Daniel Matejča: Když se sejde talent s pílí, pevnou vůlí a radostí z hudby

Danieli, můžete se pyšnit úspěchy, kterými jste předčil druhé, i starší kolegy. Co je podle vás důvodem úspěchu?
Já jsem vždy chodil na soutěž sám za sebe. Snažím se nepřizpůsobovat se druhým tím, co se jim líbí či nelíbí, ale vždy hraji to, co mám já sám rád. Možná tento pohled na věc, že je člověk na pódiu sám sebou, byl klíčem k tomu, abych lidi zaujal.

Vyvíjí na vás okolí tlak? Vybírá vám profesor, rodina a přátelé soutěže, koncerty, nebo máte možnost volby říct si, jaký je váš směr, čeho chcete dosáhnout?
V tomto pohledu jsem s panem profesorem v symbióze, vede mě směrem, který já chci. Samozřejmě vedle programu, který se mi líbí, je povinné znát i určitý repertoár, jenž umí každý hudebník. Soutěže si ale vybírám sám a pokud jsou jejich součástí nějaké skladby, které se mi až tolik nelíbí, tak jsem schopný to “překousnout” a zúčastnit se.

Do jaké míry tedy svůj výběr skladeb konzultujete?
Když si vyhlídnu skladbu, o které vím, že má pro mě význam studovat teď, protože mě v něčem posune dál, tak ji představím panu profesorovi. Ten ji buď schválí nebo se dohodneme, že ji na nějaký čas ještě odložíme. Máme ale souhru, že nás oba musí daná díla bavit.

Hudbě se věnujete od čtyř let. Jaký byl hudební posun Daniela Matejči?
Já jsem začínal jako posluchač rodičů v divadle, zároveň doma jsme poslouchali jazz a klasiku. Po dvou letech hraní na housle jsem začal spolupracovat s panem profesorem a pozoruji, že každý rok se vyvíjí technická stránka, ale i hudební cítění a vyspělost. Na pochopení některých skladeb je potřeba vyzrát, takže jak jsem říkal – někdy se mi něco velmi líbí, ale uvědomím si sám nebo po konzultaci, že je potřeba to ještě chvíli uležet.

Jaký je váš sen? Kde se vidíte za deset, dvacet let?
Když se mě na tuto otázku ptali tři roky zpátky, tak jsem hned věděl – budu sólista a potom budu někde učit. Teď se ale snažím moc neplánovat. Netuším, co přijde, zítra si můžu zlomit obě ruce, půl roku nebudu hrát a budu si muset najít něco jiného. Rád bych se hudbě věnoval do konce života, sólová dráha je snem asi většiny hudebníků. Budu doufat, že se to podaří.

Vzhledem ke svému věku (nedávno vám bylo osmnáct let) máte blízko k mladé generaci hudebníků. Jací jsou vaši hudební kolegové v této zemi? Můžeme se pyšnit i dalšími českými talenty?
Já si myslím, že úroveň v Čechách je až nadprůměrná. Vlastně jsme na tom dobře, protože ačkoliv třeba někdy není technika úplně ucházející, tak lidi hraní a hudba baví. To se mi líbí a mám z toho radost. Rozhodně mě to těší víc, než stoprocentní snaha o technickou přesnost a perfektní výkon a s tím spojené učení se hrát třeba deset hodin denně. Češi mají zkrátka radost z hudby, a to je sympatické.

Je něco, co mladým hudebníkům u nás schází? Zlepšil byste něco, i se zkušeností s úrovní hudebníků jiných zemí ve stejném věku?
To asi nedokážu říct. Možná jsme, mě nevyjímaje, lehce línější. Někdy si uděláme den volna navíc, ale já to nevidím jako velkou komplikaci.

Co na váš úspěch říkají vrstevníci a kamarádi ze školy, z Liberce? Máte vůbec čas věnovat se tradičním zážitkům dospívajících lidí – slavit narozeniny, jít do kina a podobně?
Ano, daří se mi vše stíhat. Mám pár přátel ze základní školy, se kterými se pořád stýkám. Většina z nich mě v mé hudební kariéře podporovala a fandila mi, což zůstalo i dodnes. Mám skvělé kamarády a jsem za to upřímně rád. A jak jsem už nastínil, nebaví mě trávit celý den u houslí, takže čas na přátele mám. 

Jaký je váš hudební rok? Máte prostor, kdy nehrajete vůbec?
Úplně nehrát asi nelze, ale snažím se mít volnější léto. V podstatě během celého kalendářního roku se pořád něco děje, nejvíce koncertů a soutěží bývá v jeho první polovině. Přes léto mám pár koncertů a zároveň se chystám na září, kde jsou další akce. Mimo jiné i Lednicko-valtický hudební festival, který letos dává šanci právě mladým hudebníkům, kteří dostanou možnost si zahrát v úžasných sálech, s velkým orchestrem nebo v komorním ansámblu a získat tak další zkušenost do své hudební praxe. 

Zmiňujete Lednicko-valtický hudební festival, na kterém vystoupíte dvakrát, jednou na „domácí půdě“. S čím předstoupíte před publikum?
Je to tak, 23. září v sobotu zahajuji společně s Filharmonií Brno pod vedením dirigenta Tomáše Netopila letošní 8. ročník festivalu v Zámecké jízdárně ve Valticích. Na programu je například 5. symfonie Ludwiga van Beethovena nebo Houslový koncert č. 1 a moll op. 77 Dmitrije Šostakoviče. Mé druhé působení na festivalu bude o něco komornější – 27. září vystoupím v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně v Praze, tedy v budově HAMU, kde studuji, společně s klavíristou Matýšem Novákem a Pražskou komorní filharmonií. Tento koncert diriguje Nikol Kraft.

Na HAMU jste druhým rokem, což se v sedmnácti letech moc lidem nepoštěstí. Kde ještě studujete “běžně”?
Jsem ve třetím ročníku na konzervatoři. Původně jsem studoval na německém gymnáziu v Liberci, ale když se mi povedlo udělat přijímací zkoušky na HAMU, musel jsem odejít. Ta škola v rodném městě je perfektní, ale časově se to nedalo skloubit. Teď mám HAMU i konzervatoř blízko sebe, což je velká úspora času. Navíc je to stejný obor, což taky šetří energii.

V podstatě vystudujete obě školy zaráz. Víte už teď, že byste chtěl pokračovat ještě někde jinde?
Přemýšlel jsem, kde bych mohl nasbírat další zkušenosti a rozšířit si obzory. Zatím mi z toho vychází, že bych rád zkusil Vídeň alespoň na roční pobyt díky Erasmu. V Rakousku totiž mají jiný přístup k hudbě, více právě technicistní, alespoň co se ke mně doneslo. Druhou možností je Maďarsko, kde mě láká jejich podobná radost z hudby a lidskost, jako máme my, a taky blízký vztah k folkloru. 

Cítíte se díky dosavadním zážitkům a úspěchům dospělejší? Máte v sobě kousek “dítěte”, které necháváte projevit? Popustit uzdu mladistvé radosti, bláznivým nápadům a myšlenkám…
Myslím, že nemám problém bavit se s přáteli ze základky, ani s přáteli z HAMU, kteří jsou starší, ale přijali mě mezi sebe jako rovnocenného. Vlastně ani nevím, jestli přemýšlím jinak, než vrstevníci. Uvědomuji si, že mám za sebou více zkušeností, už jen třeba těmi pobyty na soutěžích, kde se člověk o sebe musí postarat. Upřímně si ale myslím, že jsem to pořád já a nijak se od vrstevníků neodlišuji.