Jako den zrodu danzónu se uvádí 1. leden 1879, kdy u příležitosti novoročního koncertu kubánský skladatel Miguel Faílde uvedl nový kousek nazvaný Las Alturas de Simpson, v němž se mísil francouzský kontratanec s latinskými rytmy. Tanec je velmi pomalý. Při pauze se žena koketně ovívá vějířem.
V mexickém přístavu Veracruz v Mexickém zálivu se páry scházejí čtyřikrát týdně a krouží po hlavním náměstí, muži v měkkých kloboucích, ženy ve večerních šatech.
„Danzón vás naučí držení těla a stylu, které jsou důležité jak pro ženu, tak pro muže. Danzón, to je elegance,“ vysvětluje šestadvacetiletá Caroline Salinas, pečlivě nalíčená a učesaná.
Mexičané oživili tradici, která na Kubě již téměř vymizela. „Kdyby Mexičané nepřijali danzón za důležitou součást své lidové kultury, byl by zanikl,“ soudí Miguel Zamudio, ředitel Národního centra pro výzkum a propagaci danzónu ve Veracruzu.
Danzón se dostal do Mexika krátce po svém zrodu. Nejprve se rozšířil na poloostrov Yucatán ležící proti Kubě, pak do státu Veracruz. Nakonec dobyl celé Mexiko, kde zažil největší slávu díky filmům ze čtyřicátých let minulého století.
Danzónem se inspirovali hudební skladatelé, například Arturo Márquez, jehož skladbu Danzón č. 2 hrají významné symfonické orchestry po celém světě.
Ve Veracruzu se zachoval originální styl, zatímco jinde v Mexiku danzón směřoval k jiným žánrům, vysvětluje Miguel Zamudio. V metropoli si jeho milovníci přidali akrobatické prvky. Nezměnila se však pauza při refrénech, kdy žena rozloží svůj vějíř.
„Kolem pauzy je mnoho legend: říká se, že to je chvíle, kdy se lidé do sebe zamilují, nebo že se při ní Kubánci v době revoluce mezi sebou domlouvali,“ říká Miguel Zamudio.
Na Kubě se začal danzón vytrácet po nástupu Fidela Castra k moci v roce 1959. Hrstka jeho stárnoucích milovníků však udržuje tradici. Jedním z nich je Oscar Peñader, jemuž tu říkají profesor. Pravidelně navštěvuje klub Arroyo Naranjo v Havaně, kde se tančí dvě neděle za měsíc.
Peñaderovi se nelíbí, že v klubu převládá salsa. „Zájem o danzón hodně upadl. Je to škoda. Potřebujeme skupiny, které by danzón tančily, a hudebníky, kteří by ho dobře hráli,“ soudí. Jakmile hudebníci spustí danzón, odloží dvaadevadesátiletý stařec hůl a jde na parket. K obdivovatelům danzónu patří i čtyřiasedmdesátiletá Lazara Genes a třiasedmdesátiletý Claudio Hernández. Před patnácti lety se při danzónu do sebe zamilovali.
Ethiel Fernández Faílde, pravnuk zakladatele žánru, chce tradici zachovat. Hraje danzón se svou skupinou, zvláště na každoročním festivalu u příležitosti zrodu žánru v kubánském městě Matanzas. Doufá, že mladá generace, dnes posedlá reggaetonem, jednou danzón znovu objeví. „V Mexiku se danzón provozuje denně. Na Kubě nic takového nemáme,“ říká.
