11. července oslaví významné životní jubileum jedna z našich největších poválečných pěveckých legend, sopranistka Ludmila Dvořáková. Jméno a lahodně zabarvený a technicky výtečně ovládaný hlas rodačky z Kolína (11. 7. 1923) dodnes vzbuzují nadšení operních fanoušků, kteří mnoho jejích interpretací považují za nepřekonatelné. Umělecké výkony, ale také spolehlivost, pracovitost a loajalita učinily z Ludmily Dvořákové osobnost, budící respekt obecenstva, kritiky, dirigentů i kolegů.
Její pěvecký talent už záhy v dětství nezůstal nepovšimnut, a tak Ludmila Dvořáková brzy nastoupila na pražskou konzervatoř. Už během studia, kdy vystoupila také v zahraničí, se potvrdilo, že je předurčena ke dráze divadelní umělkyně.
Do angažmá Ludmilu Dvořákovou v roce 1949 získala ostravská opera, už tehdy divadlo s dobrým renomé. Tam potkala svého příštího muže, dirigenta Rudofa Vašatu (1911–1982), žáka Václava Talicha. Byl to on, kdo poznal, že Mařenka, s níž Dvořáková na scéně debutovala, nebude její parketou, a proto jí svěřil part Káti v Janáčkově Kátě Kabanové. V něm pěvkyně ukázala svůj potenciál a Káťa spolu s Rusalkou, jejíž premiéra následovala, znamenala uměleckou událost sezony. V Ostravě Ludmila Dvořáková také poprvé vstoupila na půdu světového repertoáru nastudováním královny Alžběty ve Verdiho Donu Carlosovi. Její herecký a pěvecký růst pokračoval i s dalšími rolemi.
Repertoár si Ludmila Dvořáková brzy rozšířila o Leonoru ve Fideliovi a Smetanovu Miladu, Amélii v Maškarním plesu a Verdiho Aidu. Její nastudování Senty v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera bylo předzvěstí mnoha příštích wagnerovských rolí. Po angažmá v Ostravě nastoupila pěvkyně roku 1954 na následujících pět let do Národního divadla v Praze. Tady se představila především ve stěžejním českém repertoáru, a to jako Smetanova Milada, Anežka, Krasava či Hedvika, Dvořákova Rusalka a Julie nebo třeba Janáčkova Káťa, ale též jako Beethovenova Leonora nebo Wagnerova Alžběta.
Po dalším roce stráveném ve Slovenském národním divadle v Bratislavě ale Ludmile Dvořákové nabídla angažmá západoberlínská Státní opera, což za tehdejšího režimu bylo krajně neobvyklé. Umělkyně i přesto získala souhlas úřadů a od té doby působila k velké škodě domácího publika takřka výhradně v zahraničí.
Brzy začaly přicházet první výtečné zahraniční ohlasy. S Ivo Žídkem jako Donem Carlosem Ludmila Dvořáková v roli Alžběty „zazářila herecky i pěvecky“ ve Vídeňské státní opeře. Vídeň ji chtěla slyšet znovu a pěvkyně splnila tato očekávání jako Leonora. Každá její role vzbuzovala nadšené kritiky a pozornost zahraničních intendantů. Ve Státní opeře v Berlíně, tehdy vedené Franzem Konwitschným, uchvátila publikum jako Leonora a posléze jako neodolatelný Octavian ve Straussově Růžovém kavalírovi. Úspěchy sklidila také jako Pucciniho Tosca a Straussova Ariadna.
Zásadní rolí jejího repertoáru ovšem byla postava Brünnhildy, která jí otevřela další perspektivu jejího vývoje. Vysokodramatický soprán české pěvkyně rozkvetl novými odstíny. Stala se tak především wagnerovskou pěvkyní par excellence, a to nejen na půdě berlínské opery, ale opakovaně i v Mnichově (1964–1974), newyorské Metropolitní opeře (1966–1968), londýnské Covent Carden (1966–1972) či přímo ve Wagnerově svatostánku v Bayreuthu. Tady zpívala Ortrudu v Lohengrinovi (1968, 1971) a Brünnhildu ve Valkýře i Siegfriedovi (1966–1967). Byla to Ludmila Dvořáková, kdo skrze výrazné operní hrdinky pomáhal vytvořit moderní pojetí Wagnerova dramatu.
Z dalších významnějších angažmá Ludmily Dvořákové pak uveďme alespoň ještě milánskou La Scalu, Řím, Hamburk, Paříž, Madrid či Buenos Aires. Vedle wagnerovských hrdinek patřila k jejím dalším důležitým rolím i Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni. V této souvislosti je třeba připomenout především uvedení ve Vídni pod taktovkou Charlese Mackerrase a také v Ženevě v režii Evalda Schorma.
V roce 2002 byla Ludmila Dvořáková oceněna Thálii za celoživotní dílo, loni pak Cenou Antonína Dvořáka za celoživotní mistrovství a přínos v popularizaci české hudby.
