Den D pro Litomyšl

Zápisník Jindřicha Bálka (113)

Smetanova Litomyšl měla neděli opravdu slavnostní. Den s Mahlerovou Osmou symfonií a zároveň Den Českého rozhlasu, kdy se vysílaly oba koncerty v přímém přenosu a k nim živě také Krásné hlasy a úvodní beseda před koncertem.

Odpolední koncert originálně připomněl historii už zcela dokonale opraveného Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže. Chlapecký sbor Pueri Gaudentes společně s Capellou Regia Praha tu provedl hudbu českých piaristů, zejména svatováclavskou mši Václava Kalouse. Tento řád skutečně pečoval o výchovu chlapců z chudých rodin a v Litomyšli měl jedno ze svých hlavních sídel. Další z autorů, Vojtěch Pelikán, se tu dokonce narodil. Hudbu komponovali členové řádu sami, na rozdíl od jezuitů měli méně prostředků objednávat skladby u významných skladatelů nebo bývalých žáků, jak upozornil Hugo v tištěném programu. I když by provedení, noblesně řečeno, sneslo nějaký ten zkouškový čas navíc, koncert měl atmosféru a velký, impozantně opravený chrám byl hojně navštíven.

Vojtěch Stříteský potom pro vltavské Krásné hlasy připomněl čtyři výrazné hosty festivalu. Atmosféru devadesátých let reprezentovali Katia Ricciarelli a Sherrill Milnes, desetileté výročí má famózní galakoncert Neila Shicoffa, což pokaždé sugestivně připomene jeho provedení árie Eleazara z Halévyho Židovky. A nemohlo nedojít ani na stopu české legendy Eduarda Hakena. Na desítky dalších pěvců samozřejmě nedošlo…

Další rozhlasem vysílaná beseda z litomyšlské Jízdárny uvedla Mahlerovu Osmou. A všichni protagonisté za sebe řekli to důležité. Dramaturg Stříteský to, kolikrát už dílo plánovali a kolikrát ho odložili – je to vlastně dvacetiletá historie odložených provedení. Šéfredaktor Lukáš Hurník, že se toto dílo „nevejde na nahrávku“ a kontakt s živým provedením je mimořádný. Bohuslav Vítek okolnosti vzniku a premiéry v Mnichově. Z toho je asi nejpodstatnější, že už Mahler sám neměl rád přízvisko „Symfonie Tisíců“ protože mu nešlo o žádnou ohromující megalomanii. I dirigent Ondrej Lenárd zdůraznil, kolik komornějších až intimních pasáží dílo obsahuje – a monumentální unisono všech účinkujících se ozve opravdu jen několikrát.

Ač všichni doufali v počasí bez deště, v sedm hodin začala bouřka a samotný přenos se posouval o deset minut, aby nejprudší déšť ustal. Zvuková kulisa kapek do něj skutečně tolik nepronikla a ustala alespoň do té míry, že všechna tišší místa symfonie – a těch je opravdu mnoho – byla i v zámeckém nádvoří pohodlně slyšet.

Výjimečnost takového živého provedení vede vždy k tomu, že už dopředu omlouváme některé nedostatky. Ten největší ostatně velmi upřímně pojmenoval opakovaně už na tiskovce sám dirigent, totiž že se všechny složky provedení – osm sólistů, tři sbory a velký orchestr – sešli jen k jediné společné zkoušce v týž den v poledne. Inu, co by si na západ od našich hranic nikdo nedovolil, musíme u nás stejně považovat za mimořádný počin. Faktem ovšem je, že sólistický ansámbl obstál velmi čestně, sborovému partu kraloval skvělý Český filharmonický sbor Brno, který tak psychologicky podržel sbor bratislavský a Symfonický orchestr Českého rozhlasu odvedl velmi profesionální práci. Zpětně člověk mnohem více zazlívá Pražskému jaru, že provedení se všemi nejlepšími silami situovali do nazvučené O2 arény, i když je v Praze naprosto mahlerovsky stylová Smetanova síň. A to vlastně jen proto, že O2 aréna automaticky zvyšuje množství mediálních ohlasů. Kolik jich posbírá Litomyšl, nevím, ale toto živé provedení rozhodně bylo velkým zážitkem.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava