Dirigent Jac van Steen: Rád pracuji s českými muzikanty
Jak jste se vůbec dostal k dirigování? Chtěl jste se stát dirigentem už v dětství?
Už v dětství mi lidé v mém okolí dávali najevo, že jsem vůdčí typ. Jednou jsme ve škole měli tradiční mikulášskou slavnost a moje učitelka mi dala do ruky tužku a požádala mě, abych dirigoval vystoupení naší třídy. V něm se hrálo jen na drobné perkuse, jako je tamburína, malý bubínek a triangl. Moje učitelka byla přesvědčená, že na to mám potřebné schopnosti. Později se mi stalo něco podobného v prvním ročníku na konzervatoři; mé okolí mi naznačovalo, že bych měl pokračovat. Tentokrát jsem už držel v ruce opravdovou taktovku a dirigoval své spolužáky. Od svých osmnácti let jsem pak začal dirigovat skutečné hudební soubory, sbory a konečně i velké orchestry a pak také operu.
Kdo je vaším dirigentským vzorem?
Velice obdivuji Bernarda Haitinka, našeho holandského dirigenta, který byl dlouhou dobu šéfdirigentem Royal Concertgebouw Orchestra. Jeho repertoár byl neuvěřitelně široký: Inspiruji se jím, když mám dirigovat Ravela, Brahmse, Brucknera nebo Mahlera. Ale on byl také skvělý na Šostakoviče, Prokofjeva, Debussyho a mnoho dalších. Bernard Haitink byl vzorem nejen pro mě, ale i pro řadu mladých dirigentů svého času. Dalším dirigentským vzorem pro mě je Carlos Kleiber a Sergiu Celibidache, které mám spojené s jejich repertoárem. Také se rád inspiruji českými dirigenty, jako byl Václav Neumann a Rafael Kubelík, zejména při práci s českým romantickým repertoárem. Z jejich stylu čerpám, když diriguji Smetanu či Dvořáka.
Jak byste popsal svůj styl dirigování?
Snažím se z hudebníků, které mám před sebou, vždy vykřesat to nejlepší. Diktátorství, které se používalo dřív, není můj styl práce. Chci komunikovat a být primus inter pares (první mezi rovnými, pozn. red.). Za pětačtyřicet let dirigování jsem došel k poznatku, že čím méně mluvím a čím jemnější gesta používám, tím lépe hudebníci pochopí moji řeč těla a přečtou hudební představy, které mám ve své hlavě a v srdci. Věřím, že takto ze sebe hráči dokáží vydat to nejlepší.
Působil jste kromě jiného jako dirigent a hudební ředitel Bachova sboru ve městě Nijmegen a jako šéfdirigent Staatskapelle ve Výmaru, kde byl mezi vašimi předchůdci samotný Bach. Jaký máte k Bachovi vztah?
Ano, na začátku kariéry jsem s Bachovým sborem v Nijmegen uváděl pašije, kantáty a oratoria. Byl to začátek mé lásky k Bachovi. Ve Výmaru se Bach věnoval komorní hudbě a hře na varhany. Ale v době, kdy jsem tam byl hudebním ředitelem já, byl orchestr již velký a velmi moderní. Bachova hudba se tam nehraje historickým stylem bez vibrata a nepoužívají se dobové nástroje ani barokní smyčce, to ne. Ten orchestr je historicky velmi dobře poučený, ale jeho cílem při interpretaci Bacha je vytvořit libý zvuk odpovídající nárokům současných posluchačů a velikosti sálu. Řekl bych, že jsme ve Výmaru prováděli Bacha v naší vlastní komfortní zóně, kde byla prioritou estetika zvuku. Tímto pojetím se vždy inspiruji, když diriguji Bacha s jiným orchestrem, například nyní s Pražskými symfoniky.
Ano, blíží se uvedení Bachova Vánočního oratoria, které budete dirigovat 13. a 14. prosince v Praze s orchestrem FOK. Můžete to pojetí, které jste naznačil, trochu rozvést? V čem přesně moderní a v čem naopak historicky poučené bude?
Předání příběhu, který Bachovo oratorium vypráví, je pro mě prioritou. Vždy se snažím soustředit na sílu textu, aniž by se ztratil krásný zvuk, který orchestr dokáže vytvořit. Budeme hrát na moderní nástroje, používat zvuk moderního orchestru, ale snažím se zachovat historického ducha Bachovy hudby tím, že respektuji její rétoriku. Kladu důraz na artikulaci a frázování. Také upravím posazení orchestru; ve Smetanově síni – jedné z nejkrásnějších budov ve stylu art deco na světě – by to mělo znít úžasně!
Máte na barokní repertoár nějakého poradce?
Ano, mám. Nejsem vysloveně specialista na barokní hudbu, takže jsem se rozhodl vše konzultovat s jedním z mých významných kolegů: Jmenuje se Jos van Veldhoven, je to holandský dirigent a dlouholetý ředitel vysoce uznávané organizace Dutch Bach Society. Už jsem s ním několikrát po telefonu rozebíral Bachovo Vánoční oratorium a nyní, když se opět připravuji na dirigování tohoto díla, mám čerstvý seznam otázek, které s ním chci prodiskutovat. Je pro mě velkou pomocí na tento repertoár.
V tom díle jsou například slavné hobojové party. Jak k nim přistupujete?
Použijeme dva hoboje, dva hoboje d’amour a dva anglické rohy. V originální nebo striktně historické verzi se používají hoboje da cacciatore, dnes se ale běžně nahrazují anglickými rohy. Hoboj d’amour se stále používá, i moderní a soudobí skladatelé pro něj komponují. Líbí se jim jeho níže položený, sametový zvuk. Například Claude Debussy ho použil.
Jak jste pro pražské provedení s orchestrem FOK vybíral sólisty?
Mám vlastní seznam pěvců, se kterými spolupracuji, neboť často diriguji operní představení, oratoria a sborová díla. Když jsem uvažoval nad Bachovým oratoriem v Praze, můj seznam se zúžil na ty, kteří umí dobře německy a kteří mají dostatečně silný hlas pro tak velký prostor, jakým je Smetanova síň Obecního domu. Je mnoho skvělých pěvců, kteří by mohli Vánoční oratorium zpívat, ale jen v kostele nebo v nějakém komorním prostoru. Potřeboval jsem silnější hlasy a také jsem dbal na to, aby hlasy všech čtyř sólistů byly vyrovnané, aby se k sobě hodily. Když jsem svůj seznam proškrtal, zbylo na něm řekněme pět sopránů, pět altů, tři tenoři a čtyři barytony, a tohle jsem předal dramaturgovi FOK Martinu Rudovskému, který odvedl vynikající práci při jejich oslovování a výběru finální kombinace. Nesmíme zapomínat, že top umělci mají většinou na dlouhou dobu dopředu nabité diáře, a zvlášť v předvánočním čase. Ale měli jsme štěstí a podařilo se nám ulovit čtveřici, která bude jistě vyvážená a vhodná pro Smetanovu síň.
Před třetí část Vánočního oratoria jste pro koncerty s FOK přidal Händelovo Concerto grosso. Proč?
Bach věnoval každou část Vánočního oratoria určitému vánočnímu dni. Tři kantáty vyprávějí příběh Ježíšova narození a další tři se týkají období po Vánocích. Provádíme ji před datem Vánoc, takže chci hrát pouze první tři kantáty. Nechtěl jsem hrát části, které se mají hrát po Novém roce a v den Zjevení Páně 6. ledna. Hledal jsem hudbu, která se dá hrát společně s Bachem a bude znít dobře i ve velkém sále. Händel miloval, když se jeho díla prováděla ve větším obsazení – to dnes víme z historických pramenů. Takže jsme se s Martinem Rudovským rozhodli pro jeho hudbu a vybrali jsme nádherný, svěží a expresivní zvuk opusu 6 č. 7.
Jaká hudba kromě Bacha je pro vás spojena s Vánoci? Co doporučujete k poslechu o Vánocích?
Určitě bych nedoporučil poslouchat jakékoli pašije či jinou hudbu psanou pro období Velikonoc. Přestože dílo, jako je Parsifal, který je spojen s vykoupením Ježíše Krista, je vždy potěšení dirigovat i poslouchat, o Vánocích bych ho vynechal. Vánoce jsou očekáváním a oslavou radostné události. Myslím, že hudba, jako je Mozart, se k Vánocům hodí více, protože je v durové tónině a je radostná, pozitivní a plná štěstí. Teď, když se připravuji na Bachovo Vánoční oratorium, vyhýbám se poslouchání zpravodajství, nesleduji televizi, chci se odpoutat od aktuálních světových problémů a ponořit se do atmosféry toho díla. Ale před světem se neschováte, a proto jsem přesvědčen, že potřebujeme hudbu, abychom vyvážili těžké a náročné výzvy aktuálních věcí, které se dějí ve světě. Pokud jde o modernější hudbu, můžete si poslechnout například Arvo Pärta. Jeho hudba se dokáže přímým a jednoduchým způsobem dotknout srdce. Umím si také představit, že se v těchto dnech zaposlouchám do Čtvrté symfonie Carla Nielsena, jejíž filozofická koncepce je oslavou vůle k životu. Mohl bych takto pokračovat a jmenovat dalších padesát skladeb…
Jaký repertoár dirigujete nejraději?
Vždy, když studuji nějakou skladbu, ponořím se do ní natolik, že říkám, že tahle skladba patří k mému oblíbenému repertoáru. Avšak za tu dobu, co diriguji, si ode mě programoví ředitelé, dramaturgové, orchestry a koneckonců i návštěvníci koncertů zvykli očekávat určitý repertoár, který uvádím s největšími úspěchy. Zvláště rád diriguji repertoár z let 1850–1950. Často řídím opery, oratoria a sborová díla. Mám rád například Wagnera, Dvořáka nebo Albana Berga. Ze symfonického repertoáru miluji Sibelia a Brucknera, stejně jako Mahlera. Snažím se je dirigovat tak často, jak jen to jde.
Jak se vám pracuje s českými hudebníky? Je to jiné než například ve Spojeném království, kde často působíte, nebo u vás v Holandsku?
Estetika zvuku českých muzikantů je na velmi vysoké úrovni. Dokáží vytvořit enormně pestrou škálu barev. Ale nejsou tak pohotoví jako například muzikanti ve Velké Británii, kteří zahrají na první zkoušce naprosto všechno, co je v notách. Češi potřebují nějaký čas na prohloubení svých hudebních záměrů. Chce to jiný přístup k plánování zkoušek, jiné načasování přípravy koncertu. Ale já s českými hudebníky pracuji rád, protože se mi líbí jejich nadšení a pohroužení do hudby. Oni žijí tou hudbou, kterou zrovna hrají, ta hudba je prostupuje, stává se součástí jich samotných. Jdou do toho na 150 %, aby dosáhli nejlepšího možného výkonu.
A co české sbory? Jak se vám s nimi pracuje? Studoval jste také sbormistrovství, jistě máte srovnání…
Mezi východoevropským a západoevropským stylem sborového zpěvu je velký rozdíl. Střední Evropa v tomto ohledu tíhne spíše k tomu východoevropskému stylu. Například ve Velké Británii najdete mnoho vynikajících komorních souborů, které působí v kostelech a katedrálách; třeba v Cambridge. Zpívají s perfektní intonací, čistě historicky, bez vibrata, velmi tenkými hlasy. Zatímco ve střední a východní Evropě sboristé používají ten samý způsob zpěvu jako sóloví zpěváci. Je v něm více zvuku a romantických emocí. Více se to hodí do velkých koncertních síní a k modernímu, velkému orchestru.
Vyučujete dirigování na Královské konzervatoři v Haagu. Jaká hlavní sdělení se snažíte svým studentům předat?
Své studenty učím, aby byli poctiví, autentičtí, aby byli služebníky záměru autora a věrni partituře a také se snažím, aby si uvědomili, že profesionální hudebníci před nimi jsou lidé s hudebním posláním. Mám ve své třídě ročně jen dva nebo tři studenty, navštěvují kromě mých hodin také hodiny u mých kolegů a já jim dávám možnost dirigovat profesionální orchestr. Beru je s sebou na své zkoušky a nechám je 10 až 15 minut řídit různé orchestry. Tato praxe během procesu učení je pro ně nesmírně cenná. Obvykle se díky tomu obrovsky posunou, rozvinou svůj talent a objeví vlastní styl a přístup k hudbě.
Děkuji za rozhovor.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
