Deborah Voigt: Dnes už vím, jak to funguje

Když jsem vyšla na jeviště, diváci měli před sebou závislost
(The Guardian – 17. února 2015 – Ed Pilkington) 

Jedna z největších světových sopranistek byla pro svou nadváhu skandálním způsobem vyhozena z Covent Garden. Nyní se vrátila s knihou, v níž podrobně popisuje svůj boj se závislostí a své uzdravení.V roce 1996, kdy Deborah Voigt začala budovat svou mezinárodní kariéru dramatické sopranistky, ji dirigent Georg Solti vyzval, aby mu přišla předzpívat. Měla se ucházet o hlavní ženskou roli ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda. Zpívala maestrovi v londýnské zkušebně. Když skončila, řekl jí, že je nadšený tím, co slyšel. „Bylo to krásné. Budete skvělá Isolda,“ řekl. Pěvkyně se domnívala, že roli dostala. Solti pak ale vstal od svého stolu a přešel k ní.

„Proč jste tak obézní?“ řekl nevzrušeným hlasem. „Je to jídlem?“ Dřív, než Voigt znovu nabyla rozvahy, dodal: „Pokud zhubnete do té doby, než se sejdeme při uvedení Beethovenovy Deváté, tak tu roli dostanete.“

Zvláštní ovšem bylo, že role, o kterou se pěvkyně ucházela, byla jen pro nahrávku opery na CD. Neuvažovalo se o tom, že by s ní Deborah Voigt vystoupila na pódiu. Při naší schůzce v kanceláři jejího agenta v New Yorské Carnegie Hall mi řekla: „Byla jsem naprosto ohromená, že to řekl, přestože se mu zkouška zjevně líbila.“

Tento zážitek se Sirem Soltim je ještě více pobuřující než známý incident, kvůli kterému se Voigt dostala v roce 2004 do středu pozornosti světové veřejnosti. Stalo se tak, když ji Královská opera (proč k podobným skandálům dochází jen v Londýně?) vyhodila, protože je příliš tlustá a nevejde se do malých černých šatů, jež měla mít na sobě Ariadna v opeře Richarda Strausse Ariadna na Naxu.

Deborah Voigt byla v té době uznávaná jako vůbec nejlepší Ariadna. Operní nadšenci ji znají jako sopranistku velké hloubky a velkého rozsahu. Vědí, že triumfovala v italském repertoáru a pak si prorazila cestu i do vybraného klubu wagneriánů. Ale mimo toto uzavřené společenství je známa jako operní diva, kterou vyhodili, protože byla moc tlustá. Na můj dotaz, jestli je jí to líto, odpovídá s nečekaným optimismem.

„Veřejnost si pěvkyni nikdy nebude pamatovat proto, že byla nejlepší Isolda na světě. Je mi ale líto, že až se budou psát historické knihy, bude v nich fotka těch malých černých šatů s mojí tváří.“

Sopranistka popisuje potupné jednání ze strany Soltiho a Covent Garden ve své nové knize Call Me Debbie (Říkejte mi Debbie). Kniha líčí její hudební kariéru, dlouhý boj s přejídáním, alkoholismem a její nešťastné milostné vztahy. A boj to byl opravdu dlouhý. Vypráví, že se poprvé přecpala – byla to tehdy sklenice zelených oliv i se šťávou – v roce 1965, kdy jí bylo teprve pět let, že protialkoholickou léčbu podstoupila až v roce 2012.

Bylo to podle mého názoru sedmačtyřicet let utrpení. Spojeného s utajováním. Ptám se, jestli si sebedestruktivního jednání všimli ředitelé a produkční operních domů, s nimiž tolik let spolupracovala.

„Ne, myslím, že ne,“ odpovídá. „Teď si možná přečtou mou knihu a řeknou ‚Teď je mi to jasné. Už chápu, proč takhle jednala.‘ Já jsem nikdy nepila v den, kdy jsem měla vystoupení, nikdy jsem se nedostavila na zkoušku opilá. Nikdo o tom nevěděl.“

Co mohl vidět každý, byl nešťastný život, který se projevoval excesivním přejídáním. S tím, jak její životní příběh v knize pokračuje, roste také její váha. V šestnácti vážila 79 kg, na konci střední školy 86 kg, ve třiceti 131 kg, a když byla nejtěžší, ukázala váha 151 kg.

Pro čtenáře knihy není obtížné si domyslet, že důvody pro její obezitu pocházejí z doby dětství v Chicagu. Její rodiče byli konzervativní jižní baptisté, kteří měli velmi restriktivní pohled na život.

V dětství se Debbie těšila prostými radostmi, a také svou vášní – zpěvem. Což ovšem nebylo v souladu s přísnými názory jejích rodičů. „Myslím, že si se mnou dost dlouho nevěděli rady. Dokonce ještě ani v době, kdy jsem začala svou kariéru a vydělávala si zpěvem.“

Její otec se občas snažil dostat z ní její bujarost tím, že jí naplácal, ale jeho slova ji zraňovala ještě víc. Jedna z nejděsivějších epizod celé knihy popisuje, jak třináctiletá Debbie sedí u rodinného piana. V domnění, že v domě nikdo není, nechala se unést zpěvem rytmické písně z Broadwaye. Nečekaně vešel její otec a řekl: „Kdo si myslíš, že jsi?“ s takovým důrazem, že se cítila ponížená a zahanbená.

Jedním z paradoxů jejího příběhu je to, že se vymanila z náboženského sevření svých rodičů vlastní duchovní houževnatostí. Když jí bylo čtrnáct nebo patnáct let a ležela jednoho dne ráno posteli, uslyšela náhle mužský hlas, který k ní promluvil a jasně jí řekl: „Jsi tady proto, abys zpívala.“

I po čtyřiceti letech je pro ni choulostivé o té události diskutovat. Sama věří, že ji navštívil Bůh a dodává, že tento okamžik silně ovlivnil její život. „Vzpomínka na tuto událost mě doprovází dodneška. Celé roky mě posilovala.“

Dávala jí sílu, aby se zpíváním nepřestala a dál je rozvíjela. Nejdřív v kostele (v tom jí rodiče nebránili), později v hodinách zpěvu.

S pomocí své inspirativní učitelky Jane Paul rozvinula horní hranici svého rozsahu a začala se učit repertoár. Brzy se o ni začala zajímat newyorská Metropolitní opera, její celoživotní ochránce. Začala se učit velké sopránové role a osvojila si je.

Mezi její nejoblíbenější role patří Minnie z Pucciniho opery Děvče ze Západu. „Možná je to kvůli shodě s biblickým učením a způsob, jakým se chce o ty muže starat. To, jak si schovává svůj první polibek. Je to postava bohatá a je zábavné ji hrát.“

Další velká operní role, do které se dokáže snadno převtělit, je Sieglinde z Wagnerovy Valkýry. Což nepřekvapuje, Wotanova dcera měla traumatické rodinné zázemí a je nešťastná v manželství, k němuž byla donucena. „Myslím, že je v ní něco, s čím se dokážu ztotožnit. Myslím, že je to její houževnatost. Je na tom hrozném místě, a přesto doufá a touží.“

Její proslulost na operních pódiích ve Spojených státech i v Evropě rostla. Deborah Voigt přesto zůstala nohama pevně na zemi. Bránila se tomu, aby se z ní stala afektovaná diva se stereotypy sopranistek. Podtitul její knihy zní: Pravdivá zpověď pragmatické divy.

„Mám pocit, že lidé mají o opeře už tak dost mylných představ. Nechci je v tom ještě utvrzovat. Myslí si, že operní pěvci sedí celý den na oblacích a jedí bonbony. Pak se snesou na pódium a zpívají.“

Vždy také trvala na tom, že je ryze americká zpěvačka. Nepřisvojila si statut prominentky ani nenapodobovala občasné naparování evropských hvězd a producentů. „Jsem stoprocentně americká pěvkyně. Neabsolvovala jsem evropský systém výuky. Všechno, co umím, jsem se naučila ve Spojených státech.“

To ale neznamená, že v Evropě neměla úspěch. V roce 2003, když jí bylo dvaačtyřicet let, se stala první americkou sopranistkou, pro jejíž ztvárnění Isoldy byla ve Vídeňské státní opeře vytvořena nová produkce. „Její hlas hladce protíná Wagnerovu hutnou orchestraci,“ napsal tehdy kritik New York Times Anthony Tommasini.

Tohoto úspěchu dosáhla pouhý rok před svou mimořádnou prohrou. Svým neslavným vyhozením z Covent Garden kvůli malým černým šatům. Její pocity ohledně toho, co se před deseti lety stalo, jsou poučné a mnohé prozrazují.

Dodnes ji zlobí dvojitý standard v operním světě. Když zpívala ve Wagnerově Lohengrinovi s kanadským tenorem Benem Heppnerem, psali o něm novináři, že má „ramena obranného hráče amerického fotbalu,“ zatímco o ní poznamenali, že její výkon byl „omezen obvodem jejího pasu“. Ve své knize uvádí, že Luciano Pavarotti byl často oslavován pro své „zaoblení, připomínající plyšového medvídka“.

Ještě pořád si myslí, že Královská opera udělala chybu, když ji vyhodila. „Věděli, kdo jsem, když mi dávali smlouvu. Tehdy ten problém vznikl. Sami si mě na tu produkci vybrali.“

Stále jí vadí, jak společnost vnímá ženy od určité váhy. Podle jejích slov je to: „poslední oblast, kde má každý pocit, že to může nějak komentovat, poslední oblast, kde existuje diskriminace. ‚Tak prostě jezte trochu míň.‘ Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by asi nebylo tolik obézních lidí. Podle mě to je neomalenost.“

Na druhou stranu má pochopení pro argument, že umění spočívá na přesvědčivosti a chtít od publika, aby přijalo stopadesátikilovou Tosku je náročný požadavek. „Chápu, že jsem měla obrovské rozměry. Do té míry, že když jsem vyšla na pódium, diváci viděli závislost. Tomu se nešlo vyhnout.“

A tehdy došlo k  paradoxní situaci. Zaprvé se v kalendáři Deborah Voigt objevilo prázdné místo. Královská opera ji navíc vyplatila za roli Ariadny a nechtěně jí tím poskytla čas a prostředky, aby mohla podstoupit operaci žaludku, která pak vedla ke snížení její váhy.

Za druhé mohlo mít snížení váhy v dlouhodobém časovém rozmezí vliv na její hlas. Sopranistka říká, že si není jistá, jaký je přesně vztah mezi hmotností jejího těla a hlasem. Ví ovšem, že „učit se zpívat v tomhle nástroji“, jak sama říká, a přitom ukazuje na oblast své hrudi a krku, trvalo déle, než předpokládala.

„Pokaždé, když shodím dalších deset kilo, mám znovu pocit, že jsem méně spojená se svým tělem. My zpěváci užíváme celého těla jako mechanismu. Pokud má zpěvák v pase o sedmdesát kilo navíc, nadechne se a váha těla způsobí, že zvuk vyletí až nad orchestr.“

Skutečnou ironií je, že když v roce 2011 zpívala poprvé svou Brünhildu v Metropolitní opeře – tedy roli, podle které vzniklo rčení „neskončilo to, dokud tlustá dáma zpívá“ – bylo to v době, kdy už značně snížila svou váhu, a kritici se ptali, jestli v důsledku toho její hlas nezeslábl.

„Její hlas je spíše stříbrný než zlatý, v jejím hlase je více oceli,“ cituje jednoho z kritiků. „Jenže když zpíváte Brünnhildu, musí to být víc stříbrné než zlaté, musí v tom být víc oceli.“

Když přemýšlí o budoucnosti, říká, že neví, kolik velkých německých rolí – všechny ty Brünnhildy a Isoldy – bude ještě zpívat. Kromě toho má dnes jiné ambice. Stále ještě touží po roli Elektry ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse. Velice ráda by zpívala víc amerického písňového repertoáru, kabaret a muzikál. „Jsem frustrovaná Američanka, která chce zpívat americkou hudbu ve svém rodném jazyce.“

Napsala také divadelní verzi svého životní příběhu s názvem Voigt Lessons, s níž 26. února vystoupí na pódiu kulturního centra 92nd street Y na newyorské 92. ulici.

Nechala své boje a své démony za sebou? Může teď o tom tak uvažovat?

„Dnes už mohu. Dobré je, že dnes když chci, tak už se sebou mohu něco udělat, i když to bude nepříjemné. Vidím sama sebe realisticky, vím, jak to funguje.“   

Na chvíli se zamyslí a pak dodá: „Stejně mám ale každý večer chuť na sladké.“
Překlad Ondřej Lábr
Foto Dario Acosta