Dirigent Alan Gilbert s Českou filharmonií: Nielsenova hudba překvapila svojí progresivitou

Mozartův Koncert d moll: Pokora, civilnost a bouřlivé ovace

Přestože páteř programu tvořily kompozice dánského skladatele, nestál ani Klavírní koncert d moll W. A. Mozarta v pozadí. Věnuji se mu prioritně, abych se mohl poté plně koncentrovat k popisu méně známých severských děl. Klavírista Kirill Gerstein přistoupil k interpretaci Mozartova díla s pokorou a vybavil jej civilním výrazem bez zbytečných agogických vln. Otázkou zůstává sólistova volba kadencí, připadaly mi k Mozartovi až příliš romantizující. Podle využití kompozičních prostředků odhaduji, že autorem mohl být někdo z romantiků. Jednu verzi napsala například Clara Schumannová, té bych také nejvíce zazněvší kadence přisuzoval. Posluchači mají často vřelý citový vztah ke 2. větě Romanze. Svoji slávu si vydobyla také jako závěrečná titulková hudba k filmu Miloše Formana Amadeus. Nutno dodat, že, častěji než na sledovaném koncertě, slýcháme tuto větu v pomalejším tempu. Volnější pohyb totiž přináší větší pestrost ve výstavbě celku, protože se tím prohloubí kontrast mezi větami v rámci třívětého cyklu. Provedený koncertantní opus má výlučné postavení v Mozartově odkazu. Také proto, že je jedním z pouhých dvou jeho mollových klavírních koncertů. Zasluhuje plnou pozornost nejen interpretů, ale i hudebních vědců. V jeho nitru se totiž nachází ve své době neslýchané detaily. Mezi nimi pak vystupuje jádro 1. věty, pouhý ornament – osminová nota s ornamentální skupinkou, se kterou je pracováno jako s výrazovou jednotkou. K ní se tematický materiál mnohdy těsně váže, často jej autor využívá v doprovodné roli, neřkuli dokonce v roli barevného efektu. Interpretace tohoto populárního díla byla odměněna bouřlivými ovacemi publika. V duchu Roku české hudby pianista přidal polku Vzpomínka na Plzeň Bedřicha Smetany.

Slunce dánského romantika zazářilo nad Prahou

Díla Carla Nielsena (1865–1931) nejsou v našich končinách častým hostem koncertních pódií. Podle drobných skladeb, které znají například houslisté, lze usuzovat, že byl skladatelem romantického založení. Podporují to také jeho životní data. Mezi našimi skladateli je mu generačně blízko například Vítězslav Novák nebo Josef Bohuslav Foerster, ve světě kupříkladu verista Pietro Mascagni či Gustav Mahler, všeobecně tedy tvůrci spojovaní především s romantismem. O to více zaujme fakt, který výběrem skladeb na koncertě podpořil znalec Nielsenova díla dirigent Alan Gilbert, že tento skladatel s hlavním proudem konce 19. století a začátku 20. století nesplynul. Gilbert společně s Českou filharmonií představil Nielsenovu předehru Helios z roku 1903 a poválečnou Symfonii č. 5, dokončenou v roce 1922. V obou opusech je zřejmé, že dánský skladatel nepodlehnul lákavé harmonické přebujelosti tristanovské generace, později ani vlivu 2. vídeňské školy se svojí destrukcí mechanismu tonálních harmonicko-funkčních vztahů. Jak předehra Helios, tak Symfonie č. 5 na jednu stranu prokázaly autorovu informovanost o aktuálních proudech soudobé hudby, na druhou stranu však též odkazovaly na kritický postoj a odhodlání stát si za svým uměleckým naturelem.

Jako by v jeho duši rezonoval známý Janáčkův výrok „Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním, ale vždy svou hřivnou přispívat, aby zkvétalo to pole, jež mu usouzeno.“ Z uvedených skladeb lze usuzovat, že v Nielsenově tvůrčím procesu velmi silně probíhal akt filtrace, který umožňoval přístup do kompozičního procesu jen některým hudebním myšlenkám, především těm, které se vymykaly dobovým konvencím. V předehře Helios autor vykresluje antický mýtus o stejnojmenném vozatajovi, který převážel slunce po obloze na voze taženém čtyřmi okřídlenými koni. V Nielsenově hudbě byla obloha vždy čistá, prosluněná nečekanými zvraty v diatonických harmoniích. Dílo se vyvíjelo v pevném uceleném proudu a vygradovalo do jásavého konce. Dirigent Alan Gilbert našel v interpretaci skladby v České filharmonii nadšeného spojence. Prosluněné dílo zazářilo pastelovými barvami a jeho přijetí bylo upřímné a vřelé.

Nielsenova hudba jako zrcadlo doby

V úvodu odstavce k Nielsenově Symfonii č. 5 pokládám za nutné poznamenat, že jsem se již dlouho nesetkal s tak provokativním a myšlenkově nabitým opusem, přijal-li jsem úhel pohledu zohledňující dobu, ve které byla skladba premiérována – tedy rok 1922. V sále zavládlo velké překvapení. I bez popsané podmínky není problémem konstatovat, že skladba by mohla získat nálepku „moderní“. Nielsenova Symfonie č. 5 vypovídá o tvůrčím kvasu doby, ve které vznikala. Na jednu stranu vehementně komplikuje stabilitu centralizované organizace a nahlíží do jiných tónových světů, především do sféry moderní modality, na druhou stranu, ve šlépějích Charlese Ivese, bombarduje přeslazené romantické sentimentální plásty pazvuky ze světa šramotů a clusterů. Symfonie č. 5 odráží hrůzy 1. světové války, také však nadšení z jejího konce. Její myšlenkový rozsah naplňuje krédo, že symfonie musí obsahovat celý svět. Dílo je bohatě vnitřně členěno, rozlamuje se však do dvou vět. Její procesuálnost ovlivňuje princip hypertrofie, tedy využití délky ploch, intenzity disonancí, míry kontrastů a dalších výrazových prostředků ve vysoké míře, lépe řečeno nad míru. Máme dojem, že plochy rozvíjející se nad předlouhými prodlevami již překonaly únosnou délku, že repetitivnost pulzace nemá konce a podobně. Ani závěr symfonie není přesvědčivou tečkou, uplatněný spoj posílá symfonii do dalších zvukových končin, hudební proud však přesto končí. Tímto skromným popisem jsem chtěl vyjádřit hroty pomyslných ostnů, které do mne symfonie zabodávala a nedala mi ani na vteřinu příležitost vypnout pozornost. Nenechává mě dosud klidným myšlenka, že se uvedené ambiciózní dílo zrodilo v době, kdy neexistovaly ještě zásadní poznatky a zkušenosti z oblasti skladatelské práce s disonancemi či praxe při řešení koexistence sféry romantizující libozvučnosti a příkré expresivity moderního hudebního jazyka. Hudební stavy, jež za popsaných okolností vygenerovala Nielsenova kompozice, se jeví jako unikátní. Dirigent Alan Gilbert spolu s Českou filharmonií přinesli pražskému publiku kompozici vonící svěžím povětřím. Filharmonici ji provedli s nadšením, i když partitura jim připravila mnoho náročných chvil. Po skončení díla dirigent postupně vyvolával všechny nástrojové skupiny. První mezi všemi byli však hráči na lesní rohy, kteří, často ve vysokých polohách a sólovém výstupu, symfonii otevírali.

Česká filharmonie • Alan Gilbert
18. prosince 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Carl Nielsen: Helios, předehra, op. 17
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll K 466
Carl Nielsen: Symfonie č. 5, op. 50

Účinkující
Kirill Gerstein – klavír
Česká filharmonie
Alan Gilbert – dirigent