Daniel Barenboim zbavil Chopina patosu

Konečně se dočkalo i české publikum – po letošních vystoupeních v Bruselu, Paříži, Amsterodamu, Vídni a Budapešti zavítal Daniel Barenboim do Prahy, tentokrát nikoliv v roli dirigenta, ale klavíristy. Lze říci, že fenomenální interpret, který letos oslaví 68. narozeniny, si koncertem 24. března v Rudolfinu zcela podmanil pražské publikum. Nejen klavírním uměním, ale také svou neokázalostí a kouzlem osobnosti. Přesto si troufám napsat, že Barenboimovo interpretační umění se otisklo v duších posluchačů nejsilněji.


Program, kterým hudebník připomíná dvousté výročí narození Fryderyka Chopina, byl sestaven promyšleně. Nesoustředí se jen na určitý žánr (balady, nokturna, sonáty), ale představuje tohoto velkého skladatele v plné šíři. Barenboim zahájil své vystoupení Brilantními variacemi B dur op. 12 na téma „Je vends des scapulaires“ z opery Ferdinanda Hérolda „Ludovic“. Již po prvních taktech si posluchači museli uvědomit, že je čeká večer plný netušených zážitků. Kultivovaný úhoz, citlivá tvorba tónů, promyšlená práce s tempem a agogikou, dokonalé vedení melodie v pravé ruce a „nezávislý“ doprovod levé, to vše naznačila již první skladba. Po hloubavém, zádumčivém začátku přišla rozveselená pasáž charakterizovaná přesným rytmem, pevným a zároveň křehkým úhozem. Poté následovalo intimní, avšak nesentimentální, majestátně provedené nokturno. Vrcholem první části byla Sonáta č. 3 h moll op. 58. Na rozdíl od Sonáty h moll op. 35, proslulé známým smutečním pochodem, necharakterizuje tuto sonátu žádné chytlavé téma, ale to je právě důvod, proč interpret může posluchače vtáhnout svým přesvědčivým přednesem. Daniel Barenboim tak učinil v míře vrchovaté: v úvodním allegru maestosu předestřel vznosné klenutí melodie, v následujícím scherzu posluchače ohromil dokonalým vedením pravé a levé ruky, kdy se zdálo, jako by melodie hraná pravou rukou byla nezávislá na doprovodu levé ruky, přitom s ní však tvořila neoddělitelný celek. Křehké largo pak přeťaly osudové tóny znějící jako výkřik, vzápětí se lámající do jemné něhy. Barenboim nemusel hnát dynamiku do extrémů, aby zvýšil účinek své interpretace, k ovládnutí auditoria mu postačila neokázalá dokonalost. Finále rozezněl klavírista tak virtuózně, že připomnělo zvuk orchestru.


Po přestávce přednesl Barenboim Baladu č. 1 g moll op. 23. I tato proslulá skladba, kterou s oblibou zařazují do svého repertoáru zkušení i mladí klavíristé, vyzněla nově, neotřele, s novou posluchačskou zkušeností. Barenboim baladu očistil od patosu, velkých gest a emocí, od prvních taktů ji rozklenul tak, že přirozeně vyústila ve známé téma, třikrát se opakující a třikrát zahrané jinak: poprvé jakoby mimochodem sdělené, podruhé ve vznešeném forte, potřetí jako echo tohoto vzepětí. Baladu dokončil v ohromujícím tempu, které podobně jako dokonalá interpretační výstavba přimrazilo posluchače do sedadel. Poté následovaly tři etudy, které dosvědčily umělcovu samozřejmou virtuozitu, a tři mazurky, v Barenboimově podání tři miniatury, osázené drahokamy hlubokého prožitku a precizní hry. Závěrečné Scherzo č. 3 cis moll op. 39 se posluchači vyjevilo jako monument obklopený zurčícím potůčkem. Fascinované publikum aplaudovalo vestoje a potěšený umělec, kterého Chopin evidentně baví, se mu odměnil osmi (sic!) přídavky.


Vystoupení Daniela Barenboima bylo dlouho očekávané, bylo vyprodané a potvrdilo umělcovo výsadní postavení. Ojedinělá je jeho zřetelná artikulace tónů, přesné úhozy s promyšlenou dynamikou, rychlá tempa, při nichž se neztratí jediný tón, a srozumitelně předaná výstavba skladby. V Barenboimově podání se nám Fryderyk Chopin zjevil v podobě nebeské hudby.
Daniel Barenboim – klavír
24.února 2010 Dvořákova síň Rudolfina Praha
 
program:
Fryderyk Chopin:
-Brilantní variace B dur op. 12
-Nokturno E dur op. 62
-Sonáta č. 3 h moll op. 58
-Balada č. 1 g moll op. 23
-Tři Etudy
-Tři Mazurky
-Scherzo č. 3 cis moll op. 39

 

Související články


Reakcí (9) “Daniel Barenboim zbavil Chopina patosu

  1. Barenboim je veliký mág dnešního hudebního světa, univerzálností se blížící k Domingovi. A nejsou to ani tak technické detaily provedení, jako obrovská pozitivní osobnost, která z těchto lidi vyzařuje. Souznění klavíristy s publikem bylo cítit už v okamžiku, kdy se otevřely dveře na podium. A ani přídavky nebyly náhodné, protože ten osmý (?) uvedl slovem "poslední" a pak podal jako třešničku na dortu pro české publikum Smetanův Pochod studentských legií s takovou přesvědčivostí, že málem praskaly struny.

    Sílu Barenboimovy osobnosti ostatně bylo vidět i z jeho dirigování Carmen v La Scale. Hudba jakoby plynula sama, ale v klíčových chvílích se orchestru zmocnil aby mu hrál z duše.

    Ovšem nejsou jen tito velikáni. V této sezóně bylo několik vystoupení, která doslova brala dech. Třeba Altrichterovo vedení Slovenské filharmonie při Novosvětské, Hrůšu + Benedetti + ČF při Čajkovského houslovém koncertu nebo Vivaldi Magdaleny Kožené v listopadu v Rudolfinu.

    Když se to tak vezme, je Praha permanentní hudební hostina. Pokud ovšem nemáte moc hluboko do kapsy.
    miron

  2. to Amanitka: Samozřejmě. Pokud si vzpomínám, byly to v tomto pořadí: etuda 10/6, valčíky 64/1 "minutový" a 64/2, nokturno 15/2, valčík č. 14 e-moll posthumní, etuda 10/8, mazurka (Chopin!) 7/3 a polonéza 40/1 "vojenská" (poslední!). Koncert měl jistě skvělou atmosféru, ale hra samotná už byla trochu horší. K připomenutí Chopinova dvoustého výročí bych si představoval spíše třeba recitál Krystiana Zimermana. Nebo českého Moravce.

  3. Děkuji, polovinu jsem sice znala, ale ne název, podle kterého bych to našla. ;-)
    Myslím, že se nedá hodnotit koncert jen z hlediska hry. Barenboim je velká osobnost a dokáže sdělit emoce i v případě, že by jeho hra nebyla technicky dokonalá. Zda byla, nebo ne si netroufám posuzovat, ale byl to pro mě velký zážitek.

  4. Zdar hudbě,
    myslím, že u Barenboima jde o vyloženě subjektivní vjem. Mnozí jej moc nemusí, jiní ho zase řadí k těm vůbec největším. Přiznávám, že patřím do druhé skupiny. Mám z Barenboimovi klavírní hry pocit, jaký mám u poslechu Furtwänglera. Je to spíše nedefinovatelné, ale pojímá hudbu jako celek, celé to dýchá jaksi tímto celkem, tj. je zde přítomno určité fluidum, které od prvního až do posledního taktu vyzařuje energii celé skladby a zároveň interpreta. O techniku u Barenboima nejde, jde o sílu projevu, která je zcela fascinující. Zároveň je u něj přítomno metafyzično, "hloubka" bytí. Vyhledávám v hudbě hlavně toto, takže jsem s Barenboimem svrchovatě spokojen a souhlasím s recenzí. Moravec je taky génius, ale hraje úplně jinak. Stejně tak Zimmerman nebo Pollini nebo Argerich. Ta je svým přístupem nicméně Barenboimovi podobná. A například Richter hrál Chopina skvěle, i když to Chopin úplně nebyl. Na druhou stranu Horowitz je po technické stránce omračující, ale metafyziky aby člověk u něj pohledal. Pokud mohu doporučit, jděte na Pražské jaro na recitál Radu(a) Lupu(a), o něm Beranboim, Argerich, Perahia a další, tvrdí, že to je nejlepší pianista jejich generace.
    Foma

Napsat komentář