Dirigent Dennis Russell Davies excelentně provedl české premiéry skladeb Schwertsika a Glasse

Vysoce nastavená laťka

Úvod programu patřil populárním Symfonickým tancům z West Side Story, nesmrtelného muzikálu Leonarda Bernsteina (1918–1990), hudby tak důvěrně známé, že ji na rozdíl od ostatních titulů není třeba blíže představovat. Možná je zajímavé uvést, že s Bernsteinovou hudbou – Mší, Candidem či 3. symfonií Kaddish – se Filharmonie Brno setkávala prostřednictvím hostujícího dirigenta Caspara Richtera a rezidenčního hostování na Innsbruckých letních slavnostech již dávno. Symfonické tance z West Side Story jsou vítanou příležitostí předvést všechny kvality velkého tělesa, což se tentokrát skvěle podařilo. Až mě překvapila síla a mnohotvárnost barev orchestrálního pléna, jakou jsem v akustice Janáčkova divadla ani nečekal, podtržená zaujetím a angažovaností všech hráčů orchestru. Všichni hráli dobře, zejména zaujala Anežka Nováková, hráčka skupiny bicích, virtuózně obsluhující marimbu, xylofon, vibrafon, dokonce i policejní píšťalku. Skvělý výkon předvedl rovněž hostující saxofonista Jiří Klement, celá skupina bicích, trubek, trombonů, klarinetů… Bernstein představoval silný úvod a já byl zvědav, zda orchestr udrží nastavenou laťku i nadále…

Smrt si dává dvacet

Šéfdirigent Dennis Russell Davies provedl v uplynulém půlstoletí mnohokrát celou řadu děl rakouského skladatele Kurta Schwertsika (nar. 1935). V Brně zazněla roku 2020 při příležitosti skladatelových 85. narozenin v české premiéře Schwertsikova Scvrklá symfonie a ve světové premiéře revidovaná verze skladby Pan K. objevuje Ameriku (o Franzi Kafkovi). 26. března 2023 premiéroval Davies s lipským Symfonickým orchestrem MDR Schwertsikovo dílo Muertes en Relajo (Smrt při relaxaci). Včera ho provedl s Filharmonií Brno v české premiéře.

Název skladby byl převzat z deníku mexické malířky Fridy Kahlo (1907–1954). Její surrealisticko-naivistické obrazy hýří barvami ve stylu mexické historické i současné lidové kultury. Malířka po nehodě autobusu, při níž utrpěla těžké zranění, většinou malovala vleže na lůžku, za pomoci zrcadla, své autoportréty. Její psychický i fyzický stav se zhoršoval, až na jedné z posledních stránek svého deníku namalovala tuší dětsky primitivní kresbu tří tančících postav – kostlivců s letícím ptákem, nazvanou Muertes en Relajo. Evokuje jednak mexický svátek Día de los Muertos, Den mrtvých, kdy davy tančí v ulicích v bizarních karnevalových maskách kostlivců (viz úvodní sekvence známé filmové bondovky Spectre), jednak hmatatelné vědomí stále přítomné fyzické bolesti a ztráty životní vitality v důsledku amputace dolní končetiny. Smrt vysvobodila malířku od bolestného bytí v sedmačtyřiceti letech.

Zmíněná morbidní kresbička zcela jistě nebyla jedinou inspirací optimistické, vtipné a živelné skladby Kurta Schwertsika. Muertes en Relajo, divertimento o sedmi větách, je totiž pravou esencí mexické lidové hudby a životního stylu. Hojně využity jsou nepravidelné „kulhavé“ rytmy ve stylizovaném tanečním doprovodu pod virtuózními sóly dechových nástrojů, koketujících s lehoučkými glissandy. Občas se přece jen ozve jakési zachřestění kostí, ale jinak tu smrt odpočívá, „dává si dvacet“, nepřichází. „La muerte vendrá mañana“ – smrt přijde až zítra. K nástrojům běžného obsazení se připojuje akordeon, jenž je nositelem významných, technicky a rytmicky komplikovaných sólových partií. Žaneta Vítová je zahrála naprosto famózně. K neotřelým nápadům přispělo kvarteto do rytmu tleskajících bicistů (viditelně si to užili), břeskně vířící trubky Ondřeje Jurčeky a Vojtěcha Novotného, i zdánlivé banality, jako jediný hluboký tón sólové tuby v závěru jedné z vět. Schwertsikovo dílo charakterizovala ravelovská barevnost, avšak i neoklasicistní střídmost. Kdepak Milhaudův Vůl na střeše! Chytlavé, lechtivé až pokleslé melodie byly Schwertsikem stylizovány apartně až cudně. Vzpomněl jsem si v té chvíli na báječnou francouzskou filmovou komedii Muž z Acapulca, v níž agent Bob Saint-Clare (Jean-Paul Belmondo) objednává mexickou kapelu k navození intimní atmosféry pro chvíli svádění krásné Arianne (Jacquéline Bisset). Kapela stojí při západu slunce na písečné pláži a tichou hrou dotváří atmosféru… Pokud mi ve Schwertsikově skladbě něco chybělo, byl to přesvědčivější závěr či výraznější pointa. Dílo sklidilo naprostý úspěch a přítomný autor, jenž 25. června 2025 oslaví devadesátiny, musel mnohokrát děkovat…

Česká premiéra hudby z filmového dramatu

Amerického skladatele Philipa Glasse (nar. 1937), jednoho z otců hudebního minimalismu, pojí prostřednictvím Denise Russella Daviese úzké pouto s brněnskou filharmonií už od dob covidu. Nahrávka Glassovy 12. symfonie „Lodger“ s americko-beninskou zpěvačkou Angélique Kidjo vznikla záhy po premiéře právě v Brně, následovalo provedení na Pražském jaru v rouškách, bez obecenstva, v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu. Byla to právě Filharmonie Brno, která toto Glassovo dílo provedla roku 2023 v Carnegie Hall v New Yorku. Pohled na děkujícího autora v nadšeně skandujícím slavném sále patřil k nezapomenutelným…

V roce 1985 vzniklo v USA filmové životopisné drama Mishima: Život ve čtyřech kapitolách o životě a díle kontroverzního japonského spisovatele Jukia Mishimy (1925–1970). Titulní roli ztvárnil Ken Ogata, producenty filmu byli Francis Ford Coppola a George Lucas. Hudbu, která mimochodem kvality filmu značně umocnila, složil Philip Glass. Film pojednává o Mishimově životě, o jeho přehnané úctě k tradici, tvrdé tělesné disciplíně a fyzické kondici. Mishima, posedlý samurajským kodexem cti a přesvědčený o božské úloze císaře, nenávidí moderní Japonsko a jeho konzumní společnost. Zakládá vlastní soukromou tajnou armádu a unáší velícího generála japonských sil domobrany, aby v předválečných intencích uskutečnil převrat a nastolil císaře jako premiéra. Japonsko se však dávno změnilo, je po EXPu 1968, Tokio spojuje s Ósakou šinkansen, země ekonomicky sílí a spěje k pluralitní demokracii… Když Mishima vystoupí s plamenným projevem, národ ho odsoudí a zesměšní, takže logicky páchá tradiční seppuku, japonskou rituální sebevraždu…

Hudbu z filmu Mishima využil Philip Glass v několika komorních skladbách a také ji s pomocí aranžéra Michaela Riesmana přetavil do podoby třívětého klasického klavírního koncertu, zachovávajícího dramatický charakter své předlohy. Mishima Concerto vznikalo na společnou objednávku Klavier-Festival Ruhr, MDR Sinfonieorchester, Filharmonie Brno, Residentie Orkest Den Haag a Dennise Russella Daviese. Dílo zaznělo v premiéře 7. července 2023 na Klavier-Festival Ruhr s manželkou dirigenta, klavíristkou Maki Namekawou, a lipským Symfonickým orchestrem MDR pod Daviesovou taktovkou.

Klavírní part Mishima Concerta není úplně typický. Zpočátku jsem nenalézal to, co dělá klavírní koncert koncertem, tedy tematický materiál v sólovém nástroji, efektní akordické pasáže, sólovou kantilénu, plný zvuk klavíru, samostatné koncertantní plochy… Místo toho nabízela první věta jen virtuózní vyhrávky pod orchestrálními sóly. To se změnilo s nástupem věty druhé, obsahující již velké kantabilní klavírní plochy a rozsáhlou kadenci. I v závěrečné rychlé části dostal klavír podstatně více prostoru. Maki Namekawa prokázala, že dílo důvěrně zná, a potvrdila pozici prvotřídní interpretky moderní klavírní literatury. Ve svém partu uplatnila celou škálu úhozů a širokou dynamickou paletu. I její souhra s doprovodným orchestrem byla skutečně příkladná.

Šéfdirigent Filharmonie Brno Dennis Russell Davies dirigoval celý program úspornými gesty, s naprostým muzikantským přehledem a vědoucí interpretační jistotou. K docílení precizní souhry a požadovaných zvukových parametrů nepoužíval okázalá gesta, nepotřeboval se efektně zviditelňovat a orchestr vedl s cílem maximálního vyznění interpretovaného díla a poskytnutí vrcholného zážitku posluchačům. Že byl úspěšný, prokázaly dlouhotrvající nadšené ovace vestoje. Dirigent spolu s manželkou pak společně zahráli čtyřručně klavírní přídavek, rovněž z pera Philipa Glasse.

Mé závěrečné myšlenky patří širším perspektivám Glassova hudebního minimalismu, dnes už jistě do značné míry překonanému pro všeobecný pocit neustálého opakování, časté akordické rozklady a mnoho dalších předvídatelně působících hudebních prvků. Avšak v momentě, kdy vám monotónnost začne tak nějak vadit, učiní Glass náhlou neočekávanou změnu, hudba zamíří jinam, zmoduluje do nečekaných podob a neotřelých barev. Zázračně se promění, opět vás chytne a nepustí… Je to dar, daný jen vynikajícím skladatelům. Pokud o minimalismu pochybujete a chcete si poslechnout naprosto úchvatného Glasse, zhlédněte tři filmy s podivnými názvy Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi. Slova pocházejí ze zapomenutých indiánských jazyků a jde o vztahy civilizace, člověka, přírody a techniky, pokroku a tradic, o otázky života na naší modré planetě a udržitelnosti stavu věcí. Vůbec se tu nemluví, nikdo zde nehraje v žádných rolích, střídají se tu jen sugestivní dokumentární záběry podložené sugestivní Glassovou hudbou. Je to opravdu velmi silný zážitek…

Filharmonie Brno: West Side Story, Frida Kahlo a Mišima
29. května 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo Brno

Program
Leonard Bernstein: Symfonické tance z West Side Story
Kurt Schwertsik: Muertes en Relajo op. 126, česká premiéra
Philip Glass / arr. Michael Riesman: Mishima Concerto, česká premiéra

Účinkující
Maki Namekawa – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent