David Radok: Musíte mít chuť udělat tu židli tak, aby se na ní dalo sedět

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Pravdou je, že já s dvojím či trojím obsazením skutečně nepracuji a na tomto přístupu trvám už dlouho. Podle mě to nemá smysl: s dvojím obsazením nikdy pořádnou inscenaci dohromady nedáte. Kdysi jsem s vícerým obsazením pracoval a zjistil jsem, že se tak nedá dosáhnout dobrého výsledku. A není pro mě ani argumentem, že zmnožené obsazení vždy zajistí, že se bude představení konat i přes indispozici některého z aktérů. Za posledních dvacet let se kvůli onemocnění pěvce zrušila snad jen dvě představení, na kterých jsem pracoval… To, že se dělá dvojí nebo trojí obsazení, je cesta do pekel, protože za těchto předpokladů prostě souhru mezi lidmi nevytvoříte. Jednou máte k dispozici paní A, jednou paní B, jednou máte pana C, jednou máte pana A s paní B a ty kombinace jsou takové, že nakonec nefunguje ani jedna. Jeden režisér, který před časem pracoval na operní inscenaci v Národním divadle, mi poslal dlouhou esemesku. Stálo v ní: „Jeden den mám někoho, druhý den někoho jiného, třetí den mi někdo zavolá, že nepřijde, protože zpívá jinde, a já mám chuť skočit do Vltavy.“ Tenkrát jsem mu odepsal: „Nikam neskákej – do Vltavy by měli naskákat ti, kteří tenhle systém vymysleli, a ne režisér…“ Takže já tomuto podivnému byznysu, kdy lidé zpívají v pěti různých operních domech a občas se objeví na vaší zkoušce, prostě odmítám vycházet vstříc. Nemá smysl pracovat jako truhlář na nějaké židli, která nikdy nebude stát nebo si na ni nebudete moci sednout…

Přesto bych si – kdybych byl ředitelem opery – asi neodpustil oslovit Davida Radoka s návrhem, aby mi připravil například repertoárové představení Rigoletta. Třeba už proto, že přesně před sedmdesáti lety připravoval pro Operu 5. května (dnešní Státní operu) legendární inscenaci téže opery jeho otec Alfred Radok… Jak bych u vás s takovým návrhem uspěl?

Podívejte se, do úvahy přichází všechno. Jen musí mít člověk jasně daný cíl, čeho chce dosáhnout, a důvod, proč a za jakých podmínek se to má stát. A počáteční východisko musí být takové, že máte alespoň dřevo na tu židli, o které jsem mluvil před chvílí… Jinými slovy – bez základních předpokladů k práci nemá sebelepší režisér šanci udělat dobré představení.

Opera je sama o sobě složitá a nečistá forma umění. Vyžaduje energii, souznění a kvalitu tolika různorodých lidí, že jen málokdy dosáhnete ideální symbiózy. Pokud ovšem nevyhledáváte jen zážitek z vysokých cé či opojení z takzvaných „silných“ koncepcí.

Když tedy není v opeře zásadní ani to vysoké cé, ani atraktivní koncepce představení, co je v ní opravdu to nejdůležitější?

Myslím, že síla opery je v její umocněné formě, vnímané všemi smysly. Bezprostřední, emoční vliv hudby analyzující úsudek odzbrojuje.

Když vše funguje – což se nestává často –, neobdivujeme „inovativní“ režii, „zajímavou“ výtvarnou koncepci, herecký či pěvecký výkon, dirigenta nebo svícení, ale je nám především vyprávěn příběh o lidech, který se nás dotýká.

Čím rychlejší a povrchnější je naše každodenní potřeba komunikace, tím více budeme vyhledávat pomalost a komplexnost operního žánru. Nebo možná nebudeme…

Buďme ale zase trochu konkrétní – kdyby za vámi někdo přišel a nabídl vám, že můžete režírovat jakýkoliv operní titul, který si vyberete, a za podmínek, které si určíte, jak byste se rozhodl?

Většinou nejde o to, co bych si přál já – rozhodující je, co je právě vhodné pro danou dobu a dané místo. Proto jsem si třeba myslel, že opery dvojice Bartók a Schönberg představují něco, co by mohlo být právě teď přínosné v Praze. A to úplně stejně, jako jsem byl kdysi přesvědčený, že uvedení Bergova Vojcka a Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu je důležité pro Prahu na přelomu tisíciletí. To, co zajímá mě, může být jen moje privátní záležitost bez širších souvislostí, ale to, co by se opravdu dělat mělo, je otázka něčeho trochu jiného. Dramaturgie musí vycházet především z faktu, jaké má divadlo momentálně možnosti, jakými silami či výjimečnými kvalitami zrovna disponuje či jaká témata hýbou společností.

David Radok (foto autor)
David Radok (foto autor)

Nějaké operní tituly, které byste rád inscenoval a které se vám dosud vyhýbaly, ale určitě existují…

Ano, například Salome a Elektra, protože k režii Straussových oper jsem se nikdy nedostal. Ale není to vysloveně můj sen, jen je to něco, co by mě v této době zajímalo. Chtěl bych se také vrátit k Bergově Lulu, pokud by se pro ni našla ideální zpěvačka. Koneckonců, Salome bez Salome a Elektru bez Elektry také nemá smysl dělat… Myslím, že člověk může mít sny a cíle všeho druhu, ale pokud nemá k jejich naplnění předpoklady, tak nemá smysl o tom ani přemýšlet.

Co konkrétního je teď pracovně před vámi, když odhlédneme od zmíněných projektů v Brně a Bratislavě?

Kromě inscenací, o kterých jsme mluvili, mě čeká několik obnovených nastudování. V Göteborgu v této sezoně La traviata a v té příští Lazebník sevillský. A nově připravuji další „dvoják“: Pucciniho Gianni Schicchiho dohromady s Weillovými a Brechtovými Sedmi smrtelnými hříchy.

Nikdy by mě nenapadlo, že se by se daly zkombinovat zrovna tyhle dva tituly…

Já zrovna Gianni Schicchiho moc v lásce nemám, ani jsem si ho sám dobrovolně nevybral. Ale myslím, že kombinace se Sedmi smrtelnými hříchy může být dobrá, protože postavy ve Schicchim se vlastně těch sedmi smrtelných hříchů dopouštějí. Je to poměrně odpudivá sbírka charakterů, a proto k jejich příběhu nebudu přistupovat jako ke komedii, ale spíš jako k tragédii.

Nekompenzujete si touhle transformací Pucciniho komické opery svoji touhu po skutečně temných osudových příbězích, jaké najdete třeba ve Straussových jednoaktovkách, o nichž jste mluvil před chvílí?

Nevím… Salome je příběh o dekadenci a rozkladu hodnot. Nemohu si odpustit přímou asociaci k stavu společnosti. Například už jen osazenstvo našeho Hradu nabízí v tomto případě bezednou studnici inspirace… Situace mě prostě přivádí k tématům, která jsou mi momentálně podstatně bližší než zrovna třeba ten Gianni Schicchi.

Předpokládám, že i Gianni Schicchi a Sedm smrtelných hříchů budou ve vašem pojetí na sebe nějakou formou navazovat a budou tak či onak propojeny…

Ano, dokonce bych rád, aby protagonisté Gianni Schicchi vystupovali v Sedmi smrtelných hříších a naopak.

Uvést takový projekt by určitě stálo za to i v Praze…

Já myslím, že asi ne…

Děkuji vám za rozhovor!

David Radok (foto autor)
David Radok (foto autor)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Fanopera

Díky za tento rozhovor. Pan Radok je výborný režisér a je vidět, že této branži dobře rozumí. Díky také za letmý pohled do zákulisí vedení Národního divadla v Praze. Když se člověk podívá na ten obrovský rozpočet, je ostudné, že opera ND není schopna kvalitou inscenací za poslední léta, konkurovat nejen evropským divadlům, ale i regionálním českým divadlům. Připadá mi, že jim jde jen o to, aby režie byly co nejvíce moderní, nové a kontroverzní, ale často to dopadá tak, že jsou spíše blbé.

HonzaB

Též chci moc poděkovat. Tohle jsou přesně ten typ rozhovorů, kterých si zde nejvíce cením. Informace ze zákulisí ND jsou určitě zajímavé. Nestálo by ale za to požádat o reakci vedení ND. Rozhovor s p. Kofroněm zde myslím byl naposledy někdy, když v ND začínal. A od té doby uplynulo hodně vody. Určitě by bylo o čem s ním hovořit. Taky by mě osobně zajímalo, proč ND zrovna za p. Kofroně (milovníka moderní opery) Očekávání a Modrovousův hrad odmítlo. Ale pokud nechceme spekulovat, nezbývá než se ho na to zeptat.