Dimitris Papaioannou a William Forsythe na Tanci Praha (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Uplynulý ročník festivalu Tanec Praha přinesl dvě pomyslné události sezóny. Na samém začátku léta to byl řecký světově uznávaný choreograf Dimitris Papaioannou s nejnovějším představením Transverse Orientation na Nové scéně ND. Na podzim pak soubor Williama Forsytha s vystoupením A Quiet Evening of Dance v Hudebním divadle Karlín. Pojďte se spolu s námi za oběma osobitými představeními ještě jednou ohlédnout.

Dimitris Papaioannou – Transverse Orientation (foto Julian Mommert 2021)

Za pečlivou a inspirující editaci a filozofické konzultace děkuji Petru Soukupovi.

Hra jako a doopravdy Dimitrise Papaioannoua

Propletené mužsko-ženské figury, zvláště ty, které se plíží v kleku k nám, žena a muž zavření do klece své sexuality, jejich rozparcelovaná těla, jež jako by vypadla ze spletitých textů Jacqua Lacana, se v prudkých záškubech lámou do nemožných úhlů, také díky perfektní práci s černou barvou kostýmu a tělesnou barvou kůže je rozbitá iluze roztříštěného obrazu sebe sama téměř dokonalá. Třeba je to ale také sežehlá, umírající můra? Je to však jedno, nejde o to, co to znamená, strukturou díla a jemnou hrou s jiným a přeci známým, se scizujícími efekty, s možností nahlédnout na hranici jeviště a toho, co se děje v přechodu mezi ním a civilem, s neustálým procházením zepředu dozadu, z výšky na zem, z detailu na celek a z rychlosti do zpomalení, z funkce do exprese, Dimitris Papaioannou vede diváka labyrintem, který je stočený sám v sobě a nemá začátku ani konce, v nekonečné síti hypertextu podává svědectví o bezprecedentními výzvami zkoušené době.

V tanci, umění vůbec, je zajímavé zkoušení dosud neohmataného. Čas, kdy si ještě věci hledají svůj tvar. A obecně se zdá, že jakmile se hledající umělci přetransformují v aranžéry ohromných produkcí na obrovských jevištích, ztratí něco ze svého espritu. Přestanou si dovolovat hledat poslepu. Dimitris Papaioannou jako takový kumštýř nepůsobí. Vytvořil zvláštní mezi-prostor, v němž se hledající mind-set nepravděpodobně kloubí s podivnou, anemickou vážností „aparátu“ velkého divadla, která má velmi často sklon, co se liší, odmítnout, nebo alespoň sevřít pod krkem. Papaioannou se pokouší do téhle vážnosti propašovat život. Něčím připomíná Sysifa.

Vše, co se děje na divadelním jevišti, je součástí dohody s divákem o tom, že jde o klam. Přelud svého druhu. Volně parafrázujeme vlastní slova výrazného řeckého choreografa, který se ovšem na sebe jako na choreografa nedívá, autora představení Transverse Orientation, jež bylo v Praze v rámci festivalu Tanec Praha uvedeno v bezmála světové premiéře, hned po francouzském Lyonu. Co se však s touto dohodou děje, necháme-li, například, otevřenou hranici mezi divadelním jevištěm a tím, co je za ním, tím, co má být skryto, aby klam byl dokonalý? Dokonalým obrazem je v určitém ohledu i reklama. Dimitris Papaioannou by se však s kladením jednoho dokonalého obrazu za druhým, aniž by tyto obrazy zpochybnil, narušil, zproblematizoval, nespokojil. V Transverse Orientation uvádí diváky v úžas nejen vizuálně nádherně komponovanými scénami, ale také hádankami o povaze své tvorby.

Scéna následuje scénu, navzájem se prolínají, přerývají se, a takto společně tvoří pohyblivé živoucí obrazy. Z pohledu diváka, který se takové hemžení pokouší přehlédnout svými smysly, si někdy až překážejí, vysmívají se včasnosti, nebo spíš její očekávané podobě, vytvářejí si svou vlastní, nepředpokládanou, jež vychází až z rozpohybovaných obrazů samotných. Takže není divu, jestliže tu a tam obrazy mizí ze scény příliš rychle na to, abychom je mohli plně vnímat; na samotném konci si Papaioannou dá naopak práci s pozvolným rozebráním celého jeviště dost možná jen proto, aby nechal na pár minut vyznít obraz z jeho trosek vzešlé přímořské krajiny. Ostatně, v naznačených souvislostech má jistě svou váhu i skutečnost, že jde o obraz přímořské krajiny, který má předobraz v pohledu na krajinu reálnou, ale také v obraze zobrazujícím tutéž krajinu, ovšem namalovaném. Znázorňuje tedy znázorněné, převádí do živé formy neživé.

Dimitris Papaioannou – Transverse Orientation (foto Julian Mommert 2021)

Zprvu však v Transverse Orientation převládají krátké, nepředvídatelné, těkavé, zrychlující se i zpomalující se staccatové pohyby, postavičky se pohybují – docela tak, jako to dělá hmyz – jako by odpovídaly na rychle se proměňující podněty ve svém okolí. Nejde o chaotické pohyby, i když mohou působit zmateně. Vnímáme něco z naprogramovaných vzorců, kterými živé bytosti řídí neúprosné zákony přírody. Bizarní, prodloužené postavičky s kuličkou upevněnou na hlavě (přebírající roli hlavy, evokující „bezhlavost”, kleistovskou loutku zbavenou rozumu a vůle, ovládanou loutkařem), ale i pány v černých oblecích, již se mezi nimi proplétají, cosi velmi konkrétního spojuje: jdou za světlem. Za neposlušně rušivou blikající zářivkou, k níž šplhají po žebřících, nebo třeba za zářivě bíle nasvíceným obrovským „měsíčním” kruhem světla, po němž se „plazí”.

Představení Transverse Orientation dostalo název od krouživé trasy můry kolem světla, podle které se hmyz orientuje. Zásahem lidí a jejich vynálezem světla umělého se však nedosažitelné světlo hvězd a měsíce proměnilo ve světlo ohně, svící a žárovek, smrtících pastí, do kterých můry padají: „Můry neustále nalétávaly do plamene svíčky. Po zasyčení ucukly, a popletené se ztrácely ve stínech mezi kuchyňskými pánvemi. Nebo si připalovaly křídla a padaly… Až jednou v noci vlétla do svíčky můra, jež nestačila ucuknout, chytila se a spálila na troud… Samička zlaté můry s rozpětím křídel na dva palce mávla do ohně, břichem padla do tekutého vosku, uvízla v něm, vzplála, roztřepila se a usmažila.” (Annie Dillard).

A přece jsou, jak napovídá i podtitul představení, alespoň dvě odlišné cesty, po nichž se lze ke světlu přiblížit: „Suďte můru podle krásy její svíce.” Namísto smrtící pasti, do níž se podobni loutkám a popletenému hmyzu z marnosti zaplétáme, Rúmího súfijská moudrost evokuje docela jinou osudovost. Setkání se světlem (sežehnutí) jako naděje, že dokážeme uniknout bezcílnému pinožení —dobrá smrt, či transgrese, jež teprve udílí životu smysl.

Spirálovitý pohyb, pohyb krouživý, distance a přiblížení, změna dynamiky, to vše zahrnuje nejen choreografii letu můry, ale i choreografii Popaioannouova nejnovějšího představení a jeho hru se světlem.

Transverse Orientation (foto Julian Mommert)
Dimitris Papaioannou – Transverse Orientation (foto Julian Mommert 2021)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments