Destinnová a Novotná – víc než operní superstar

Zápisník Jindřicha Bálka (21) 

Shodou okolností se letos začátkem září konají dva festivaly zasvěcené dvěma nejslavnějším českým operním pěvkyním minulého století – Emě Destinnové a Jarmile Novotné. Zatímco Slavnosti Emy Destinnové jsou už tradiční akcí v Českých Budějovicích, festival Jarmily Novotné na středočeském zámečku v Litni má teď o víkendu teprve druhý ročník a jeho tvář se hledá. Z programu festivalů si určitě každý něco vybere, ale příležitost připomenout životní příběhy obou pěvkyň je velmi cenná, a člověka pokaždé znovu překvapí, kolik toho v sobě zahrnují. Každý český hudebník, který má nakročeno ke světové kariéře, v nich má nekompromisní měřítko světové slávy. Obě tyto dámy by totiž byly v dnešní době nejméně tak slavné jako Anna Netrebko, a možná i bez toho marketingu… Operní znalci tohle všechno nějak vědí, ale něco z jejich osudů by mělo patřit i do jakéhosi obecného povědomí.Ema Destinnová, ta dáma, která svým výkonem pomohla na světová pódia Madame Butterfly a vděčný Puccini pro ni o pár let později napsal další operu, tedy pro ni a pro Carusa… S ním zpívala ovšem mnoho dalších nejslavnějších rolí, také pod Toscaninim, opět nejslavnějším dirigentem své doby. Ještě předtím si ji vybrala Cosima Wagnerová pro Bayreuth, aby tam poprvé v historii zpívala Sentu v Bludném Holanďanovi. Richard Strauss z ní byl nadšen jako z představitelky berlínské premiéry Salome. A tak bychom mohli pokračovat. Zároveň to byla velká vlastenka – o jejím návratu domů v čase první světové války a domácím vězení ve Stráži nad Nežárkou kolují legendy a vznikl barvotiskový film Božská Ema – ten film nedávno zesnulého Jiřího Krejčíka má ovšem pravdivý základ. Málokdo si sám od sebe přečte životopisy operních pěvkyň, ale po některé z knih o Destinnové je dobré občas sáhnout.Jarmila Novotná vděčila osobně T. G. Masarykovi za studijní stipendium v Itálii, na legendárních ročnících Salcburského festivalu před druhou světovou válkou spolupracovala znovu s Toscaninim. S triumfálním úspěchem premiérovala Lehárovu Giudittu,  jejíž slavnou árii „Meine Lippen Sie küssen“ má dnes Netrebko jako atraktivní přídavkový kus. Celou válku působila v Metropolitní opeře a vedle toho nejenže natočila desku lidových písní s Janem Masarykem u klavíru, ale využila celého svého společenského šarmu, aby připomínala osudy okupovaného Československa. I tento příběh je plný fascinujících uměleckých a lidských setkání. Její paměti nezvané Byla jsem šťastná jsou plné opravdu neuvěřitelných momentů. A na něco z jejích osudů se dá vzpomenout i o tomto víkendu v prostorách i zahradě zámečku v Litni nedaleko Berouna.

Na oba tyto příběhy jsem si vzpomněl, když tento týden zpívala Magdalena Kožená v Brně – za nižší vstupné a bez nároku na honorář. A protože je slavná, tak i Česká televize byla u toho. Kožená připomněla, že by si Brno opravdu zasloužilo nový koncertní sál, přizvala na koncert dětský pěvecký sbor Kantiléna, ve kterém začínala, a připomněla, co pro ni bylo na začátku dráhy důležité. Na koncertě jsem nebyl, ale jako gesto a počin je to neobyčejně sympatické – nejen vůči Brnu, ale vůči všem lidem, kteří se u nás snaží o nějaký zajímavý kulturní život. Příběhy slavných pěvkyň se obtížně srovnávají a málokdo se do toho pouští. Mimo jiné proto, že většina pěvkyň chce slyšet, že právě ona teď a tady je ta jedinečná a nejslavnější. Svým způsobem to chápu, protože sláva interpretačního umění, a pěveckého zejména, je velmi pomíjivá. Kožená tím ale na dálku a v jiné době navazuje na své legendární předchůdkyně, po kterých jsou dnes u nás pojmenovány festivaly. A jsme rádi za každý podobný návrat – ti, kteří ve světě něco dokázali, někdy dovedou lépe než jiní občas připomenout hodnoty, na které se v domácích pavlačových diskusích o kultuře zaručeně zapomene.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava