Deborah Voigt: Dnes už vím, jak to funguje

  1. 1
  2. 2

Když jsem vyšla na jeviště, diváci měli před sebou závislost
(The Guardian – 17. února 2015 – Ed Pilkington) 

Jedna z největších světových sopranistek byla pro svou nadváhu skandálním způsobem vyhozena z Covent Garden. Nyní se vrátila s knihou, v níž podrobně popisuje svůj boj se závislostí a své uzdravení.V roce 1996, kdy Deborah Voigt začala budovat svou mezinárodní kariéru dramatické sopranistky, ji dirigent Georg Solti vyzval, aby mu přišla předzpívat. Měla se ucházet o hlavní ženskou roli ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda. Zpívala maestrovi v londýnské zkušebně. Když skončila, řekl jí, že je nadšený tím, co slyšel. „Bylo to krásné. Budete skvělá Isolda,“ řekl. Pěvkyně se domnívala, že roli dostala. Solti pak ale vstal od svého stolu a přešel k ní.

„Proč jste tak obézní?“ řekl nevzrušeným hlasem. „Je to jídlem?“ Dřív, než Voigt znovu nabyla rozvahy, dodal: „Pokud zhubnete do té doby, než se sejdeme při uvedení Beethovenovy Deváté, tak tu roli dostanete.“

Zvláštní ovšem bylo, že role, o kterou se pěvkyně ucházela, byla jen pro nahrávku opery na CD. Neuvažovalo se o tom, že by s ní Deborah Voigt vystoupila na pódiu. Při naší schůzce v kanceláři jejího agenta v New Yorské Carnegie Hall mi řekla: „Byla jsem naprosto ohromená, že to řekl, přestože se mu zkouška zjevně líbila.“

Tento zážitek se Sirem Soltim je ještě více pobuřující než známý incident, kvůli kterému se Voigt dostala v roce 2004 do středu pozornosti světové veřejnosti. Stalo se tak, když ji Královská opera (proč k podobným skandálům dochází jen v Londýně?) vyhodila, protože je příliš tlustá a nevejde se do malých černých šatů, jež měla mít na sobě Ariadna v opeře Richarda Strausse Ariadna na Naxu.

Deborah Voigt byla v té době uznávaná jako vůbec nejlepší Ariadna. Operní nadšenci ji znají jako sopranistku velké hloubky a velkého rozsahu. Vědí, že triumfovala v italském repertoáru a pak si prorazila cestu i do vybraného klubu wagneriánů. Ale mimo toto uzavřené společenství je známa jako operní diva, kterou vyhodili, protože byla moc tlustá. Na můj dotaz, jestli je jí to líto, odpovídá s nečekaným optimismem.

„Veřejnost si pěvkyni nikdy nebude pamatovat proto, že byla nejlepší Isolda na světě. Je mi ale líto, že až se budou psát historické knihy, bude v nich fotka těch malých černých šatů s mojí tváří.“

Sopranistka popisuje potupné jednání ze strany Soltiho a Covent Garden ve své nové knize Call Me Debbie (Říkejte mi Debbie). Kniha líčí její hudební kariéru, dlouhý boj s přejídáním, alkoholismem a její nešťastné milostné vztahy. A boj to byl opravdu dlouhý. Vypráví, že se poprvé přecpala – byla to tehdy sklenice zelených oliv i se šťávou – v roce 1965, kdy jí bylo teprve pět let, že protialkoholickou léčbu podstoupila až v roce 2012.

Bylo to podle mého názoru sedmačtyřicet let utrpení. Spojeného s utajováním. Ptám se, jestli si sebedestruktivního jednání všimli ředitelé a produkční operních domů, s nimiž tolik let spolupracovala.

„Ne, myslím, že ne,“ odpovídá. „Teď si možná přečtou mou knihu a řeknou ‚Teď je mi to jasné. Už chápu, proč takhle jednala.‘ Já jsem nikdy nepila v den, kdy jsem měla vystoupení, nikdy jsem se nedostavila na zkoušku opilá. Nikdo o tom nevěděl.“

Co mohl vidět každý, byl nešťastný život, který se projevoval excesivním přejídáním. S tím, jak její životní příběh v knize pokračuje, roste také její váha. V šestnácti vážila 79 kg, na konci střední školy 86 kg, ve třiceti 131 kg, a když byla nejtěžší, ukázala váha 151 kg.

Pro čtenáře knihy není obtížné si domyslet, že důvody pro její obezitu pocházejí z doby dětství v Chicagu. Její rodiče byli konzervativní jižní baptisté, kteří měli velmi restriktivní pohled na život.

V dětství se Debbie těšila prostými radostmi, a také svou vášní – zpěvem. Což ovšem nebylo v souladu s přísnými názory jejích rodičů. „Myslím, že si se mnou dost dlouho nevěděli rady. Dokonce ještě ani v době, kdy jsem začala svou kariéru a vydělávala si zpěvem.“

Její otec se občas snažil dostat z ní její bujarost tím, že jí naplácal, ale jeho slova ji zraňovala ještě víc. Jedna z nejděsivějších epizod celé knihy popisuje, jak třináctiletá Debbie sedí u rodinného piana. V domnění, že v domě nikdo není, nechala se unést zpěvem rytmické písně z Broadwaye. Nečekaně vešel její otec a řekl: „Kdo si myslíš, že jsi?“ s takovým důrazem, že se cítila ponížená a zahanbená.

Jedním z paradoxů jejího příběhu je to, že se vymanila z náboženského sevření svých rodičů vlastní duchovní houževnatostí. Když jí bylo čtrnáct nebo patnáct let a ležela jednoho dne ráno posteli, uslyšela náhle mužský hlas, který k ní promluvil a jasně jí řekl: „Jsi tady proto, abys zpívala.“

I po čtyřiceti letech je pro ni choulostivé o té události diskutovat. Sama věří, že ji navštívil Bůh a dodává, že tento okamžik silně ovlivnil její život. „Vzpomínka na tuto událost mě doprovází dodneška. Celé roky mě posilovala.“

Dávala jí sílu, aby se zpíváním nepřestala a dál je rozvíjela. Nejdřív v kostele (v tom jí rodiče nebránili), později v hodinách zpěvu.

S pomocí své inspirativní učitelky Jane Paul rozvinula horní hranici svého rozsahu a začala se učit repertoár. Brzy se o ni začala zajímat newyorská Metropolitní opera, její celoživotní ochránce. Začala se učit velké sopránové role a osvojila si je.

Mezi její nejoblíbenější role patří Minnie z Pucciniho opery Děvče ze Západu. „Možná je to kvůli shodě s biblickým učením a způsob, jakým se chce o ty muže starat. To, jak si schovává svůj první polibek. Je to postava bohatá a je zábavné ji hrát.“

Další velká operní role, do které se dokáže snadno převtělit, je Sieglinde z Wagnerovy Valkýry. Což nepřekvapuje, Wotanova dcera měla traumatické rodinné zázemí a je nešťastná v manželství, k němuž byla donucena. „Myslím, že je v ní něco, s čím se dokážu ztotožnit. Myslím, že je to její houževnatost. Je na tom hrozném místě, a přesto doufá a touží.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat