Oba sólisté večera, úspěšní účastníci mnoha mezinárodních soutěží, si již v hudební oblasti vydobyli velký respekt. Ve studentském věku již má každý z nich díky Supraphonu své profilové CD, k vydání se chystá i jejich společné album. A jak napovídají hodnocení kritiků, jsou to nahrávky s pozoruhodným interpretačním přístupem. Daniel Matejča v tomto školním roce dokončí studia na HAMU u svého dlouholetého učitele Ivana Štrause, Jan Schulmeister nastoupil do prvního ročníku JAMU k Aleně Vlasákové a Janu Jiraskému.
Dramaturgie SOČRu před ně postavila nelehký úkol – vyrovnat se s nedokončeným Mozartovým dvojkoncertem, z něhož se zachoval jen fragment první věty. Muzikologové byli toho názoru, že z náčrtu díla je patrné, o jak brilantní kompozici by ve výsledku mohlo jít, a o její dokončení se postarali Robert Levin, který dopracoval první větu, a o kompletní dokomponování založené na pečlivém studiu Mozartových poznámek se v roce 1990 zasloužil Philip Wilby, jehož verzi hráči zvolili. Sólisté, dirigent Jaroslav Kyzlink a hráči orchestru dělali, co mohli, aby toto dotvořené mozartovské dílo předestřeli v jeho nejlepším světle. Orchestr hrající v menším obsazení a vedený koncertním mistrem Vlastimilem Kobrlem hrál stylově, jemně, s klasicistním cítěním. Oba sólisté si od počátku pohrávali s tématy, výborně cítili fráze, souzněli v rytmickém cítění, jejich unisona byla vzorná. V první větě Allegro zaujme orchestrální part, sólové party svou fragmentarizací už méně, přestože jsou pro hráče náročné zejména v souhře. V druhé větě Andantino cantabile dostává houslista příležitost k virtuóznímu projevu a zpěvné kantiléně, pozadu nezůstává ani klavírista. Opět se dostavil dojem jisté rozkouskovanosti, tvaru obsahujícího zajímavé hudební úseky, avšak nedržícího pohromadě. Třetí věta Allegretto strhla sólisty i orchestr dobře napsanými, chytlavými tématy, které oba sólisté zkušeně rozvíjeli a vzájemně si je předávali. Matejča i Schulmeister s vydatným přínosem Jaroslava Kyzlinka a SOČRu vygradovali závěr skladby s velkou energií a právem si vysloužili obdivný potlesk obecenstva. Jako přídavek zvolili Melodii z Gluckovy opery Orfeus a Eurydika v úpravě Fritze Kreislera. A jako by se v něm zkoncentrovaly kvality hry obou mladých umělců. Housle, jež lyricky, lkavě vyzpívávaly emoce krásně jemným chvějivým tónem, doprovázel vřelou citlivou hrou klavírista. Podle mého názoru tento přídavek ukázal v celé šíři technické a výrazové schopnosti interpretů.
V kontrastu k dokomponovanému Mozartovi zaznělo kratší Adagio pro orchestr z Tetínské meditace ke svaté Ludmile současného skladatele Jaroslava Pelikána. Pelikán je zkušeným autorem a jakožto flétnista (působí v orchestru pražského Národního divadla) napsal většinu svých skladeb především pro dechové nástroje. Nijak se netají tím, že spíše než hudební výboje ho zajímá sdělnost a srozumitelnost díla. Podobně vyznívá i věta z dokončované Tetínské meditace, která jako celek zazní na festivalu Talichův Beroun. Skladatelova slova o hudebním zamyšlení nad krajinou jsou pravdivá. Zvuk hlubokých smyčců, k nimž se přidávají housle a dechy, evokuje svítání a probouzení, náhle však poklidně rozvíjený hudební tok graduje ve forte podpořeném tympány, které věstí přicházející bouřku. Po ní se zase vše projasňuje, následuje krásné téma flétny a klarinetu, které doprovází pizzicato smyčců. Je spravedlivé vyzdvihnout výkon všech hráčů na dechové nástroje, vedle flétnistky a hobojisty si na své přišli i ostatní členové dechové sekce. Skladba, která využívá barevnosti orchestrálního zvuku a upomíná tím k barevnému světu přírody, končí ztišením vyjadřujícím smíření. Orchestru i dirigentovi opět patří uznání za pečlivé nastudování.
Vrcholem večera bylo nastudování Tre ricercari Bohuslava Martinů. Inspirace barokní polyfonní formou, kterou Martinů uplatnil i v Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a v Concertu grosso, se uplatnila v Tre ricercari, posledním díle neobarokní trilogie, napsaném v roce 1938. Nenapodobitelné Martinů melodie, témata, jež se prolínají jednotlivými větami, obměňují se a zase vynořují, jsou hudební lahůdkou, která se snad nikdy neoposlouchá. SOČR v komorním obsazení vyhověl stylu skladby, Jaroslav Kyzlink si velmi dobře poradil s odlišnými stylovými plochami skladby, která v podání SOČRu vyzněla jako barvitá zvuková koláž. Skladatel napsal krásná sóla pro flétnu a hoboj, které působivě zahráli Anna Talácková a Zdeněk Rys. Pochvalu zaslouží i další dechoví hráči. Koncertní mistr Vlastimil Kobrle byl ve svých sólech bezchybný, velmi dobrá byla souhra dvou klavírů s orchestrem.
Rozhlasoví symfonikové bez fraku v intimnějším prostředí Betlémské kaple připravili posluchačům velmi příjemný večer.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, abonentní koncert
23. září 2025, 19:30 hodin
Betlémská kaple, Praha
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle, klavír a orchestr D dur, KV Anh 56/315f
Jaroslav Pelikán: Adagio pro orchestr „Tetínská meditace ke svaté Ludmile“
Bohuslav Martinů: Tre ricercari, H. 267
Účinkující
Daniel Matejča – housle
Jan Schulmeister – klavír
Jaroslav Kyzlink – dirigent
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
