Dirigentka Alena Hron bude řídit světovou premiéru v Betlémské kapli

Koncertní předehra Pohádka o krásné Meluzíně vznikla jako Mendelssohnův příspěvek k námětu opery Melusina německého skladatele Conradina Kreutzera. Příběh se týká ženy, která musí za trest trávit jeden den v týdnu jako mořská víla. Když muž hrůznou skutečnost odhalí, proměňuje se žena v tuto postavu natrvalo a jemu se hroutí svět. Skladatel v díle zachycuje spíše náladu než přímo děj. V roce 1833 ho věnoval jako dárek k narozeninám své starší sestře Fanny, pianistce a skladatelce.

Premiéra Jany Vöröšové, odložená z roku 2021, dává zaznít dílu, které vychází z knihy Chlapeček a Dálka od Daisy Mrázkové, poetického zamyšlení nad hlubším smyslem lidské existence. Příběh velkého přátelství se odehrává v kulisách zimní krajiny. Skladatelku předloha nevedla k poetičtějšímu vyjadřování než obvykle, ale vědomí, že část sdělení směřuje k dětem, roli určitě hrálo, včetně toho, že jí schopnosti Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu umožnily napsat komplikovanější vícehlas. V orchestru se ve jménu zvukové bohatosti uplatní neobvyklá hřmotidla a rovněž děti nejen zpívají a mluví, ale také hrají na nástroje.

Wieniawského Fantaisie brillante sur Faust je z roku 1865. Tvoří ji pět jasně identifikovatelných a navzájem výrazově i tempově kontrastních částí zakončených krátkým virtuózním finále. Faustovské téma bylo v 19. století velmi oblíbené a Gounodova opera i proto zažívala vrchol popularity, árie z ní byly všeobecně známé a některé se dostaly až do populárního repertoáru. Jejich otisk ve virtuózní skladbě houslisty a autora Wieniawského není překvapivý. Žánr fantazie byl v jeho době oblíbený. Podobné skladby vznikaly často s ohledem na vlastní koncerty komponujících virtuosů, ke kterým měly přitáhnout další publikum.

Schubertova Osmá, takzvaná Velká, se stala v roce 1838 překvapením. Předchozí symfonie, kterou v roce 1822 zaslal Hudební společnosti do Štýrského Hradce a která tam do roku 1865 zůstala zapomenuta, pak byla převratným objevem. Zařadila Schuberta jako symfonika hned za Beethovena. Je lyrická i dramatická, zajímavě barevně instrumentovaná, je úsporná, koncentrovanější než předchozí. Traduje se, že ji Brahms označil za „Dokončenou“, tak uspokojivý mu přišel její tvar i při pouhých dvou větách. Dodnes není jasné, proč vlastně skladba nemá obvyklý čtyřvětý formát.