David Radok: Musíte mít chuť udělat tu židli tak, aby se na ní dalo sedět

Kombinace Modrovousova hradu a Očekávání v jednom operním večeru, tak jak jste ji nedávno připravil pro operu ve švédském Göteborgu a jak ji nyní chystáte i pro aktuální ročník festivalu Janáček Brno, je poměrně nezvyklá. Zajímalo by mě, jak jste dospěl k myšlence spojit právě tyto dvě jednoaktovky.

Já jsem měl hlavně chuť dělat znovu Modrovousův hrad. Už jsem ho kdysi režíroval – to mi bylo necelých třicet let –, ale chtěl jsem se k němu vrátit, protože právě Modrovous patří mezi mé vůbec nejoblíbenější opery.

Tím jste ve mně ovšem hned na začátku vzbudil zvědavost zeptat se, které jsou ty další…

Samozřejmě Vojcek, Peter Grimes, Lady Macbeth Mcenského újezdu, hned několik oper od Janáčka, možná bych do té sbírky zařadil i několik barokních titulů nebo zcela absurdní Cestu do Remeše… Obecně se dost nerad vracím k operám, které jsem už režíroval, ale na novou příležitost inscenovat Modrovousův hrad jsem se opravdu těšil. Při svém prvním setkání s Bartókem jsem myslím obsah opery zcela nepochopil… A co týče Očekávání: mám-li být upřímný, je to vlastně hudba, o které nemůžu říci, že se mi vysloveně líbí. Jsem ale přesvědčený, že v dějinách hudby je to něco jako výbuch. Myslím, že se jedná o podstatně radikálnější experiment v opeře než cokoliv napsané před ním i po něm. I když tedy k této hudbě nemám nějaký zvláštní vztah, měl jsem nutkání se ponořit do něčeho, co je tak absolutní a nekompromisní. V Očekávání je pro mě skrytá i jakási pravdivost, snad proto, že ta opera vznikla na základě skladatelovy osobní zkušenosti. Je to skutečně tragédie konkrétních lidí, tedy nejen nějaká prázdná konstrukce.

Pokud si ale dobře vzpomínám, Očekávání nebylo vaší první volbou. Vedle Modrovouse jste chtěl původně postavit Honeggerovu Antigonu napsanou na libreto Jeana Cocteaua.

Máte pravdu, ale usoudil jsem, že Antigona zkrátka není to pravé… Spojení Modrovouse s Očekáváním mi nakonec přišlo jako dobré a úplně logické. A shodou okolností se mi i podařilo propojit Modrouvousův příběh s příběhem Očekávání, což vzniklo opravdu téměř náhodou….

Tak o té náhodě bych se opravdu rád dozvěděl něco bližšího…

To, že má finále Modrovousova hradu nějakým způsobem otevírat dveře k Očekávání, jsem věděl ze začátku. A toužil jsem také v Schönbergově opeře konkretizovat postavu Muže, která tam ale fyzicky napsaná není. Původně jsem zamýšlel, že by zpěvačka, představující Juditu, zpívala i Ženu v Očekávání. Sopranistka Katarina Karnéus mi pak dokonce potvrdila, že to bez problémů zvládne. Když ale potom zjistila, jak je pěvecký part v Očekávání těžký, řekla mi, že Juditu zpívat nemůže. Dostal jsem tedy pro Bartóka jinou představitelku, Katarinu Giotas.

A teď k té shodě okolností: měl jsem vyhlédnutého jednoho statistu, který měl v Očekávání účinkovat, ale ten mi řekl, že v takhle depresivní opeře prostě odmítá vystupovat… Bez nějakého velkého rozmýšlení jsem tedy v kantýně oslovil basistu, který zpívá Modrovouse, Anderse Lorentzsona, jestli by se nechtěl objevit také ve druhé polovině. A protože je to nejen dobrý zpěvák, ale i kamarád a prima člověk, tak mi okamžitě řekl, že ano a že mu to vůbec nebude vadit. Díky němu jsem pak zjistil, že právě jeho postava dává celému projektu mnohem hlubší smysl, než jaký jsem původně předpokládal… Užší propojení mezi těmi dvěma operami byl tedy od počátku záměr, ale konkrétně se vyvinul až postupně a v podstatě také díky souhře náhod. Jisté asociace, která tato dvě díla vyvolávají, se u mě dostavovaly až během zkoušení – a to se zrovna mně děje málokdy, protože já jsem typ režiséra, který improvizuje poměrně nerad.

To je tedy váš pohled na propojení obou příběhů. Jak se ale podle vás snášejí na jednom jevišti dva tak osobité hudební styly, jako je ten Bartókův a Schönbergův?

Obě opery jsou si blízké dobou vzniku: Očekávání je z roku 1909, Modrovousův hrad byl napsán o dva roky později. Zatímco Bartók se atonality zatím jen dotýká a používá ji jako jistý výrazový prostředek k docílení bezprostředního emočního zvukového obrazu, Schönberg atonalitu ještě mnohonásobně umocňuje. Nejsem žádný muzikolog, ale ten absolutní ponor do hudebního světa, který úplně rezignuje na naše posluchačské pohodlí, mě fascinuje. I když obvykle vycházím z charakteru hudby a pak hledám význam textu, tady to bylo přesně naopak: na počátku jsem pracoval jen s libretem a k Schönbergově hudbě nacházel vztah až postupně.

Ale byla to jedna z mých nejhezčích pracovních zkušeností. Měl jsem k dispozici jen tři účinkující ve dvou krátkých operách s velmi dobrou tématikou i hudbou a čas na zkoušení, který vás vždy pronásleduje, byl tentokrát luxusně uvolněný… Žádný stres, jen vzájemná důvěra a skvělí zpěváci, kteří byli perfektně připravení. Katarina Karnéus dala studiu Očekávání asi rok života, oba protagonisté Modrovousova hradu stejně pilně pracovali na Bartókovi a maďarské výslovnosti. Proto se dalo i různě experimentovat – tedy zkoušet v pravém slova smyslu –, což se dá jinak v opeře málokdy. Když máte na scéně padesát lidí a celkem čtyři hodiny na to s nimi nazkoušet základní aranžmá, nemůžete si dovolit vyžádat si čas pro sebe, abyste mohl to či ono vyzkoušet nebo vymyslet úplně jinak. Tentokrát jsem ale ten čas měl a myslím, že na výsledku to bylo znát.

Budou v „brněnské“ verzi inscenace oproti té „göteborgské“ nějaké změny, nebo zůstává ve všech ohledech stejná?

Jestli se něco bude měnit, tak jsou to hlavně proporce dekorací a aranžmá, které se musí přizpůsobit prostoru: v Göteborgu je jeviště osmnáct metrů široké a v Brně o něco menší, takže se musely některé části scény vyrobit znovu. Myslím ale, že v mnohém jiný význam může dát představení třeba nové hudební nastudování Marka Ivanoviće, na které už se moc těším.

Svou otázkou jsem mířil spíše k tomu, zda ještě vy sám máte v úmyslu s odstupem času od uvedení ve Švédsku nějak doplnit či pozměnit svůj přístup k celkové koncepci…