koncertu objeví, bude dokonalým zrcadlem celospolečenské „debaty“ o Rusku. Lepší výzvu jsme si nemohli přát, i když jak jí kdo využije, je jiná otázka. Ne všechno se má hned politizovat, ale že hostování známých umělců má svou symbolickou rovinu prostě nelze odmyslet. A každý se té symboliky chopí po svém. Můžeme si předem tipnout, které hlasy budou nejvíc slyšet, Putinovi stoupenci totiž nikdy nespí – nebo to alespoň tak vypadá. Kéž by humanistický hlas „umění samotného“, na který se občas odvoláváme, působil silněji.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Česká filharmonie