Sametový a nepřepjatý tón Aleny Baevy
První část koncertu patřila Johannesu Brahmsovi. Jeho houslový koncert rozhodně není skladbou, v níž by sólový nástroj pouze efektně předváděl virtuozitu. Patří k nejzásadnějším dílům houslového repertoáru. Brahms jej psal v úzkém dialogu s houslistou Josephem Joachimem, což do jisté míry vysvětluje také technickou náročnost i hlubokou hudební logiku díla.
První věta Allegro non troppo je monumentální, vystavěná v širokém oblouku. Brahms zde pracuje s kontrasty mezi lyrikou a dramatem, mezi orchestrální hutností a sólovou introspekcí. Orchestrální expozice je rozsáhlá, plná temných barev a pevné rytmické struktury. Sólista vstupuje nenápadně, ale postupně přebírá roli vypravěče. Kadence (v moderní praxi nejčastěji Joachimova) je technicky extrémně náročná, ale zároveň hudebně integrální – není to exhibice, ale logické vyústění věty.
Alena Baeva zde nabídla tón, který je pevný, ale nikdy ostrý. Její frázování bylo dlouhé, zpěvné, s jasným smyslem pro Brahmsovu architekturu. V kadenci dokázala spojit brilanci s noblesou, což je u Brahmse klíčové. Daniel Raiskin vedl Janáčkovu filharmonii Ostrava s velkou jemností – smyčce byly kompaktní, dřevěné dechové nástroje barevné, žesťová sekce disciplinovaná. Dialog mezi sólistkou a orchestrem působil jako partnerská konverzace, nikoli jako soutěž.
Druhá věta Adagio je jedním z nejlyričtějších míst Brahmsovy tvorby. Otevírá ji nádherný hobojový sólový vstup, který nastavuje tón celé části. Hudba je klidná, zpěvná, téměř vokální, sólista zde musí nabídnout měkkost a vnitřní soustředění. Orchestr má komorní charakter, jako by Brahms psal pro malý ansámbl.
Baeva vystavěla melodii s téměř vokální měkkostí. Její tón byl sametový, nikdy přepjatý. Raiskin nechal orchestr dýchat, jako by hudba vznikala přímo na pódiu – výsledek byl intimní, soustředěný a hluboce působivý.
Finále Allegro giocoso je založené na uherském tanečním rytmu, který Joachim miloval. Je to věta plná energie, radosti a virtuózního lesku. Rytmus této třetí části je pružný, taneční. Protože je v této části od sólisty očekáváno, že bude technicky brilantní, ale stylově uměřený, Baeva nabídla finále, které bylo radostné, energické, ale nikdy zběsilé. Raiskin držel orchestr pevně, ale pružně – výsledkem byl společný tanec, nikoli závod. Orchestr měl výraznou roli, zejména v rytmických akcentacích.
Interpretace Šostakoviče naplnila náročné požadavky
Po Brahmsově romantickém světě přišla výrazná proměna atmosféry. Patnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče přinesla mnohem ostřejší kontrasty a místy až syrovou orchestrální sílu. Právě zde mohl orchestr naplno ukázat své možnosti. Výrazné žestě, rytmická přesnost, barevnost dechových nástrojů i plnost smyčcové sekce vytvářely působivý celek.
Šostakovičova Symfonie č. 15 představuje v kontextu jeho tvorby dílo mimořádně ambivalentní: na jedné straně formálně sevřené, téměř neoklasické, na straně druhé hluboce introspektivní, prostoupené citacemi, které fungují jako zvukové palimpsesty. Raiskinovo pojetí se od počátku vyznačovalo snahou o maximální průzračnost struktury a o důsledné odhalení kompoziční logiky, která je pod povrchem této zdánlivě fragmentární symfonie překvapivě pevná.
První věta, Allegretto, byla vystavěna s důrazem na její mechanickou, až groteskně „hračkářskou“ povahu. Raiskin zvolil velmi úsporný zvuk, který umožnil vyniknout ostře artikulovaným motivům ve dřevěných dechových nástrojích. Jejich rytmická přesnost vytvářela dojem neúprosného pohybu, jenž je pro tuto větu charakteristický. Rossiniho citace, které se vynořují jako ironické reminiscence, nepůsobily v Raiskinově pojetí jako efektní odlehčení, ale jako narušení kontinuity – jako zvukové objekty, které se v symfonii objevují bez psychologického vysvětlení, a právě tím získávají svou naléhavost. Smyčcové nástroje hrály s minimálním vibratem, čímž se zvuk celého orchestru přiblížil komorní estetice, která je pro tuto větu ideální: groteska se tak nestala karikaturou, ale strukturálním principem.
Druhá věta, Adagio – Largo, tvoří emocionální i formální jádro celé symfonie. Raiskin zde pracoval s mimořádně širokou dynamickou škálou, přičemž klíčové bylo udržení napětí v dlouhých statických plochách. Žesťová sekce vytvořila hutný, temný zvuk, který připomínal architektonickou stabilitu – jako by jednotlivé akordické bloky fungovaly jako nosné sloupy této rozsáhlé hudební katedrály. Tympány, jejichž role je v této symfonii zásadní, byly vedeny s chirurgickou přesností; jejich pulzující figury působily jako latentní rytmus, který pod povrchem udržuje hudbu v pohybu, i když se zdánlivě zastavuje. Dřevěné dechové nástroje přinášely kontrastní momenty křehké lyriky, které však nikdy nevyústily v melodickou expanzi – jejich funkce byla spíše koloristická, jako drobné světelné body v jinak temném prostoru. Raiskin dokázal udržet napětí i v extrémně tichých pasážích, což je interpretační úkol, který odlišuje rutinní provedení od skutečně promyšleného.
Třetí věta, Allegretto, byla pojata jako krátká, ale významná. Intermezzo, které svou mechanickou rytmikou připomíná návrat k úvodní grotesce, však v mnohem sevřenější podobě. Orchestr zde pracoval s precizní artikulací, zejména v dřevěných dechových nástrojích a bicích, které vytvářely dojem neúprosného tikotu. Smyčcové nástroje dokázaly plynule přecházet mezi rytmickou strohostí a krátkými lyrickými gesty, aniž by narušily celkovou strukturu věty. Tato část působila jako funkční spojnice mezi dvěma rozsáhlými plochami – jako připomínka, že čas v této symfonii není lineární, ale cyklický.
Finální věta, Adagio – Allegretto, představuje nejkomplexnější část celé symfonie, a to jak formálně, tak výrazově. Raiskin zde prokázal schopnost budovat dlouhodobé napětí bez potřeby výrazových vrcholů. Chaconna byla vystavěna s důrazem na její neúprosnou repetitivnost, která působila jako hudební metafora neodvratnosti. Wagnerovské citace, které se vynořují v průběhu věty, byly interpretovány nikoli jako heroické reminiscence, ale jako zvukové stíny – jako fragmenty minulosti, které se vracejí bez jasného důvodu. Sóla violoncella a kontrabasu byla mimořádně soustředěná, téměř introspektivní, a jejich zvuková izolace v rámci orchestru vytvářela dojem intimního monologu. Závěrečné údery zvonkohry a celesty byly vedeny s extrémní jemností; jejich zvuk se postupně rozplýval v prostoru, až se zdálo, že hudba mizí dříve, než skutečně skončí. Raiskin nechal poslední tóny doznít natolik dlouho, že závěr působil jako zvuková metafora vyhasínání — nikoli jako katarze, ale jako tiché přijetí konce.
Raiskinovo provedení Symfonie č. 15 bylo mimořádně konzistentní v práci s formou, dynamikou i zvukovou estetikou. Jeho interpretace zdůraznila strukturální logiku díla, aniž by potlačila jeho existenciální rozměr. Janáčkova filharmonie Ostrava prokázala vysokou míru disciplíny, schopnost pracovat s extrémní dynamikou a cit pro detail, který je pro pozdního Šostakoviče nezbytný. Celkově šlo o interpretaci, která dokázala propojit analytickou přesnost s hlubokým výrazem – a tím naplnila náročné požadavky této jedinečné symfonie.
Janáčkova filharmonie přesvědčivě vystihla rozdílné hudební světy
Zajímavým rozměrem koncertu byla také skutečnost, že během provedení Šostakovičovy symfonie vznikal podklad pro novou orchestrální nahrávku. Koncert tak nebyl pouze jednorázovým setkáním orchestru s publikem, ale současně zachycením interpretace, která bude mít svůj další život.
Celý večer ukázal Janáčkovu filharmonii Ostrava jako orchestr schopný přesvědčivě vystihnout dva velmi rozdílné hudební světy. Zatímco Brahms nabídl prostor pro lyriku, noblesu a virtuozitu Aleny Baevy, Šostakovič přinesl napětí, dramatičnost a plnou sílu orchestru. Spojení obou děl vytvořilo dramaturgicky výrazný koncert, který postupně gradoval od romantické barevnosti až k monumentálnímu symfonickému finále.
Byl to večer, v němž hudba nepotřebovala mnoho slov – stačila přesnost orchestru, osobitý projev sólistky a energie, s níž Daniel Raiskin dokázal oba rozsáhlé hudební světy propojit.
Janáčkova filharmonie Ostrava: Inaugurační koncert šéfdirigenta
17. září 2026, 19:00 hodin
Vesmír, Ostrava
Program
Johannes Brahms: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 15 A dur op. 141
Účinkující
Alena Baeva – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Daniel Raiskin – dirigent
