Danilo Lo Monaco o cestě z Palerma na jeviště Národního divadla: Tanec je radost, ale člověk musí tvrdě pracovat

Pocházíte z Palerma. Sicílie je známá svou operní a divadelní tradicí, ale není zrovna považována za centrum baletu. Jak jste se vlastně dostal k tanci?
Od malička jsem pořád tancoval – už ve třech letech jsem stále tančil a hýbal. Moje maminka si řekla: „Dobře, zkusíme tě dát do baletní školy.“ A mně se to líbilo. Chodil jsem tam každý den, ale ne na klasický balet – spíš moderní, jen pro zábavu.

Později jsem se na rok věnoval fotbalu, protože všichni kluci ve škole hráli fotbal. Ale moc mě to nebavilo. Vrátil jsem se k baletu a ve věku deseti let jsme se přestěhovali s rodinou do Palerma. Tam mi učitelka doporučila konkurz do Taneční akademie při La Scale. Ani já, ani rodiče jsme tehdy nevěděli, co to obnáší. Ale učitelka vše vysvětlila a škola nabídla možnost ubytování.

Na konkurzu bylo asi 150 chlapců – vybrali mě a ještě jednoho. Rodiče se báli, že jsem moc malý, ale škola řekla: „Má talent, bylo by škoda, aby to nezkusil.“ Bylo mi tehdy 12 let. Bydlet na internátu bylo náročné – musel jsem se starat o sebe, prát si prádlo, spravovat peníze… Žít ve velkém městě jako Milán v tak mladém věku nebylo jednoduché.

Podpora rodiny a první profesionální zkušenosti

Podporovali vás rodiče v rozhodnutí stát se tanečníkem?
Ano, i když to nebylo pro ně vůbec snadné. Pokud dítě odjede daleko studovat v tak nízkém věku, je to pro rodiče děsivé a náročné. Ale když viděli, že to opravdu chci, začali mě plně podporovat. Pomáhali mi finančně, jezdili za mnou, byli i u všech mých zkoušek. Měl jsem jejich podporu neustále – a to bylo klíčové.

Po absolvování jste nastoupil do baletního souboru La Scaly. Co vás přivedlo do Prahy?
Po absolutoriu mě z La Scaly pozvali na produkci Labutího jezera od Alexeje Ratmanského. Mezitím jsem dělal konkurzy do zahraničních souborů a dostal nabídku z Prahy – na celou sezonu. V Miláně šlo o pracovní smlouvu jen na jednu produkci. Na nabídku baletu Národního divadla v Praze jsem kývl. Bylo to lákavé – krásná divadelní scéna, velký soubor a rozličný repertoár, tak jsem to zkusil. A teď? Jsem tady desátou sezonu.

Jak byste zhodnotil současný repertoár?
Je opravdu různorodý. Pro mě je to jeden z nejlepších repertoárů na světě, protože máme velké klasické produkce, ale zároveň i neoklasiku a současný tanec – a to kvalitní choreografie.

Pokud bych šel do souboru, kde je jen klasika nebo jen současný tanec, nebylo by to pro mě ideální. A tady máme opravdu úžasný repertoár. Někteří lidé se ptají: „Jak to zvládáte?“ Protože máme třeba 14 nebo 15 produkcí za sezonu a až 120 představení. Je to šílené, kolik práce to je – ale baví mě to.

První sólová role a vztah k partnerce na jevišti

Byl Oněgin vaší první sólovou rolí v Národním divadle?
Ano, bylo to pro mě opravdu významné období. S Nikolou (Márovou, pozn. red.) jsme předtím tančili jen jednou – na Sametovém gala během pandemie koronaviru. Pak mi šéf baletu Filip (Barankiewicz, pozn. red.) řekl, že budeme dělat balet Oněgin spolu. Říkal jsem si: „O můj bože, jste si jistý?“ Nikola už byla hvězda – a já byl mladý, asi 22 let. Oněgin je role, která obvykle vyžaduje větší zralost, Filip mě ale podpořil. Zkoušeli jsme tři měsíce každý den. Nikola mě učila, jak vyjádřit emoce, jak být zamilovaný. Byla jako koučka, ale zároveň tančila se mnou jako moje partnerka, byl to splněný sen.

Filip mě dokonce vybral na vizuál představení. Když jsem viděl svůj obličej na billboardu Národního divadla, bylo to zvláštní. Rodiče si udělali u toho selfie – byli pyšní. Od té doby jsme s Nikolou tančili mnoho baletů spolu.

Vrchol sezony: Manon a role Prince

Která role pro vás byla v uplynulé sezóně nejdůležitější?
Rozhodně Des Grieux v Manon. Byl to můj sen. Když mi Filip řekl, že tu roli budu tančit, byl to neskutečný pocit. Ale nebylo to snadné – technicky, partnersky, emočně. Jsem typ člověka, který rád pracuje naplno, snažím se na diváky přenést emocionální napětí. Publikum ten balet miluje, protože je lidský. Když lidé cítí emoce, mají krásný večer – a to je ten důvod, proč dělám balet.

Bylo náročné na konci minulé sezóny nastudovat roli Prince?
Vůbec jsem to nečekal. Filip mi však řekl, že jsem na ni dozrál. Pomáhal mi každý den, spolu s Miho Ogimoto, Jiřím Kodymem a dalšími baletní mistry. Původně jsem měl tančit s jinou tanečnicí, nakonec to byla Haruka Iguchi – dozvěděl jsem se to jen dva dny před premiérou. Ale nakonec to dopadlo výborně. Lidé mi pak říkali: „Vy jste se pro tu roli narodil.“

A co role Rothbarta – protipól Prince?
Tančil jsem ji mnohokrát. Je to zajímavé, protože Rothbart a Princ jsou úplně opačné postavy. Někdy dokonce tančí spolu, takže znám obě strany. Když sedím vedle královny, obvykle jako Rothbart. A naposledy jsem byl Princ – a říkal jsem: „Bože můj, podívej se na ten kostým, mám být Princ!“ A Tereza Podařilová tančila královnu. Říkala mi: „Klid, neboj se.“ Opravdu mě podpořila. Bylo to moc milé.

Péče o tělo i duši

Jak se staráte o sebe fyzicky a psychicky, když je program tak náročný?
V ND máme skvělé zdravotní zázemí – fyzioterapeuty, maséry, pilates stroje, regenerační lymfodrenáže. Po představeních využíváme regenerační programy. Chodím do posilovny, cvičím na výdrž, protahuji se a posiluji. Důležité je i dobře jíst – mít čistou energii.

Psychicky je to někdy těžké. Když se necítíte dobře, je těžké být pozitivní. Snažím se vypnout mozek, začít další den znovu. Nejsme roboti – každý den nemůže být dokonalý. Ale musíte to zvládnout. Publikum si koupilo lístek – chcete být profesionální a co nejlepší.

Jak se připravujete na jeviště, když se necítíte dobře?
Před začátkem je to těžší, ale jakmile představení začne, ponořím se do role. Mozek se přepne. Myslím jen na kroky, herectví, kostýmy. Po prvním dějství si řeknu: „Hotovo, jdeme dál.“

Publikum, jazyk a život v Praze

Má pro vás české publikum nějaký význam?
Ano, mám ho opravdu rád. Podporuje mě během představení. Na konci je vždy silná energie. Po představení dostávám zprávy – lidé děkují, že mohli na chvíli zapomenout na těžký život. Oceňují mě jako člověka, ne jako nadpozemskou bytost. To je krásné.

Cítíte někdy jazykovou bariéru?
Když jsem přišel do Prahy před devíti lety, bylo to těžší. Teď už skoro všude někdo mluví anglicky. Praha je dnes mezinárodní město. Zkoušel jsem se učit česky a trošku mluvím česky, ale je to opravdu těžké – i Češi říkají, že čeština je velmi složitý jazyk.

Jak vám chutná české jídlo?
Mám rád knedlíky – hlavně sladké s tvarohem. Ale české jídlo je těžší na trávení než italské, takže určitě si ho nemůžete dát před představením. Mám rád italské jídlo, v Praze je hodně dobrých italských restaurací – Da Pietro, SASY The Original, San Carlo. Miluji lasagne. A moje máma dělá skvělé lasagne.

Jaké jste měl prázdniny?
Toto léto jsem strávil hodně času v Itálii se svou rodinou, opravdu jsem si odpočinul a užíval si italského slunce! Také jsem cestoval po Řecku, bylo to kouzelné!

Ocenění a plány

Získal jste letošní Cenu generálního ředitele ND za své dosavadní výkony v souboru Baletu Národního divadla, jak jste to prožíval?
Je pro mě ctí, že jsem tuto cenu získal. Je opravdu hezké, že po tolika rolích a baletech, které jsem tančil v Národním divadle, přichází i uznání za tvrdou práci. Bylo to pro mě velké překvapení a jsem za to opravdu vděčný.

Minulý rok jste získal prestižní baletní cenu v Itálii.
Bylo to pro mne také velké překvapení. Když tančíte mimo Itálii, není snadné být vnímaný jako „italský tanečník“. Porota byla z pařížské Opery – neznal jsem nikoho. Řekli mi, že sledují italské tanečníky a viděli mou kariéru v Praze. Jel jsem do Apulie, tančil, dostal cenu, měl proslov – krásný zážitek.

Máte nějaký další sen?
Do budoucna si přeji hlavně zdraví a štěstí. Chci tančit co nejvíce rolí, ale zůstat klidným člověkem, nestresovat se tolik. Někdy jsem tak soustředěný, že zapomenu, že tanec je radost. Doufám, že se mi podaří víc si užívat život. Měli bychom si uvědomit, jaké máme štěstí. Ale často zapomínáme, stěžujeme si, že něco není dost dobré… Když si uvědomíme, že někteří lidé nemají nic a žijí v chudobě, můžeme pociťovat vděčnost už jen za to, že můžeme dýchat, pít, mluvit, být svobodní. Můžeme cestovat kamkoli, což je obrovské privilegium.

Myslíte, že byste mohl být jmenován prvním sólistou?
Doufám. Je to další sen. Myslím, že jsem už tančil mnoho rolí a cítím podporu publika. Bylo by to splnění snu. Ale i kdyby ne – pokud budu zdravý, šťastný a budu tančit, je to v pořádku.

Danilo Lo Monaco se narodil v Palermu a absolvoval prestižní baletní akademii Accademia Teatro alla Scala v Miláně, kde získal důkladné klasické vzdělání a vytříbený italský jevištní styl. Po krátkém angažmá v souboru Teatro alla Scala nastoupil v roce 2016 do Baletu Národního divadla v Praze. Díky své muzikálnosti a technické jistotě byl v roce 2021 jmenován demisólistou a od sezony 2022/2023 působí jako sólista. (Přečtěte si více zde…)