Do jisté míry… Otcem chlapce je Francesco Ivan Ciampa, dirigent divadla Carlo Felice v Janově. Předpokládáme, že tím chtěl naznačit, že mistrovský talent se dědí. Zdá se, že tato domněnka je stále rozšířenější.
Sotva jsem zavřel odkaz na Instagram, vyskočila na mě zpráva o změně vedení v západoněmecké Mohuči. To je pro mě osobní. Můj dědeček odešel z Mohuče v roce 1885, a i když se tam nikdo z naší rodiny nikdy nevrátil, zpráva o mladém „Generalmusikdirektorovi“ byla povzbudivá, tím spíš, že jeho jméno bylo známé. Venzago, Gabriel Venzago. Známé proto, že je synem Maria Venzaga, který býval velmi schopným hudebním ředitelem v Indianapolis, Bernu a Göteborgu. Je syn stejně dobrý jako otec? To ukáže čas.
Venzago není sám. Po kluzkém svahu se v současné době dere vzhůru půl Klapzubovy jedenáctky. Z těch sympatičtějších jmenujme Taavi Orama, syna dirigenta BBC Sakari Orama, Ken-David Masur, který jako by z oka vypadl zesnulému Kurtu Masurovi, Min Chung, syn Myun Whung Chunga nebo Masato Suzuki, dědic Bach Collegia Japan. Otcem Maxima Torteliera je Yan-Pascal. Všichni samozřejmě mají svého agenta a vyhlídky na dobré zaměstnání.
Někteří svůj původ tají. François López-Ferrer dirigoval v Cincinnati, kde dříve působil jako dirigent jeho otec Jesús López-Cobos. Syn britského rytíře s taktovkou diriguje po celém světě pod změněným jménem.
Na pomyslný hudební Mont Blanc se vyškrábali dva sirotci: Hudební ředitel Vídeňské státní opery Philippe Jordan, syn Armina Jordana a Lorenzo Viotti, syn Marcella Viottiho v Nizozemské opeře. Oba přišli o otce v útlém věku.
Ještě lépe se zadařilo Parvu Järvimu, prvorozenému synovi Neemeho, Vladimíru Jurowskému synu Michaila, a Mariss Jansonsovi, synovi Arvida. Všichni tři byli svědky, jak sovětský režim zadupával jejich otce do země, a byli motivováni k prosazení vlastní cesty. Jurowsky nyní vede Bavorskou státní operu v Mnichově, Paavo Järvi má na starosti curyšský orchestr.
A je jich víc. Nejde o spiknutí pódiového nepotismu, ale o rozmanité a do značné míry skryté metody předávání hudební funkce prostřednictvím neformální výuky, morálního modelování a obchodní manipulace. Stále mi věnujete zvýšenou pozornost?
Mariss Jansons mi kdysi vyprávěl, že každou volnou minutu svého dětství trávil sledováním Arvida, jak kouzlí se svými rižskými muzikanty. Paavo Järvi viděl, jak Neeme utrácí každý halíř, který ve Švédsku vydělal, a plní kufr partiturami, které v sovětském Estonsku nebyly k sehnání. Thomas, Stefan a Michael, synové dirigenta Kurta Sanderlinga, se učili dovednosti přežít od otcova blízkého spolupracovníka – Dmitrije Šostakoviče.
Dítě dirigenta je zvýhodněno už tím, že s ním sedí u stolu. Jeden berlínský student mi poradil, že se nejvíce naučil o vedení orchestru, když sledoval Wilhelma Furtwänglera z Berlínské filharmonie, jak při soukromém nedělním obědě drží nůž a vidličku. Dirigování je tajemné umění. Pohyby taktovky v sobě zahrnují hrozby a zaklínadla. Dirigování je hudební role, kterou může šarlatán nejsnáze imitovat.
To, co se nedá napodobit, jsou znalosti, dovednosti a charakter, které jsou výsledkem celoživotního ponoření do hudby, spolu s nezkrotnou touhou ji přetvářet. Při poslechu vzácné sovětské nahrávky Arvida Jansonse, který dirigoval Čajkovského Patetickou, si dovedu snadno představit, jak mladý Mariss vstřebává zkušenosti svého otce a přemýšlí, jak je překovat. Sledoval jsem jej, jak během přestávek při zkouškách posouvá řadu orchestrálních židlí o milimetr doleva nebo doprava.
Ve hře mohou být oidipovské tendence. Nejznámější ze synů dirigentského otce, Carlos Kleiber, dirigoval opery svého otce Ericha – od nesmírně komplikovaného Wozzecka až po naprosto triviálního Netopýra. Ale žádné z Carlosových vystoupení se nepodobá Erichovu. Carlos vytvořil vzrušující konflikt dekonstrukcí toho, co viděl jako dítě. Vídeňští filharmonici, kteří s Carlosem spolupracovali, ho považují za nejúchvatnějšího dirigenta, s jakým se kdy setkali. Do značné míry to pramenilo z toho, že byl synem mistra, kterého musel porazit. Erich dělal, co mohl, aby Carlose od dirigentské kariéry odradil.
Hudební průmysl má určité důvody, proč upřednostňuje syny dirigentů. V oboru, kde zavedené jméno je vzácností, ušetří začínající dirigent s rozpoznatelným jménem spoustu vysvětlování a nákladů na propagaci. Agent stejně nemá na výběr, když mu vážený klient řekne: „Prosím, zapište mého chlapce, je tak talentovaný.“ Jedna londýnská agentura má úhlednou smečku protekčních dirigentských synáčků – tři nebo čtyři kousky. Ve sbírce zatím chybí dcery.
Navzdory vzácným úspěchům je však představa, že hudební talent přechází z otce na potomka, mylná až absurdní. Je pravda, že synové Johanna Sebastiana Bacha a Johanna Strausse si vydobyli jméno jako skladatelé a ve Francii existují rodiny Couperinů, Casadesů a Tortelierů, které pokračují v provozování podniku ještě dlouho poté, co dosáhl data spotřeby. Benátští Bassanové měli ještě delší tradici.
Jedná se však o několik výjimek v trendu průměrnosti. Beethovenův synovec i Mozartův syn pracovali jako nižší státní úředníci. Schumannovi potomci obor zcela opustili. Berliozův syn zemřel jako námořník v Havaně. Šest Sibeliových dcer zůstalo doma a spravovalo majetek. Blesk hudební geniality neudeří dvakrát to stejného genofondu. Dirigentem se člověk nerodí, tím se stává. Jediný mediálně známý Furtwängler, kterého dnes uvidíte je Maria, hvězda detektivního seriálu v německé televizi. Synové se usadili.
