Daniel Hope na Jarním Gala pro Struny podzimu

Hana Ehlová, 30.04.2015 12:25

Slavnostní prostory Španělského sálu Pražského hradu patřily ve středu 29. dubna 2015 tradičnímu jarnímu galavečeru mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu. Letos jubilejní dvacátý ročník se stejně jako v uplynulých letech snaží ve svém programu posluchačům nabídnout setkávání různých hudebních světů – těch „klasických“, i těch experimentálních – což zcela jistě platilo i pro tento večer.

Jeho hostem byl hvězdný britský houslista Daniel Hope, který na festivalu vystoupil naposledy v roce 2013 s velmi podobným programem, jemuž dominovala hudba Antonia Vivaldiho.Hope, známý širokým výčtem svých uměleckých aktivit (je mimo jiné autorem knih a scénářů k filmům), si podobně jako při své minulé návštěvě ke spolupráci vybral německý ansámbl L’arte del Mondo, jehož uměleckým vedoucím je houslista Werner Ehrhardt. Ten celý večer zahájil Vivaldiho Předehrou k opeře L’Olimpiade RV 725, z níž zaujala především v úžasně jemném pianu zahraná pomalá prostřední část. V silnější dynamice smyčce postrádaly větší lesk a „ostrost“, čímž se mírně vytrácela pro tuto hudbu tak typická lehkost. Dalšímu číslu programu předcházelo přinesení pultu sólisty, který nehrál z not, ale z tabletu, připevněném na speciálně upraveném stojanu.Tento fakt i přes to, že jej v úvodním uvítacím proslovu avizoval moderátor Marek Eben, vzbudil údiv publika, které přístroj pak během koncertu opakovaně komentovalo. Na mě osobně působil od počátku spíše rušivě, což ani tak nesouviselo s tím, že se podle mě na koncerty podobného typu jednoduše nehodí, ale především s faktem, že se do něj sólista musel dívat směrem dolů (tablet byl ve vodorovné poloze) místo před sebe.Následující Vivaldiho slavné Čtvero ročních dob, konkrétně Koncert č. 2 g moll Léto RV 315 a Koncert č. 4 f moll Zima RV 297, bylo pro mě osobně spíše zklamáním. Poměrně velké intonační nepřesnosti v úvodním Allegro non molto prvního z nich byly důsledkem především nepřiměřeně rychlého tempa, které sólista volil u všech rychlých částí. V nich se zejména v Létu často ansámbl a houslista „doháněli“ a chvíli trvalo, než se v celkové náladě a především tempu sladili. Následkem toho se pochopitelně s tempem hýbalo, a to i v pomalých částech, které byly krásné po stránce zvukové, avšak přílišná agogika v nich působila nestylově. Oba z koncertů tak pro mě byly spíše „odehrané“, protože i přes obdivuhodnou technickou vybavenost sólisty jim chyběla vnitřní výstavba.

Koncert pro dvoje housle, smyčce a basso continuo d moll BWV 1043 Johanna Sebastiana Bacha, v němž se partu druhých houslí zhostila Andrea Keller, se nesl již v klidnějším duchu. Zejména půvabné Largo ma non tanto dalo velký prostor oběma sólistům, z nichž se však po celou dobu více prosazoval Daniel Hope. Jeho nástroj zněl krásně ve výškách, avšak zejména v závěru až příliš zastiňoval Andreu Keller, která tak spíše zůstala v roli doprovodu, než aby byla vyrovnaným partnerem.Druhou větu Schulhoffovy Sonáty pro sólové housle uvedl Daniel Hope vlastními slovy, která byla především vyznáním obdivu k autorovi, jehož tvorbě se houslista věnuje v rámci jednoho ze svých projektů zaměřených na hudbu druhé světové války a holokaustu. Meditativní Andante cantabile okamžitě navodilo v sále úplně jinou atmosféru. Hope byl do hudby zcela ponořen a úžasným způsobem vedl hlavní melodickou linku, která udržovala konstantní zvukovou barvu a průzračnou čistotu na celé, nemalé ploše, včetně komplikovaných dvojhmatů v závěru. Jeho hra plná nejjemnějších nuancí byla skutečně požitkem, v němž bylo nutno obdivovat zvláštní „sytost“ zvuku jeho nástroje.Závěr slavnostního večera potom patřil opět Vivaldimu, tentokrát však v remasterované verzi. Projekt Vivaldi Recomposed v Německu narozeného britského skladatele Maxe Richtera je novým osobitým zpracováním Vivaldiho pravděpodobně nejslavnějšího díla Čtvero ročních dob, z nichž pro tento večer Hope pochopitelně – jako kontrast k originálu – vybral právě Léto a Zimu. Richter, který se sám označuje za vyznavače postminimalistické estetiky, se k tomuto činu rozhodl poté, co dle svých vlastních slov již nemohl unést původní verzi, kterou slyšel doslova „na každém rohu“ a zdála se mu již vyprázdněná. Ve výsledku zachoval stěžejní fragmenty Vivaldiho motivů a témat, které „obohacuje“ novými, především minimalistickými postupy, tedy různými opakováními, do nichž vkládá nové harmonické i rytmické prvky. Jakkoli jsem příznivcem soudobé tvorby, působil na mě přepracovaný Vivaldi pouze jako chudší verze originálu, který mi v některých částech – pomalá věta Léta – připomínal Arvo Pärta, v jiných Michaela Nymana, což jistě není nic špatného, avšak i přes mou snahu mu porozumět, mi při poslechu unikal jeho smysl. Paradoxně právě po interpretační stránce toto dílo bylo skutečně vrcholem večera. Jednotlivé hlasy byly skvěle odstíněné a celkovým vyzněním zvukově naprosto odlišné od první části večera. Především housle zde byly báječně sehrané, v důsledku omezeného harmonického podkladu byl dán veškerý prostor sólistovi, který Vivaldiho hudbu hrál sice prakticky znovu, avšak ve zcela odlišném duchu. Zvukově nádherné výšky zde doslova zářily, technická místa byla zahrána s naprostou přesností a potřebným nábojem, interakce s ansámblem byla bezchybná.Výsledné pocity z celého večera tak pro mě osobně zůstávají velmi ambivalentní. Chápu zvolenou dramaturgii, která jednak chtěla vystihnout ideu festivalu a jednak pochopitelně nechat zaznít původní verzi Vivaldiho koncertů. Jednotlivá čísla však byla příliš nevyvážená a dle mého názoru by si závěrečnou „standing ovation“ zasloužil spíše skvěle zahraný originál, který nijak předělávat dle mého názoru především není třeba. Milovníci moderních technologií, postupů a přístupů nechť si k mému hodnocení přidají navrch 20 procent.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Jarní Gala pro Struny podzimu 2015
Daniel Hope (housle)
L’arte del Mondo
29. dubna 2015 Španělský sál Pražského hradu Praha

program:
– Antonio Vivaldi: L´Olimpiade. Předehra k opeře, RV 725
– Antonio Vivaldi: Čtvero ročních dob (Le quattro stagioni)
Koncert č. 2 g moll „Léto“, RV 315
Koncert č. 4 f moll „Zima“, RV 297
– Johann Sebastian Bach: Koncert pro dvoje housle, smyčce a basso continuo d moll, BWV 1043
– Erwin Schulhoff: Sonáta pro sólové housle. Andante cantabile
– Max Richter: Vivaldi Recomposed – Léto a Zima