Dánský varhanní mistr Jakob Lorentzen vtisknul každé skladbě jedinečný styl

Po úvodní skladbě Petra Ebena zazněla poměrně málo hraná Bachova Fantazie a fuga c moll BWV 537. Ačkoliv se v Bachově varhanním díle neřadí mezi ta nejrozsáhlejší, patří jednoznačně k dílům závažným a silně působícím na posluchače. V Bachovi Lorentzen ukázal své kořeny a dánskou varhanickou tradici v nejlepším smyslu slova. Fantazii přednesl s úspornou registrací, ve které vynikal vokální a místy i plačtivý charakter skladby. Fugu interpretoval v neobvykle svěžím tempu, které podpořil opět velice vhodnou, průzračnou registrací, ve které zůstávaly všechny hlasy výborně zřetelné. Obzvlášť u fugy musím podtrhnout opravdu silný interpretační názor, který mohl posluchač vnímat. V době, kdy si na různých platformách můžeme najít téměř jakoukoliv skladbu v nesčetných provedeních je cenné právě ono osobité uchopení díla. Nemluvím o nějakém extrému či výstřednosti, jsou to nakonec totiž i drobnosti, jako netypické ozdoby, které dělají posluchačský zážitek jedinečným.

Po Bachovi, kterého každý návštěvník varhanních koncertů zná, zazněl Carl Nielsen – přední osobnost dánské národní školy přelomu 19. a 20. století – kterého s velkou pravděpodobností český posluchač znát nebude. Ačkoliv sbírka Krátkých preludií op. 51 představuje v podstatě drobnosti, jedná se o nesmírně poutavou hudbu. Vzhledem k rozsahu jednotlivých částí zaznělo vybraných 6 preludií v jednom bloku. V registraci jednotlivých částí Lorentzen předvedl vytříbený vkus a delikátní cit pro barevnost. I v takto malých plochách si dokázal se zvukem pohrát a předvést z nástroje to nejlepší. Přes drobný rozsah jednotlivých preludií je třeba zdůraznit, že Nielsenův op. 51 není pouhou sbírkou roztomilých trivialit. Jedná se o pozdní dílo, které i v rozsahem malých formách ukazuje autorovo mistrovství. Nielsen byl dobře obeznámen s hudbou baroka i klasicismu a prvky těchto historických období využíval. Preludia op. 51 přináší zajímavou stylovou syntézu a posluchače při poslechu udržují v ustavičné pozornosti, protože ona stylová rozostřenost s sebou nese i četná překvapení. Zároveň lze tato preludia vnímat jako svého druhu hudební slovník, který Nielsen využil ve své největší varhanní skladbě Commotio, jež je i jeho vůbec posledním opusem.

V pomyslném středu koncertu stála improvizace. Jako téma posloužil hymnus sv. Tomáše Akvinského Adoro te devote (Klaním se ti vroucně) s nápěvem pocházejícím z Francie ze 17.–18. století. Lorentzenovo pojetí bylo velmi neotřelé a mimořádně svěží. V krátkém úvodu, který jako by měl ohlašovat styl francouzského pozdního romantismu zazníval fragment úvodu melodie jako fanfára. Poté však umělec ocitoval celý nápěv v jednoduché harmonizaci a následně překvapivě předvedl větu v bachovském stylu. Po ní však následovala další část improvizace, ve které se styl posunul ke klasicismu, s větou jako z Mozartovy klavírní sonáty. Následovaly části odkazující na hudební romantismus i modernu. Před samotným závěrem zazněl známý nápěv i coby valčík v téměř orchestrionové stylizaci. Mimo smysl pro humor předvedl Jakob Lorentzen ve své improvizaci i velký cit pro styl, když bez zaváhání přecházel mezi různými historickými obdobími, bez toho, aby se jeden styl propisoval do jiného. Stojí za zmínku, že Lorentzen se jako improvizátor rovněž věnuje doprovodu němých filmů, což se může zdát jako poněkud svérázná disciplína, ovšem v posledních letech velmi populární, kupříkladu ve Francii či v Dánsku. Je to však činnost vyžadující pohotovost i vtip a ty Jakob Lorentzen, který improvizaci také vyučuje na Hudební akademii v Aarhusu, vskutku má.

Po strhující improvizaci následovaly dvě části ze 2. suity Fantasijních kusů Louise Vierna. Sicilienne byla zahrána ve volnějším tempu, což ovšem nijak nerušilo, vzhledem k celkově intimnímu charakteru této skladby. Interpret opět výborně volil registraci – s již zmiňovaným citem pro barevnost zvuku vystihl přiléhavě styl skladby a tam, kde to bylo vhodné se ani nebál odchýlit od předepsaných registračních údajů, abych přirozený charakter skladby ještě posílil. V Toccatě b moll interpret ukázal svůj smysl pro výstavbu, když dokázal po již tak dosti vzrušeném začátku skladbu dále stupňovat až k vrcholu na samém konci. Navíc předvedl svou skvělou techniku, Toccata totiž klade na interpreta opravdu vysoké nároky.

Závěr koncertu patřil velikánu francouzské hudby 20. století Olivieru Messiaenovi. Z jeho monumentální Knihy nejsvětější svátosti zazněla Modlitba po přijímání (zde došlo ke změně programu oproti anoncované Modlitbě před přijímáním) a Obětování a závěrečné aleluja. Obě části přednesl interpret s velkým zanícením, a především pochopením pro Messiaenovu hudbu. Právě v případě Messiaenovy tvorby je nezbytné porozumět autorovu sdělení, které má nejen hudební, ale vždy i hluboký nábožensko-filosofický rozměr.

Jako přídavek zazněla ještě jedna improvizace – půvabná tečka evokující svou melodikou opět Francii. Celkově předvedl Jakob Lorentzen mimořádně poutavý a vyvážený program. Nejen, že jednotlivé skladby a improvizace byly zajímavé samy o sobě, tvořily nadto dramaturgicky skvěle vystavený celek. Interpret večera předvedl svou erudici ve stylech zcela odlišných epoch. Tomu odpovídalo i registrační mistrovství – barvy volil vždy jedinečné, pro tu kterou skladbu a zřetelně se vyhýbal jakékoliv šablonovitosti a využil tak svatojakubský nástroj v maximální šíři a možnostech.

Mezinárodní varhanní festival: Dánské preludium
12. září 2024, 19:00 hodin
Bazilika sv. Jakuba, Praha

Program: 
Petr Eben: Moto ostinato z cyklu Nedělní hudba
Johann Sebastian Bach: Fantazie a fuga c moll BWV 537
Carl Nielsen: 6 preludií z Krátkých preludií op. 51
Volná improvizace na chorální nápěv Adoro te devote
Louis Vierne: Sicilienne, Toccata z cyklu Pièces de Fantaisie op. 53
Olivier Messiaen: Prière après la communion / Modlitba po přijímání, Offrande et Alleluia final
z cyklu Livre du Saint Sacrement / Kniha Nejsvětější Svátosti

Účinkující:
Jakob Lorentzen – varhany