Roman Janál přistoupil k textu hloubavě
Schumannův cyklus Dichterliebe op. 48, jehož název obstaral i titul celého koncertu (Schumann a Láska básníkova), z roku 1840, zhudebňuje poezii ze sbírky 66 romantických básní Heinricha Heineho s názvem Lyrické intermezzo. Schumann pro tento konkrétní cyklus vybral 16 básní. Poezie Dichterliebe, psaná z pohledu samotného protagonisty, nikoliv nezaujatého pozorovatele, je založena na ústředním motivu neoddělitelnosti radostí a strastí lásky. Heineho tvorba přitahuje skladatele již téměř dvě století a v podání Romana Janála s Martinem Levickým doslova zaplavila publikum koncertu přívalem emocí.
Roman Janál přistoupil k velké části textu hloubavě. V úvodní Oslavě měsíce máje nechal jaro pomalu vyvstávat jako po dlouhé zimě a ve třetí písni Růže, lilie zachoval preciznost i v rychlém tempu. Rozmanité postavy Schumannova cyklu ožívaly i v hlase klavíru. Martin Levický byl obzvláště působivý v plynulém klavírním doprovodu písně Chci svou duši ponořit a společně s Romanem Janálem vytvořili efekt rozlehlé katedrály při interpretaci písně o „posvátném“ Rýnu. Levického hbitá prstová technika a Janálova precizní artikulace obohatily zpěvákovu už tak bohatě rozvinutou schopnost komunikace s publikem v rozevláté písni A kdyby to věděly květiny, ty malé. Závěrečnou píseň Staré zlé písně dovedli oba hudebníci do výrazu rezignovaného zklidnění, čímž vyjádřili intenzivní bolest vypravěče. Efektně dramatickému vyznění cyklu i přes jeho značnou délku napomohlo i rozhodnutí interpretů provést některé z tematicky spřízněných písní z těsném sledu za sebou, způsobem téměř attaca.
Civilnější interpretace s charakterem cyklu Liederkreis skvěle korespondovala
Zážitek z poslechu druhého Schumannova písňového cyklu večera Liederkreis, op. 39 na texty Josepha von Eichendorffa, který zazněl v první polovině koncertu, byl srovnatelně intenzivní. Emocionální dravost Schumannovy hudby zde byla vyvážena absencí jakéhokoli náznaku přehnaně výrazové efektnosti. Janálova vokální elegance se zde uplatnila v plné míře podpořena Levického smyslem pro taktnost klavírního doprovodu, jež se jí nikdy nestavil do cesty. Poněkud civilnější způsob interpretace zde skvěle korespondoval s charakterem básní Josepha von Eichendorffa, které jsou „poetickou cestou romantickou krajinou: lesem, nocí, vzpomínkami i neklidem putování“, nikoli vyjádřením intimního příběhu milostného citu tak, jak je tomu v Lásce básníkově.
Vrcholný romantismus vládnoucí celému večeru se trefně promítl i do klavírních preludií v úvodech obou polovin koncertu. Schumannovu Liederkreis předcházel raný Smetanův cyklus Tří charakteristických kusů op.1. Náladu druhé poloviny koncertu, jíž vévodila rozsáhlá Dichterliebe, skvěle anticipovala oslnivě virtuosní Transcendentálni etuda č. 4 „Mazeppa“ (S. 139/4) Ferenze Liszta. Programnost obou skladeb empaticky konvenovala s tématy obsaženými v obou Schumannových cyklech. V podání Martina Levického odhalily jeho rozvinutý smysl pro zvukovou imaginaci, barvu a nuance klavírního úhozu, o jistotě technického provedení nemluvě.
Schumann a Dichterliebe
10. března 2026, 19:00 hodin
Velký sál Novoměstské radnice, Praha
Program
Bedřich Smetana – Tři charakteristické kusy, op. 1 pro sólový klavír
Robert Schumann – Liederkreis op. 39
Ferenz Liszt – Transcendentální etuda č. 4 „ Mazeppa“ (S. 139/4) pro sólový klavír
Robert Schumann – Dichterliebe op. 48
Účinkující
Roman Janál – baryton
Martin Levický – klavír
Jiří Vejvoda – průvodní slovo
