Další z mistrů belcanta: Giovanni David

Rossiniho tenoři (2)

Minulý díl jsem věnovala prvnímu z trojice zpěváků, kteří se svým pěveckým uměním nesmazatelně zapsali do dějin belcanta. Je však dobré podotknout, že bez šťastného řízení osudu, který všechny tři svedl dohromady s Gioachinem Rossinim, bychom si na ně dnes už možná ani nevzpomněli. Stejně tak bychom se nemuseli obdivovat mnohým Rossiniho áriím, k nimž ho Manuel García, Giovanni David a Andrea Nozzari inspirovali a které díky tomu nastavily laťku generacím jejich nástupců hodně vysoko. A právě proto stojí za to si je připomenout, i když v případě dvou posledně jmenovaných jsou informace o jejich životních osudech velice skromné. Tentokrát tedy přichází na řadu druhý ze jmenované trojice.

Giovanni David (1790–1864)
Davidův otec Giacomo byl jedním z nejslavnějších italských tenorů konce osmnáctého století, a tak není divu, že veškeré své znalosti předával od malička svému talentovanému synovi. Ale nejen jemu. Giacomo David byl totiž spoluzakladatelem proslulé školy pro tenory v severoitalském Bergamu, která si dala za cíl vychovávat zpěváky, kteří by byli schopni virtuozitou konkurovat kastrátům. A o tom, že v tomto směru plně uspěla, svědčí i následující jména jejích nejslavnějších absolventů – Domenico Donzelli, Marco Bordogni, Giovanni Battista Rubini, Andrea Nozzari a pochopitelně Giovanni David.Mnohými současníky včetně Stendhala byl označován za nejlepšího tenora své generace, přesto je jeho profesní kariéra současně názornou ukázkou toho, že ztráta soudnosti a sebeklam nezadržitelně vedou k pádu. David sice absolvoval svůj operní debut v roce 1808, ale následující dva roky se operním jevištím vyhýbal, protože si nebyl jistý, zda má opravdu předpoklady v tomto oboru uspět. Jeho kariéra tak začíná v roce 1811, kdy vystoupí v padovském Teatro degli Obizzi v kantátě Pigmalione od Giovanniho Batisty Cimadora. Následují krátkodobá angažmá v neapolském Teatro di San Carlo, turínském Teatro Regio a  La Scale. Tam se také v říjnu 1813 setkává s jednadvacetiletým Gioachinem Rossinim, který pro milánský operní dům připravuje operu Aureliano in Palmira. Rossini je vokálními schopnostmi mladého tenora nadšen. Davidův hlas je mimořádně ohebný s rozsahem tří oktáv a nepostřehnutelnými přechody mezi hrudním a hlavovým rejstříkem. Vysoké tóny jsou v jeho podání jisté a zářivé, je mistrem koloratur a bravurně ovládá i další charakteristické belcantové prvky.

Své hlasové přednosti však v roli Aureliana nakonec nemůže uplatnit, protože uprostřed příprav zmiňované opery onemocní, zřejmě neštovicemi nebo spalničkami. Jeho part tak přebírá jiný tenor. V Rossiniho původní partituře je změna obsazení zřetelně viditelná, protože Aurelianovy výstupy ve druhém dějství jsou o poznání jednodušší a méně zdobné, než je tomu v části první. Opera u publika i kritiky propadne, ale většina tehdejších recenzentů přičítá neúspěch právě Giovanniho absenci a také nepřesvědčivému výkonu slavného kastráta Veluttiho v roli Arsaceho. Vedení La Scaly je zřejmě stejného názoru a Davidovi nabízí tříleté angažmá. Díky tomu se oba umělci znovu setkávají o rok později, kdy maestro dostane od La Scaly další zakázku, tentokráte na operu Il turco in Italia. David v ní ztvární vedlejší postavu Dona Narcisa, nicméně jeho árie Tu seconda il mio disegno, v níž může naplno předvést své umění, patří po pěvecké stránce v rámci opery k nejtěžším.

V Miláně zažívá David velice úspěšné období a ztvární desítky rolí v operách Nicoliniho, Paëra, Farinelliho, Mozarta či Mayra. Přesto v roce 1816 odchází do Neapole za Rossinim, který si jeho angažmá na intendantovi Barbaiaovi vyprosil. David totiž ztělesňuje prototyp tenora, který Rossini hledá jako protiklad převládajících barytenorů, tedy takzvaný tenore contraltino. Tyto zpěváky charakterizovaly lehké, jasné, mimořádně ohebné hlasy, vokální akrobacie a zejména fakt, že zpívali v mnohem vyšší tessituře než zmiňovaní barytenoři. S příchodem Davida tak Rossini získává ideálního představitele mladých, zamilovaných, citově křehkých hrdinů. Prvním z nich, které David ztvární na jevišti Teatro del Fondo, je Rodrigo v Othellovi. Přestože se znovu jedná o vedlejší roli, je Rodrigův part zřejmě nejtěžší a jeho árie Che ascolto… Ah come mai non senti představuje nejvýraznější samostatný výstup z celého díla.

David pod Rossiniho vedením dosahuje v Neapoli profesního vrcholu. Exceluje nejen v rolích, které mu maestro napsal přímo na tělo – Ricciardo v opeře Ricciardo e Zoraide (1818), Oreste v Ermione (1819), Uberto v La donna del lago (1819) a Ilo v opeře Zelmira (1822), nýbrž i v dalších Rossiniho operách, které byly původně psány pro jiné operní domy. Stendhal doslova vynáší do nebes jeho interpretaci árie Languir per una bella z L´Italiana in Algeri: „Nikdy nezapomenu na dojem, který David, největší nebo lépe jediný skutečný tenor naší doby vyvolal svým podáním této árie. Obecenstvo, zcela unešeno provokativním půvabem tohoto elegantního, čistého a plně znělého hlasu, se oprostilo od všech starostí světa.“ Právě ve Stendhalovi našel David vedle Rossiniho a stovek, možná tisíců okouzlených posluchačů, dalšího velkého obdivovatele.

O jeho technických schopnostech Stendhal píše, že jsou projevem skutečné geniality. Přirovnává ho k posledním velkým kastrátům, když uvádí, že jedině on se přibližuje dosažení toho samého omračujícího účinku, který vyvolával zpěv těchto velkých mistrů. A žasne nad jeho improvizačním uměním, s nímž je schopen zdobit jednotlivé pasáže, a přitom naprosto adekvátně podtrhovat jejich dramatický ráz. Jak však Stendhal několikrát dokázal ve své knize Vie de Rossini, která hudebním historikům dodnes slouží za důležitý zdroj informací, jeho obdiv nikdy nebyl zaslepený a vždy si zachoval značnou míru objektivity. I proto se v ní dočteme, že David svou vokální akrobacii často nevkusně přeháněl. To mu ostatně celoživotně vytýkal i jeho otec Giacomo. Podle něj Giovanni nezpíval s dostatečnou něhou a obětoval příliš mnoho hlasové kvality na úkor pouhé technické akrobacie.

Tato kritika se však na Davidovu hlavu snášela převážně za interpretace, které neabsolvoval pod Rossiniho vedením. Maestro totiž nadměrnou pěveckou exhibici nad rámec vlastní kompozice zřídka toleroval. I to může být odpověď na otázku, proč jsou všechny Davidovy legendární pěvecké výkony spojovány téměř výhradně s tímto skladatelem.

V roce 1822 končí Davidovi i Rossinimu angažmá v Neapoli, jejich cesty se však nerozcházejí. David je jako jeden z mála pozván na nenápadnou a co do počtů hostů velice skromnou svatbu Rossiniho s Isabellou Colbran.Následně odjíždí do Říma, který si podmaní jako Rodrigo a Uberto, a také se vydává za Rossinim do Vídně, kde se spolupodílí na nadšeném přijetí vybraných maestrových oper. V dalších letech působí na několika italských scénách, převážně však v Miláně a Janově. Právě tam zažívá v roce 1828 další velký a v historických análech zaznamenaný úspěch, když exceluje v roli Fernanda v Belliniho opeře Bianca e Fernando.  Vrací se zpět do Neapole, kde pro něho Gaetano Donizetti připravuje roli Roberta Dudleyho ve své první opeře s tudorovskou tématikou Il castello di Kenilworth. Donizetti však není jeho výkonem vůbec nadšen a v dopise adresovaném svému učiteli, skladateli Johannu Simonu Mayrovi poznamenává, že „David už více nemohl“. Zřejmě tím upozorňoval na skutečnost, že Davidův hlas začal jevit zřetelné známky opotřebení.

Od tohoto okamžiku dostupné záznamy o Davidových vystoupeních působí značně protikladně. Jednou čteme o obrovském neúspěchu jako například v Belliniho opeře Il Pirata  uváděné v římském Teatro Argentina (1829) či v Rossiniho La donna del lago v Teatro Valle di Roma (1834), podruhé o oslnivých ovacích jako například v případě uvedení Othella v Teatro delle Muse v Anconě (1830) nebo v Donizettiho opeře Parisina v Cremoně (1835). David se ve třicátých letech devatenáctého století představí i londýnskému a pařížskému publiku a znovu se podívá do Vídně, ale jeho přijetí je tentokráte ve všech metropolích rozporuplné. Jednak proto, že mu v podobě dalšího absolventa pěvecké školy z Bergama Giovanniho Battisty Rubiniho vyrostl velký konkurent, který získává věhlas po celé Evropě. Ale především kvůli faktu, že jeho hlasová deklinace silně graduje. Důkaz o tom znovu podává Donizetti, který v jednom ze svých dopisů datovaných roku 1836 uvádí, že „David je už nepoužitelný“.

Skoro by se mohlo říci i nepoučitelný. Přestože jeho hlas již působí velice unaveně a nedostavují se už ani příležitostné úspěchy, stále vystupuje. Pokud se dočká potlesku, pak je to spíše jen projev úcty k jeho bývalému umění. Do pěveckého důchodu odchází až v roce 1840, kdy ho vypíská neapolské publikum za jeho výkon v Mercandatově Il giuramento. Nedůstojnému konci kariéry a navíc ve městě, kde byl kdysi mohutně oslavován, přihlíží i Davidova dcera Giuseppina, která si po jeho boku právě v této opeře odbývá svůj debut.  Krátce po této události David o hlas zcela přichází.

V Neapoli nicméně zůstává a otevírá si zde školu zpěvu, která však příliš vyhledávaná není. Rozhodne se tedy hledat štěstí za hranicemi Itálie a vydává se do Vídně. Ani zde však jako učitel příliš neuspěje. Do povědomí vídeňské smetánky se tak alespoň zapisuje jako hostitel a organizátor okázalých banketů, kde může uplatnit svou kulinářskou vášeň a dovednosti. Zhoršující se finanční situace ho však donutí dát sbohem i Vídni. V roce 1844 přijímá nabídku na post inspicienta z petrohradské Italské opery, kde působí až do své smrti v roce 1864.

Foto archiv