Děkuji vám, pane profesore! Vzpomínka na Miroslava Košlera

V úterý 20. září 2016 v ranních hodinách zemřel významný český dirigent, sbormistr a hudební pedagog Miroslav Košler. Bylo mu pětaosmdesát let. Dnes se za ním vracíme ve vzpomínce jednoho z jeho žáků.

Miroslav Košler – sbormistr, pedagog, dramaturg Miroslav Košler se narodil 25. července 1931 v Praze do hudební rodiny. Otec, Václav Košler, byl violistou Opery Národního divadla, a matka, Malvína Košlerová, rozená Katzová, byla úřednicí. Kromě toho však vynikala jako znamenitá zpěvačka a klavíristka s vrozeným absolutním sluchem. Bratři Košlerovi nikdy nenavštěvovali základní uměleckou školu. Otec říkával, že nejprve musí mít dobré základní vzdělání a teprve později se mohou věnovat umění.

Norimberský zákon vydaný roku 1935 přikazoval mužům rozvést se se svou manželkou, byla-li židovského původu. V případě neuposlechnutí tohoto nařízení byla žena odvedena do koncentračního tábora. To však otec Václav odmítl, v Národním divadle dostal výpověď a rodinu živil příležitostnými výdělky. Zdeněk s bratrem museli zanechat studia na gymnáziu. Zdeněk šel pracovat jako závozník v pivovarské dopravě a Miroslav byl protektorátními úřady přeřazen na takzvanou zvláštní školu pro zaostalé. Přesto byla oběma hudba stále nablízku. Jak vzpomíná bratr Miroslav: „Na základě nacistického nařízení nesměl tehdy nikdo z naší rodiny po osmé hodině na ulici a večery jsme tedy společně trávili doma. Co jsme měli dělat? Pod otcovým vedením jsme vytvořili kvartet. Matka soprán, já alt, bratr tenor a otec bas. Odzpívali jsme za ty tři roky nepřeberné množství sborové literatury a otec pro nás instrumentoval pro dvoje housle, violu a klavír i části oper, symfonií a jinou klasickou hudbu. Často jsme s bratrem vzpomínali, že právě to byla ta nejlepší škola, kterou nám život mohl dát.“ Ke konci okupace se však oba rodiče i se Zdeňkem nevyhnuli deportaci do koncentračního tábora. Miroslav, který tehdy ještě nedosáhl čtvrnácti let, žil do konce války v rodině přátel.

Miroslav se vrátil ke studiu a v roce 1951 odmaturoval na Jiráskově pedagogickém gymnáziu v Praze 2. Otec zařadil oba bratry do svého sokolského dechového orchestru. Zdeněk střídal lesní roh s trubkou a Miroslav klarinet s malým bubnem. Už tehdy si tak oba budoucí dirigenti v praxi vyzkoušeli ladění různých nástrojů. Na přijímací zkoušku a studia na AMU připravoval Miroslava jeho bratr Zdeněk (nastudovali spolu Dvořákovu Symfonii č. 8 G dur ). Zdeňkova pečlivost při přípravě byla prý motivována i obavou, aby jemu – tehdy už vynikajícímu studentovi – bratr nepokazil reputaci. Přesto však Miroslav napoprvé zkoušku neudělal, a to pro nedostatek bodů z harmonie, kontrapunktu, hudebních forem a dějin. Pro nesporný talent byl však přijat do abiturientského kurzu, který AMU tehdy zřídila jako nultý ročník pro absolventy gymnázií, u nichž se tento nedostatek vědomostí v hudebně-teoretických předmětech předpokládal.

O rok později byl Miroslav přijat a stal se žákem Metoda Doležila, v dalších ročnících pak Jana Kühna a Václava Smetáčka, operu studoval u Roberta Brocka. Z důvodu úmrtí Jana Kühna končil Miroslav Košler své studium pod vedením Josefa Veselky. Absolventský koncert se konal ve zcela zaplněné Smetanově síni Obecního domu v Praze 25. června 1958, na programu bylo Dvořákovo Te Deum , op. 103 a Otvírání studánek Bohuslava Martinů v podání Pražského filharmonického sboru a Symfonického orchestru FOK. Hudební kritik Dalibor Vačkář tehdy napsal: „Miroslav Košler je nesporný talent s muzikou v krvi, o němž ještě uslyšíme.“ Činohra Národního divadla V roce 1956 byl Miroslav Košler narychlo povolán k činnosti asistenta dirigenta Činohry Národního divadla v Praze. Nabídku mu tehdy učinil dirigent činoherního orchestru skladatel Miroslav Ponc na doporučení Miroslavova profesora a dirigenta opery Roberta Brocka. Chystala se premiéra hry Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou a Ponc potřeboval asistenta ke složitému hudebnímu přenosu scénické hudby z Kolowratského paláce do lustru v hledišti Tylova divadla. Miroslav se během zkoušek osvědčil, jeho podíl na úkolu se stal pro běh představení nepostradatelným, a tak byla na přání režiséra Alfréda Radoka spolupráce prodloužena až do premiéry, konající se 23. března 1956. Když pak v roce 1958 vyvstala z důvodu nemoci dirigenta Ponce potřeba stálého zástupce, padla samozřejmá volba na již prověřeného Miroslava Košlera, jehož předchozí spolupráci velmi ocenil i orchestr. Na postu dirigenta setrval Košler šest sezon. Do tohoto období spadaly rovněž oslavy stopadesátého výročí narození Josefa Kajetána Tyla, kdy hudebně-dramatická část spočívala plně na Košlerově provedení. Činoherní orchestr Národního divadla se tehdy skládal ze čtyřiadvaceti členů komorního symfonického obsazení a jeho úkolem byly závažné kompozice, mnohdy složitým způsobem doprovázející činoherní představení. Šest úspěšných sezon činnosti představovalo pro mladého Košlera vynikající dirigentskou praxi a získání návyků v provozu vysoce profesionálního prostředí. Miroslav Košler rád na toto období vzpomínal: