Děti jsou rády i jinde než online, říkají spoluzakladatelky tanečního festivalu Feet Forward

Kdo vymyslel festival mladého diváka?
Mirka Eliášová: Stojí za tím Bára Látalová, Zden Brungot Svíteková, Mirka Eliášová, Jazmína Piktorová a Lukáš Karásek. Potkali jsme se celkem čtyři spolky, čtyři uskupení.

Proč se dala dohromady zrovna tato skupina lidí? V čem se shodnete?
Bára Látalová: Chyběla nám tady tehdy platforma, která by byla čistě zaměřená na taneční umění pro děti. Plánovaly jsme to původně pro region, ale bylo to komplikované: přijít jako Pražáci do města, které je pro nás cizí. Pak přišel covid. Říkaly jsme si, že snad přijde čas jindy a minulý rok se to povedlo. Uvnitř našeho spolku Ostružina jsme cítily, že dětský festival nechceme dělat sami, že stojíme i o pohled dalších umělců, dalších tvůrců pro děti. Teď chystáme nultý ročník festivalu. Řekly jsme si, že to bude taková zkouška, abychom si vzaly čas hledat, co opravdu chceme. Výběr padl na nás pět, protože většina z nás se dětem věnuje, jeden dlouhodobě, jiný začíná, někdo má za sebou méně představení, jiný víc. Ale máme pocit, že jsme propojení v tom, jak pro děti tvoříme.

Mirka Eliášová: Začalo to myšlenkou, o které jsme se kdysi bavily s Bárou – že by bylo hezké mít v České republice taneční festival pro mladé publikum. Máme i podobný hodnotový rámec. To, co nás na tom baví, co nás zajímá a co považujeme za důležité. A proč je to důležité.

Jaký je ten hodnotový rámec?
Mirka: Souzníme spolu v tom, že dětská tvorba, hlavně divadelní, je v Čechách relativně silná. Ale tanečních věcí není tolik. A třeba konkrétně pro mě jsou taneční věci fascinující tím, že mluví abstraktním jazykem, ale děti tomu rozumí, protože je v tom fyzický prvek, protože je to nějaké fyzické zrcadlení. Důležitá je pro nás i participace. Nestačí nám, že děti sedí a koukají na krásný tanec. Děti skrz tanec získávají možná příběh, možná emoce, nějaké obrazy, ale zároveň se můžou zapojit a vyzkoušet si to. V tom je nás všech pět zajedno.

Do budoucna bychom určitě chtěli, aby se děti více zapojovaly třeba i dramaturgicky, do diskuzí, a aby některá představení byla připravována přímo s dětmi. Když tvoříme představení pro mladého diváka, počítáme s ním od začátku, od prvního rozhodnutí. To vidíme jako jednu z hodnot, ze kterých festival vychází. Snažíme se na představení koukat nejen očima choreografa nebo dospělého tanečníka s nějakou zkušeností, ale i očima dítěte.

Jaké jsou ještě další rozdíly mezi vaší tvorbou a etřeba dukativními kusy o tanci? Dají se ty přístupy porovnat?
Mirka: Rozdíl je možná v tom, že nepřistupujeme k naší práci pro děti z pozice někoho, kdo chce děti poučovat, ale spíš je přizvat jako partnery. Zajímá nás, co je pro ně důležité. Odráží se to v představeních i tematicky. Děti jsou poučované ve škole. A vlastně i všude jinde. Nám jde o něco jiného. Chceme jim umožnit, aby společně pocítily – a my snimi – prostor, čas a pohyb a co to všechno znamená.

Jakou formou to budete dělat? Můžete uvét nějaký konkrétní příklad?
Bára: Mirka na festivalu bude mít premiéru představení RESpekT. A už teď, když tohle představení tvoří nebo připravuje, spolupracuje s dětmi. A to je také jeden z těch možných přístupů: už při přípravě představení děláme workshopy, chodíme do škol, ptáme se dětí, zveme je na zkoušky nebo zkoušíme principy, na kterých pak postavíme participaci. Děti jsou už dopředu součástí zkoušení. Určitě je těch přístupů mnohem víc, ale tenhle mi připadá zásadní: že jako dospělí projevujeme zájem o to, co děti zajímá, jak přemýšlí, co by si přály, jak vnímají svět a vlastně i nás dospělé.

Mirka: V představení řešíme, jak funguje autorita, jak funguje respekt, co jsou zač, jak je vnímáme, jak se k nim staví mladá generace, a jak jsme to měli my. To téma se odráží i ve způsobu, kterým s dětmi pracujeme, vnímáme je fakt jako sobě rovné, jsou to pro nás stejní lidé jako my, jen s menšími zkušenostmi, protože se narodily později, a my jich máme víc a naším úkolem je možná nabídnout jim další možnosti, jak věci prozkoumat.

To je skvělé. Ještě k odlišení, napadá mě, že tanečnice a choreografka Věrka Ondrašíková také dělá představení s dětmi nebo teenagery a ony v něm přímo tančí. Je tohle také cesta, kterou jdete, nebo vám jde o zapojení až přímo na místě?
Mirka: Na festivalu se vyskytuje obojí. Máme tam představení, která už jsou hotová, nazkoušená, tančí je dospělí a děti jsou přizvané na jeviště a představení spoludotvářejí. Mám tím na mysli formát, kdy děti nesedí na židličkách, ale jsou přítomné na té ploše. Což potlačuje i některé zavedené hierarchie.

Rozumím. Ale ony to představení netančí?
Mirka: Ne, netančí, jen spoluvytváří. Ale pokud jde o představení RESpekT, máme tam skupinu dětí, původně jsem si myslela, že s nimi budeme pracovat a poznatky se pak přenesou na dospělé. Ale vyvinulo se to tak, že skupina dětí, se kterou pracujeme, bude nakonec to představení sama tančit, a že dospělí – ještě hledáme tu polohu, budou možná jenom průvodci, nebo pouze ošetřovat určité hranice. Letos to bude představení primárně pro školy, pro podobně staré děti. A až v dalším roce bychom to chtěli udělat i pro rodiče, protože se tam setkáváme s natolik zajímavými informacemi, že jsme si jistí, že to rodiče zajímat bude. Cílovka je skupina dospívajících od 12 do 17 let.

Je to nějak napojené i na ideu, že covidová, nebo možná post-covidová doba upozornila na problémy, které mladiství mohou mít, protože byli dlouhodobě izolovaní od vrstevníků a neměli příležitost socializace a přeskočili některé vývojové fáze, které jsou pro ně důležité? Filozofický ústav se totíž zabývá tím, jak naše generace může těmto dětem vrátit to, co jim izolace vzala. A týká se to zejména těla a sociálních vazeb.
Bára: Úplně konkrétně o covidové době jsme se nebavili. Ale co se týče advokacie tance, vidíme, že v divadelních představeních – dramatických – je v Česku tradice např. loutkového nebo objektového divadla. I ta mohou být abstraktní, ale diváci už mají nástroje, jak se na ně dívat. S tancem je to jinak. Možná i proto chceme, aby více dětí vidělo taneční představení. Děti se dostanou k pohybu, uvidí na jevišti někoho se hýbat, což může podpořit jejich zájem o pohyb. Pohyb je pro děti přirozený, ale vidí ho dnes kolem sebe méně. Chceme jim ukázat tělo jako komunikační nástroj.

Teď se rozjíždějí i taneční aktivity ve školách jako nová součást osnov. Jstenějak propojení?
Mirka: Nejsme. Ale myslím si, že myšlenky a ideje zústávají stejné. Potřeby a benefity, které tanec přináší, vnímáme a vidíme stejně.

Bára: Napojení konkrétně na tento školní projekt nebo na jeho filozofii, k tomu ještě může dojít, je to pro nás otevřené. Čím víc budeme propojení se školami a tanečníky, tím organičtěji se to bude vyvíjet.

A když mluvíme o základních uměleckých školách, tam nějaké propojení je?
Mirka: No, my budeme školy zvát, aby o festivalu věděly, přišly jako diváci a mohly se zapojit i do workshopů. Není to omezené jen na základky, základní umělecké školy si to taky můžou vyzkoušet. A do budoucna chceme, jak o tom mluvila Bára, aby se děti podílely třeba na dramaturgii nebo měly prostor se spolu sejít a něco vytvořit, co potom předvedou. To jsou myšlenky, které chceme rozvíjet v dalších ročnících.

Četla jsem, že jste propojení s Dance Connected a s oblastí Háje (pozn.: čtvrť na Praze 4). Jak jsou tyto spolupráce podchycené institucionálně? Vím, že to vzniká nějak spontánně. Jak jste se s nimi propojili? Zase na základě hodnot?
Bára: Napojili jsem se na Dance Connected, kteří jsou součástí Galaxie. Dance Connected nám zprostředkovávají komunikaci s Galaxií a také se pokouší produkčně zajistit prostory, aby to nebylo jen v sále Dance Connected, ale i jinde. Něco se bude odehrávat v divadle Minor, něco na DAMU a něco ve spojení s Dance Connected na Hájích.

A jak se o tom dozvědí diváci nebo jak se můžou děti zapojovat?
Bára: Školy oslovujeme např. na Praze 11, kde se Háje nacházejí. Oslovili jsme i další školy podle napojení různých inscenací na školy po celé Praze. K oslovení veřejnosti máme své stránky. Informace o jednotlivých představeních festivalu jsou i na stránkách Galaxie. A protože nás zajímá i odborná veřejnost, chystáme v rámci festivalu také kulatý stůl. Primárně se zaměřujeme na děti, ale chceme také motivovat profesionální tvůrce…

Mirka: … aby se do představení pro děti více zapojovali, aby netvořili jen obecně představení „pro děti“, ale představení kvalitní a specifická.

Jaké máte vize do budoucna?
Bára: Nultý ročník jsme z praktických důvodů – kvůli nízkému rozpočtu (podpořil nás pouze Státní fond kultury) – sestavili z produkcí a inscenací nás zakladatelů, aby už byl festival nějak naživu a mohli jsme podávat granty na následující ročníky. Zároveň chceme festival otevřít i českým tvůrcům. Chceme podporovat nové i zavedené tvůrce tím, že dostanou možnost vytvořit pro festival premiéru. Ideálně by festival měl zahrnovat českou premiéru a návštěvu zahraničního hosta. A také představení dostupné různým vyčleněným skupinám ve společnosti. Tento ročník bude zaměřený na neslyšící. S neslyšícími pracujeme už asi tři až čtyři roky. Do budoucna chceme rozšířit práci i na jiné skupiny, například nevidomé, fyzicky handicapované nebo autistické diváky.

Mirka: Jedna z myšlenek je, že chceme na podkladě hodnot, o kterých jsem se bavili, přivážet zahraniční produkce, protože v Belgii, Holandsku a severských státech je poměrně silná scéna inscenací pro děti – různé formáty, venku, ve školách, v divadle. Chceme, aby se o tom u nás vědělo, protože tu moc informací není a velké festivaly většinou nepřivážejí dětské inscenace, zvlášť ty inovativní a kvalitní.

Už jste se o tom zmínily, ale prozraďte víc o tom, čím se řídíte při výběru témat.
Mirka: Když budu mluvit jako tvůrce, ne dramaturg festivalu, tak témata vybírám tak, že musí zaujmout nejen děti, ale i nás samotné. Je to téma, které musí fungovat na obou stranách. Například inscenace Momo vznikla podle knihy Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas. Myšlenka přišla, protože knihu četla moje dcera a mně přišla úžasná. Zjistili jsme, že téma času je univerzální a zajímavé pro malé i velké.

Bára: Z hlediska dramaturgie festivalu jsme se nerozhodli stavět ho tematicky, spíš chceme, aby pokrýval všechny věkové kategorie od batolat až po teenagery.

Chtěla bych se zepatat, jestli máte nějakou metodu, kterou lákáte na svá taneční představení dopělé diváky, ono to nemusí být snadné.
Bára: No, u nás je to tak, že když dospělí přijdou na jedno představení, chtějí vidět další. Podobně ve školách, i paní učitelka se nás hned ptá na další představení a řekne o tom, co s dětmi prožily, i další učitelce. Nejsme v tomto ohledu pesimitsické. Jsou to nějaké ostrůvky, které se možná spojí… 

Chystáte se také navázat dialog s rodiči dětí a nabídnout jim třeba semináře?
Mirka: To je dobrý nápad. Na festivalu je naplánovaná tančírna, ale to není úplně to, co máš na mysli.

Bára: Do budoucna by se nám líbilo mít prostor, něco jako dlouhodobou instalaci, kam divák může kdykoli vstoupit i kdykoli odejít. Instalace by motivovala k pohybu nebo i tanci – třeba před kamerami, které deformují obraz. Hledáme i výtavarníky, které by taková práce zajímala. Každý totiž přijímá věci jinak. Osobní zkušenost ukazuje, že když učitelé zažijí workshop podobný tomu, který děláme s dětmi, vnímají účinek hned. Učitelé cítí, že jim to dělá dobře, protože kouzlo pohybu je v jeho přímém prožitku – jde to rychleji než pouhým vysvětlováním.

Jak dlouho bude nultý ročník festivalu trvat?
Mirka: Od pondělí do soboty, takže šest dní. Včetně kulatého stolu pro odbornou veřejnost. Odpoledne 8. října totiž proběhne kulatý stůl Young Dance Network, což je na tanec zaměřená odnož větší mezinárodní asociace pro divadlo pro mladého diváka, zahrnující tanec, divadlo i hudbu. Festival je plánován na první týden v říjnu, od 6. do 11., premiéra bude 4. listopadu.

Můžeš mi ještě přiblížit rozdíl mezi tím, co děláte vy, a tím, co vzniká v institucích jako Laterna magika nebo Minor? Co se liší v pojetí festivalu a přístupu k mladému divákovi?
Mirka: My chceme dát prostor různým poetikám. Ty jsou často určeny institucionálními podmínkami. V divadle se pracuje jinak – máš měsíc, scénář a jedeš. Naopak, v projektech na bázi spolků nebo menších týmů můžeš zkoumat třeba i dva roky, čerpat z předchozích zkušeností a postupně představení přetvářet. A zároveň divadla hledají jednoduše zařaditelné tituly a jsou nějak zamřené na výkon. U nás vnímáme tvorbu tak, že hledáme jazyk, kterým může inscenace promlouvat a nakolik může rezonovat s divákem. Naše věci jsou komornější. Chceme intimní, osobní vztah a účast. Participace se totiž nedá dělat, když je diváků moc, nebo se dělá jinak a ztrácí intenzitu a intimitu.

Kdybyste měly vybrat nejdůležitější aspekt své tvorby pro mladého diváka, co by to bylo?
Bára: Vzpomínám si, že Lukáš otevřel téma, že naše společná poetika není apriori reprezentací něčeho. Například když ukážu červený míč, nejde o to, že by něco konkrétního zastupoval, ale divák si sám tvoří během sledování a interpretuje dění. Vedeme ho tak k vlastní kreativitě a zkušenosti. Míč nemusí být ani míčem – jeho význam se proměňuje a umožňuje vidět věci jinak.

Mirka: Narativ není jednotný pro všechny diváky, otevírá možnosti interpretace a vkládání vlastních významů. Pracuji často s obyčejnými objekty, které se mohou proměnit v něco jiného. Některé učitelky to velmi oceňují. Například když jsme měli krabice na Škatulení, paní učitelka se ptala na rozměry, protože dětem se líbily a chtějí s nimi pracovat ve škole. Podobně při práci s papíry. Věci, které používáme, jsou vlastně všude kolem nás. Nechci říct „obyčejné“, ale jsou to běžné věci, které, když se vezmou do pohybu a tance, mohou najednou nabývat význam, poetiku nebo nové vidění. Tělo, které tančí, to umožňuje. Nevím přesně jak, ale je to tak.

Hodnota pro mladého diváka spočívá v tělesnosti, vztahovosti a v tom, že vše probíhá naživo. Při našem přístupu je respekt k těmto aspektům bodem, od kterého se odpichujeme.

Dnes děti hodně žijí online, což od covidu ještě zesílilo. V online prostoru neexistuje hierarchie – i my dospělí jsme tam „děti“. Mohou tam prožívat věci, které offline nezažívají. Přesto jsou rády i jinde než online – rády se fyzicky dotknou, vidí se, mají spolu legraci. Když se fyzicky „naladí“ na sebe, baví je to daleko víc a prožívají čas a život intenzivněji než v online prostoru.

V pohybu a tanci mimo virtuální prostor se znovu objevují potřeby, které známe z našeho vlastního dětství – mít kamaráda, sdílet tajemství, intimitu, nebo se naopak vymezovat. To všechno fyzický pohyb a tanec umožňují.