Dirigentka Nathalie Stutzmann přinesla spoustu radosti i slz
Francouzská dirigentka Nathalie Stutzmann se před třemi roky ujala funkce umělecké ředitelky Atlantského symfonického orchestru. Před pražským koncertem poskytla Opeře PLUS exkluzivní rozhovor. Její odpovědi na mé dotazy plně souzní s její dirigentskou kreací s Českou filharmonií. Je osobností vyzařující velké charisma a široké umělecké zanícení. Na pódiu působila neokázale a při děkovačkách stále připomínala, že je „jen“ členem velké orchestrální rodiny.
V Mozartově Koncertantní symfonii Es dur pro housle, violu a orchestr se na pódiu sešli dirigentka Nathalie Stutzmann s violistkou Evou Krestovou a houslistou Janem Fišerem. Vyšli nadšeně vstříc myšlence vložit svůj nemalý umělecký potenciál do závažného Mozartova díla. Základnu pro úspěšné provedení vytvořilo duo sólistů, kdy každý samostatně představil velký díl své poutavé virtuozity. Stejně však posluchače nadchla jejich schopnost vytvořit komorní tým. V kontrastu s výše řečeným, každý z hráčů vložil svůj um do služeb celku. Virtuózní i komorní výstupy se střídaly ve všech větách. Sólisté spolu vytvářeli propracovaný celek i na dálku a ve svých monolozích si vzájemně přebírali nejen motivický materiál, ale i způsob jeho prezentace. Velmi silný vklad do Mozartovy Koncertantní symfonie Es dur přinesla též dirigentka Nathalie Stutzmann. Ta modelací každé fráze vyprofilovala souvislý tok hudby neztrácející na výrazové síle.
Wolfgang Amadeus Mozart se ve své tvorbě vyhýbal uplatnění strukturální šablony. Jeho skladby mají často pevnou formovou základnu, ta se však konkrétně rozvíjí na bázi silné tvůrčí intuice. Koncertantní symfonie Es dur toho není výjimkou. Tak se pozornost dirigentky k obsahové tvářnosti frází ukázala jako nositelka kontinuální dějovosti hudby. Do nebeských výšin vynesla posluchače volná věta Andante z Mozartovy Koncertantní symfonie, tryzna za zemřelou skladatelovu matku. Její náladový ponor oživil vzpomínku na barokní árie z kantát či oratorií. Není obtížné najít metodu k dosažení tak mistrovské náladové kresby. Dirigentka Nathalie Stutzmann zpívala mnoho barokních árií jako světově proslulá kontraaltistka. V rozhovoru pak vysvětluje cestu přenášení interpretačních záměrů na hráče orchestru zpěvem. Podle charakteru interpretace volné věty bylo snadné si představit, jak dirigentka svoje záměry orchestru předzpěvovala.
Mnoho z popsaných atributů se váže i k větám krajním. Nejméně prokazatelné to bylo ve větě závěrečné. Ta v orchestrální složce spíše připomněla, že Mozartův provozovací aparát byl původně menší, a tedy nevznikal tak velký problém v souhře v rámci rychlého tempa.
Symfonie č. 6 h moll „Patetická“ Petra Iljiče Čajkovského, která zazněla v druhé polovině večera, je spojována s autorovou smrtí. Bývá označována jako „labutí zpěv“ a ještě všelijak jinak démonizována. Dosud se však žádná z předložených hypotéz nepotvrdila. Co je nezpochybnitelné, je závažný obsahový dosah její neobvyklé cyklické stavby, jež je uzavřena větou povstávající z pomalého tempa a ve vlnách pak dospívající do smírného spočinutí. Po analýze tempového průběhu není těžké zjistit, že pro dosažení stavu, kdy tempa rychlá a pomalá jsou na ploše symfonie v rovnováze, Čajkovskij vytvořil takovou situaci, která pomalému závěru poskytne dostatečný prostor. Můžeme přinést další technologická fakta, ale dirigentka Nathalie Stutzmann ještě navíc vytvořila uměleckou nadstavbu. V rozhovoru vysvětluje svoje pojetí: „Čajkovského Symfonie č. 6 má určitě příběh, ale jak víte, nechtěl nás příliš expresivně vést. Já ji vnímám tak, že nám Čajkovskij sám vypráví o své životní cestě.“
Patetičnost Čajkovského Šesté symfonie roste v pojetí dirigentky od krajně intimní introdukce a dále křehké verze vedlejšího tématu sonátové první věty Adagio – Allegro non troppo. Vedlejší téma je prezentováno stejně v expozici a repríze. Protipól pak tvoří shakespearovsky rozmáchlé gesto věty závěrečné. Nastolená cesta je zřetelná až při sledování charakteru cyklu. Její vliv na celkovou tvárnost díla je nemalý. V interpretaci vedlejšího tématu první věty došlo k následujícímu neobvyklému úkazu – intimně, ve slabé dynamice podaná melodie smyčců nebyla akusticky překryta sytým doprovodem žesťů a dřev. Popsaného úkazu jsem si všiml i na jednom místě ve volné větě Mozartovy skladby. Dosažený obsah byl ve všech úsecích velmi niterný. Vůči komornímu naladění expozice první věty se rozhořel dramatismus provedení realizovaném v překotném tempu. Zde, stejně jako na mnoha jiných místech, nečekaně zazněly protihlasy, jež jsou v jiných provedeních překryté masou zvuku. Mnohde mohli posluchači překvapivě zaznamenat moderní expresivitu těchto myšlenek. Stejný efekt přineslo i „předčasné“ finále ve třetí větě Allegro molto vivace. Nathalie Stutzmann prohloubila v Čajkovského díle kontrast mezi klidem a pohybem. Ve třetí větě dosahovalo zvolené tempo hranice zřetelnosti. Spád metl vše před sebou jako přírodní živel. Dirigentka přinesla mnoho podnětů pro představu děje, který si mohli vytvořit v asociaci sami posluchači. Nabídla jim i klidné spočinutí v subjektivním příběhu, když s orchestrem podala valčík druhé věty Allegro con grazia s aristokratickým klidem a pohodou.
Česká filharmonie pod vedením Nathalie Stutzmann publikum vyprodaného Rudolfina velmi zaujala. Dirigentka vložila do svých pojetí mnoho emocionálního obsahu. Závěrečný slib, který připojila v závěru rozhovoru, splnila. Přinesla skutečně „spoustu radosti i slz“.
Česká filharmonie · Nathalie Stutzmann
9. října 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr, K 364
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“
Účinkující
Jan Fišer – housle
Eva Krestová – viola
Česká filharmonie
Nathalie Stutzmann – dirigentka
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]