Daniel Barenboim zbavil Chopina patosu

Konečně se dočkalo i české publikum – po letošních vystoupeních v Bruselu, Paříži, Amsterodamu, Vídni a Budapešti zavítal Daniel Barenboim do Prahy, tentokrát nikoliv v roli dirigenta, ale klavíristy. Lze říci, že fenomenální interpret, který letos oslaví 68. narozeniny, si koncertem 24. března v Rudolfinu zcela podmanil pražské publikum. Nejen klavírním uměním, ale také svou neokázalostí a kouzlem osobnosti. Přesto si troufám napsat, že Barenboimovo interpretační umění se otisklo v duších posluchačů nejsilněji.

Program, kterým hudebník připomíná dvousté výročí narození Fryderyka Chopina, byl sestaven promyšleně. Nesoustředí se jen na určitý žánr (balady, nokturna, sonáty), ale představuje tohoto velkého skladatele v plné šíři. Barenboim zahájil své vystoupení Brilantními variacemi B dur op. 12 na téma „Je vends des scapulaires“ z opery Ferdinanda Hérolda „Ludovic“. Již po prvních taktech si posluchači museli uvědomit, že je čeká večer plný netušených zážitků. Kultivovaný úhoz, citlivá tvorba tónů, promyšlená práce s tempem a agogikou, dokonalé vedení melodie v pravé ruce a „nezávislý“ doprovod levé, to vše naznačila již první skladba. Po hloubavém, zádumčivém začátku přišla rozveselená pasáž charakterizovaná přesným rytmem, pevným a zároveň křehkým úhozem. Poté následovalo intimní, avšak nesentimentální, majestátně provedené nokturno. Vrcholem první části byla Sonáta č. 3 h moll op. 58. Na rozdíl od Sonáty h moll op. 35, proslulé známým smutečním pochodem, necharakterizuje tuto sonátu žádné chytlavé téma, ale to je právě důvod, proč interpret může posluchače vtáhnout svým přesvědčivým přednesem. Daniel Barenboim tak učinil v míře vrchovaté: v úvodním allegru maestosu předestřel vznosné klenutí melodie, v následujícím scherzu posluchače ohromil dokonalým vedením pravé a levé ruky, kdy se zdálo, jako by melodie hraná pravou rukou byla nezávislá na doprovodu levé ruky, přitom s ní však tvořila neoddělitelný celek. Křehké largo pak přeťaly osudové tóny znějící jako výkřik, vzápětí se lámající do jemné něhy. Barenboim nemusel hnát dynamiku do extrémů, aby zvýšil účinek své interpretace, k ovládnutí auditoria mu postačila neokázalá dokonalost. Finále rozezněl klavírista tak virtuózně, že připomnělo zvuk orchestru.

Po přestávce přednesl Barenboim Baladu č. 1 g moll op. 23. I tato proslulá skladba, kterou s oblibou zařazují do svého repertoáru zkušení i mladí klavíristé, vyzněla nově, neotřele, s novou posluchačskou zkušeností. Barenboim baladu očistil od patosu, velkých gest a emocí, od prvních taktů ji rozklenul tak, že přirozeně vyústila ve známé téma, třikrát se opakující a třikrát zahrané jinak: poprvé jakoby mimochodem sdělené, podruhé ve vznešeném forte, potřetí jako echo tohoto vzepětí. Baladu dokončil v ohromujícím tempu, které podobně jako dokonalá interpretační výstavba přimrazilo posluchače do sedadel. Poté následovaly tři etudy, které dosvědčily umělcovu samozřejmou virtuozitu, a tři mazurky, v Barenboimově podání tři miniatury, osázené drahokamy hlubokého prožitku a precizní hry. Závěrečné Scherzo č. 3 cis moll op. 39 se posluchači vyjevilo jako monument obklopený zurčícím potůčkem. Fascinované publikum aplaudovalo vestoje a potěšený umělec, kterého Chopin evidentně baví, se mu odměnil osmi (sic!) přídavky.

Vystoupení Daniela Barenboima bylo dlouho očekávané, bylo vyprodané a potvrdilo umělcovo výsadní postavení. Ojedinělá je jeho zřetelná artikulace tónů, přesné úhozy s promyšlenou dynamikou, rychlá tempa, při nichž se neztratí jediný tón, a srozumitelně předaná výstavba skladby. V Barenboimově podání se nám Fryderyk Chopin zjevil v podobě nebeské hudby.

Daniel Barenboim – klavír

24.února 2010 Dvořákova síň Rudolfina Praha
 

program:

Fryderyk Chopin:

-Brilantní variace B dur op. 12

-Nokturno E dur op. 62

-Sonáta č. 3 h moll op. 58

-Balada č. 1 g moll op. 23

-Tři Etudy

-Tři Mazurky

-Scherzo č. 3 cis moll op. 39

 

www.danielbarenboim.com