Flétnistu Petra Pomklu znám od studentských let a spolu jsme toho odehráli opravdu hodně. Byl vždy nepřehlédnutelnou osobností, výraznou v uměleckém i ve vizuálním smyslu slova. Také na naši schůzku dorazil v lednových mrazech zahalen, s velkým šálem a baretem, čímž mi okamžitě připomněl malíře Jana Zrzavého, samozřejmě v mladším vydání. Náš rozhovor se uskutečnil v důvěrném prostředí ředitelského salonku brněnského Besedního domu pod fotografiemi bývalých šéfdirigentů a zkoumavým pohledem Leoše Janáčka, jehož velký portrét tu shlíží na generace hudebníků od nepaměti.
Petře, když dovolíš, začnu aktuálním děním. 22. a 23. ledna 2026 se uskuteční koncert Filharmonie Brno nazvaný Sešli se v Paříži. Zazní na něm hudba Cherubiniho, Francka, Gounoda a Rejchy. Právě ty vystoupíš jako sólista v Rejchově Symfonii concertante G dur pro flétnu, housle a orchestr. Mohl bys pro začátek přiblížit, o jakou skladbu se vlastně jedná?
Jak známo, Antonín Rejcha, ač byl sám nadaným flétnistou, který hrál v kapelách ve Wallersteinu a Bonnu, nenapsal kupodivu žádný flétnový koncert. Hned po studiích jsem si však z Paříže přivezl notový materiál Rejchova Kvintetu A dur s koncertantní flétnou, oslovil jsem primária Wallingerova kvarteta Pavla Wallingera a společně jsme dílo nastudovali, mnohokrát provedli a nahráli. Pavel, koncertní mistr Filharmonie Brno, ostatně hraje Rejchovo Concertante jako sólista se mnou. Je to technicky velmi exponovaná skladba ryze koncertantního typu, trvá téměř půl hodiny a je netypická i tím, že skladatel do rondové třetí věty ještě vložil andante s variacemi. Je to živá, bukolická hudba s loveckými ohlasy. Zdá se, že toto Concertante G dur pochází z dřívějších skladatelských let Antonína Rejchy – v letitém katalogu Olgy Šotolové je dokonce uvedeno, že vzniklo před rokem 1795, dlouho předtím, než se natrvalo usadil v Paříži a mohl se, jak uvádí název koncertu, sejít s přítelem Cherubinim a žáky Gounodem a Franckem.
Originální rukopis skladby je uložen v pařížské Národní knihovně. Partitura, ač je digitálně přístupná, dosud nevyšla tiskem. My máme k dispozici její opis z roku 1982, revidovaný Stanislavem Ondráčkem. Pan Ondráček byl ovšem odborníkem na Rejchovo dílo, spartoval a zrevidoval mimo jiné kantáty Lenora, Nový žalm, Rekviem a další skladby.
K Rejchovi bych ještě rád dodal, že miluji jeho dechové kvintety. Během své hudební praxe jsem jich nastudoval a provedl asi sedm. Jsou pro mě vzorem hudební dokonalosti.
Zmínil jsi studia v Paříži. Studoval jsi ještě za minulého režimu, kdy nebylo snadné, alespoň pro dechaře z JAMU, získat stáž v západoevropských zemích. Jak se ti to podařilo?
Na brněnské JAMU jsem měl skvělého profesora, Arnošta Bourka. Co se týče barokní a klasické interpretace, byl to jeden z nejlepších hudebníků v tomto oboru u nás, vyvíjel bohatou zahraniční sólistickou praxi a utvrdil mě v názoru, že je velmi potřebné doplnit důkladné domácí studium zahraniční stáží. Prvotní popud, že bych měl zkusit studovat přímo v Paříži, vzešel od kamaráda Pavla Foltýna (byl flétnistou České filharmonie, pak se přestěhoval natrvalo do Japonska, kde působil v Gunma Symphony Orchestra, poznámka autora). Nadšeně mi vyprávěl o tom, jak se na interpretačních kurzech ve Villecroze v Provence setkal s vynikajícím pařížským flétnovým pedagogem, profesorem Christianem Lardem. Finance, tedy stipendium, poskytla významná francouzská rodina Schlumberger, jejíž soukromá nadace organizovala v dobách železné opony setkávání studentů východního i západního bloku. Musel jsem také zahájit intenzivní studium francouzštiny. V Paříži jsem pak stážoval na věhlasné École normale de musique de Paris právě u Christiana Lardého. Na semináře jsem docházel také na pařížskou Conservatoire National Supérieur. Na studentský život v Paříži moc rád vzpomínám, asi jako každý. V roce 1989 jsem na École normale získal koncertní licenci. Zúčastnil jsem se rovněž mistrovských kurzů u Alaina Mariona ve francouzské Nice a u Alexandera Magnina ve švýcarském Zürichu.
Vím, že jsi byl rovněž členem dvou výběrových mládežnických orchestrů,Orchestre des jeunes de l’Union européenne a Gustav Mahler Jugendorchesteru.
Pařížský Orchestr mladých celé Evropy dirigoval tehdy proslulý Pierre Derveaux. Asi nejsilnější dojmy ve mně však zanechala práce pod slavným šéfem Berlínských filharmoniků Claudiem Abbadem v Gustav Mahler Jugendorchesteru. S ním jsem absolvoval dvě evropská koncertní turné, Abbado byl umělecky i lidsky jedinečnou osobností, na kterou nikdy nezapomenu. Kromě něho nás tehdy dirigovali i Václav Neumann a James Judd.
Od počátku devadesátých let pak působíš trvale na místě prvního flétnisty Filharmonie Brno.
Nastoupil jsem do brněnské filharmonie v roce 1992 a už to v ní táhnu 34. koncertní sezónu! I když tebe, Emile, s tvými 42 roky na prvním nástroji v orchestru už asi nedoženu (smích). Filharmonie Brno je skvělý orchestr, s nímž jsem se dostal do mnoha zemí Evropy, Asie a Ameriky, navštívil nádherné koncertní sály jako Barbican Centre Londýn, St. David´s Hall Cardiff, Tonhalle Zürich, Musikverein Vídeň, Opera City Tokio, Minato Mirai Jokohama, a samozřejmě v relativně nedávné době rovněž nezapomenutelnou Carnegie Hall v New Yorku. Je to nepopsatelný pocit, když v takových koncertních síních hrajete „svého“ Dvořáka, Janáčka či Martinů.
Jmenoval si New York. Prý jsi tam během posledního filharmonického turné účinkoval také jako komorní hráč?
Americká asociace Dvořák Heritage Association (DAHA) ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku a Generálním konzulátem České republiky v New Yorku zorganizovala v Bohemian National Hall komorní koncert, na kterém jsme s kolegy filharmoniky zahráli 7. února 2023 Concertino pro dechové kvinteto od Jana Nováka. Odezva byla úžasná a jsem rád, že do velkého světa úspěšně proráží dílo dalšího významného Brňana.
Od roku 2012 jsi také působil jako první flétnista Kremeraty Balticy.
Hrát v tomto absolutně špičkovém smyčcovém tělese, které se čas od času rozrůstalo o dechovou sekci, bylo pro mě mimořádně inspirativní. Nejvíce mi v paměti utkvělo italské turné 2018, zahrnující úžasné koncerty v Miláně, Mantově, Bologni, Cremoně a dalších městech. Hráli jsme tam komorní verzi Mahlerovy Čtvrté symfonie. Tyto jedinečné umělecké projekty rázně ukončil covid. Bohužel.
Chtěl bych se však zmínit o jiné velmi zajímavé zahraniční příležitosti, která se ukázala být inspirující. Byl jsem pozván na pětitýdenní turné do Japonska, které důvěrně znám ze zájezdů filharmonických. Tentokrát však šlo o vyučování na jedné z tamních univerzit a o koncertování s vynikajícím dechovým souborem CIEL. Tento tokijský komorní ansámbl zve každoročně ke spolupráci světové interprety z dechařského oboru a společně s nimi provádí klasicko-romantický repertoár. Já jsem si s nimi například zahrál Gounodovu Malou symfonii, Brahmsovu serenádu, Myslivečkův oktet a Rosettiho partitu na loňském EXPU 2025 v japonské Ósace.
Zmínil jsi vyučování v Japonsku. Působíš někde pedagogicky pravidelně?
Sedm let jsem učil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Nyní vyučuji hru na flétnu na Konzervatoři evangelické akademie v Olomouci. Od roku 2000 jsem také organizoval interpretační kurzy ATELIÉR v Rožnově pod Radhoštěm, proběhlo celkem sedm ročníků. Rovněž jsem vedl výuku hry na flétnu na interpretačních kurzech Forum Flute and Piano v Diekirchu v Lucembursku. Také jsem vyučoval na Interpretačních kurzech OLMIK (Olomoucké mistrovské interpretační kurzy), které probíhají formou letních hudebních workshopů.
A co nahrávky, které po hudebníkovi zůstávají, zatímco všechny krásné koncerty odvane čas?
Velmi si cením svých čtyřiceti sólových a komorních nahrávek v Českém rozhlase. Nejvíce snad nahrávky koncertu Viléma Blodka, Choreae vernales Jana Nováka, také souboru flétnových sonát Jiřího Čarta, které mi vydal Radioservis.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Kromě toho, že mě v nejbližších dnech čeká zmíněné Rejchovo Concertante s Filharmonií Brno a dirigentem Chuhei Iwasakim, se těším na koncert s harfistkou Kateřinou Englichovou a orchestrem Slovak Sinfonietta, na kterém spolu zahrajeme Mozartův Koncert C dur pro flétnu a harfu a orchestr KV 299 a Andante KV 315. Rovněž jsem zintenzivnil spolupráci s komorním souborem Moravian Ensemble (smyčcové kvinteto a cembalo) v novém projektu nazvaném Koncert smíření. Jde o fiktivní, výhradně hudební smíření rakouské císařovny Marie Terezie a pruského krále Bedřicha Velikého, kteří se střetli v Sedmileté válce. V praxi půjde o interpretaci hudby, která zaznívala ve Vídni a Berlíně ve druhé polovině osmnáctého století.
S klavíristou Karlem Košárkem pak připravujeme projekt Jazzové inspirace pro flétnu a jazzové trio. Je to hudba úplně z jiného soudku, a právě proto se na ni moc těším.
Vidím, že tvé umělecké aktivity tě přivedly do velmi vzdálených destinací.
Ano, ale já sám se rozhodně nepovažuji za světoobčana. Narodil jsem se v Brně, studoval jsem tady, žiju tady. Jako člen Filharmonie Brno jsem si zahrál mnoho krásných flétnových sól ve stovkách obohacujících koncertů doma i ve světě, ale všechno moje snažení vzešlo z Brna. Skutečně, „Brno je zlatá loď“ (zpívá se v písni Ivana Mládka, poznámka autora). Město poskytuje všechny možnosti: mohu zde hrát v orchestru, hrát sólově, vyvíjet nejrůznější komorní aktivity, je zde velmi bohaté kulturní vyžití. K naprosté spokojenosti mi chybí velký moderní koncertní sál, na kterém se už naštěstí pracuje, takže i toho se snad dočkám. Brno pro mě zkrátka znamená vše podstatné – pevnou základnu, jistotu a domov, v němž se cítím hudebně i lidsky pevně zakotven. Odtud mohu realizovat všechny své umělecké sny.
Děkuji za krásný a upřímný rozhovor.
