Diváci donutili flétnistu Stathise Karapana k přídavku ještě před přestávkou

Skladby v provedení řeckého flétnisty Stathise Karapana byly spolu s provedením náročného jazzového baletu Šach králi (Échec au Roi) Bohuslava Martinů uměleckým vrcholem koncertu. Jak sám Karapanos potvrdil, flétna ho zaujala již v pěti letech. V šestnácti letech byl přijat na studium Hochschule für Musik Karlsruhe a už během studia účinkoval s prestižními orchestry. Stathis Karapanos patří v současnosti k uměleckým špičkám svého oboru.

Zvuk flétny máme spojený s řeckou mytologií, tomu odpovídal i výběr vyžádaného přídavku uprostřed produkce koncertu – Debussyho Syrinx. Karapanos není prvním Řekem, který mne okouzlil hrou na flétnu, která jako by byla součástí jeho těla, prodloužením dechu, promluv a emocí, které se projevuje citlivým nasazením tónu, dynamickým rozpětím, přirozeným frázováním a agogikou. Jeho projev je básnivý a uvolněný, oživující novou silou i kmenový repertoár, jakým je například i uvedený koncert Wolfganga Amadea Mozarta, zejména v jeho kadencích. To je vždycky velmi potěšující poznání, že opakování repertoáru nemusí umrtvovat.

Zcitlivění a zvýšené soustředění orchestru podněcované výkonem sólisty se projevilo v Pendereckého Sinfoniettě následující po úvodním Mozartově Idomeneovi, respektive jeho dvou baletních částech – Chaconne a Pas seul (KV 367), v jehož úvodním Allegru (D dur) ještě nebyly housle v celkovém zvuku dostatečně znělé, a tedy akusticky sourodé. Návazné Larghetto B dur Chaconne už vyznělo rokokově půvabně a je třeba ocenit zejména výkon dřev. Část Pas seul tohoto krátkého baletního kusu je připojena attacca. Mozart ve svém ojedinělém baletním „divertimentu“ uvnitř vážného operního kusu po francouzském způsobu vypsal konkrétně i jména tanečníků (Pas seul de Mad. Falgera a Pas seul de M. Le Grand). Celá opera seria Idomeneo vznikla na objednávku mnichovského kurfiřta Karla Theodora Falckého, který byl skladateli nakloněn, a Mozart získal za kus tehdy vysokou odměnu 450 zlatých.

Volba Mozartovy odlehčené a více formální taneční hudby na začátek koncertu měla smysl pro naladění publika i orchestru, stejně jako zařazení tehdy pro Mozarta hudebně inspirativního Christopha Willibalda Glucka s jeho Ouverturou/Sinfonií a Finale – Larghetto – Allegro non troppo z baletu – pantomimy Dona Juana. Oproti úvodní baletní vložce Idomenea představuje tato hudba zejména ve své závěrečné části, v níž je Don Juan uvržen do pekla, skutečné drama, což bylo pro tehdejší balet inovativní a inspirativní. Současní posluchači jsou znalí příběhu, takže časté uvádění suity bez inscenace je srozumitelné. Rozestavění zvukové kostry žesťových nástrojů do prostoru, ve kterém zní virtuózní běhy smyčců, bylo efektní. Provedení lesních rohů a pozounů po stranách pódia bylo suverénní.

Sinfonietta č. 2 pro flétnu a smyčce Krzysztofa Pendereckého z roku 1994 je známá zejména ve své klarinetové verzi v přepracování klarinetového kvartetu. Má, díky zvuku klarinetu, více melancholický ráz než verze flétnová. Přestože je zdůrazňován stylový kontrast Pendereckého vývoje, slyšíme i zde jeho typickou nápaditost v sazbě a instrumentaci, kterou vždy konkretizuje potažmo k tématu, zde jakési připomínce přátelské intimity.

Ve verzi pro flétnu vynikla ohromná jemnost a citlivost úvodního tichého sóla, které přimělo smyčce orchestru měkce navázat. Romantičnost úvodního Notturna je vystřídána hybným Scherzem, které celkovým charakterem nezapře Pendereckého hudební řeč. Attacca je připojena třetí část – Serenade v tempu valčíku se zvláštní melancholickou náladou a závěrečné Larghetto – Abschied (na rozloučenou). Celá atmosféra je klidná, krásný byl soulad provedení sóla vysokého pianissimového zvuku první houslistky souboru Romany Špačkové a flétny. Skladba ustává vtipnou pizzicatovou tečkou violoncella. Už po této první kompozici provedené řeckým flétnistou nastal dlouhotrvající potlesk. Flétnista se musel po Mozartově koncertě tedy vrátit a zařadit nestandardně Debussyho přídavek ještě před přestávkou.

Dalším vrcholem večera byl Martinů jednoaktový jazzový balet Šach králi, H 186 dokončený v Paříži v roce 1930. Dočkal se jak jevištní, tak filmové verze. Autorem libreta je André Coeuroy. Autorizovaný název je francouzský – Échec au roi. Dílo zaznělo v brněnském rozhlase v roce 1977 zásluhou dirigenta Václava Noska, divadelní premiéru měl balet až 11. dubna 1980 ve Státním divadle v Brně pod vedením Jana Štycha v choreografii Luboše Ogouna na scéně Vojtěcha Štolfy.

Nápad částečné inscenace v tomto koncertu umístněním vypravěče Jeana-Françoise Ehrlicha s šachovnicí na pódium vedle dirigenta byl šťastný a dostačující. Text vypravěče je stručný, většinou uvádějící jednotlivé části v originální francouzštině. Podobně jako v Alence v říši divů zde hrají bílé a červené figury. Vítězí bílé.

Charakter polystylové, polymetrické Martinů hudby vyžaduje soustředění a strukturální pevnost, která se polskému šéfdirigentovi Poznaňské filharmonie Łukaszovi Borowiczovi dařila prokreslit. Neustále se mění hybnost, hustota i styl. V jeho osmi částech graduje, láme se v Bostonském valčíku a šesté části Blues. Možná bychom očekávali stálou gradaci, ale ta se neděje. Sestupná melodie spíše jako by zohledňovala i úhel porážky, nikoli triumf vítěze. I proto zřejmě končí kus nepatetickou konstatací C’est fini (A to je konec). Projev Jeana-Françoise Ehrlicha byl pregnantní. Možná jen trochu rušilo držení mikrofonu. C’est fini bylo i závěrem zahajovacího úspěšného koncertu orchestrální řady Prague Philharmonia, po kterém následoval dlouhý, zasloužený potlesk.

Prague Philharmonia: Mozart. Penderecki. Gluck. Martinů
19. ledna 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo, baletní hudba, KV 367
Krzysztof Penderecki: Sinfonietta č. 2 pro flétnu a smyčce
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro flétnu a orchestr č. 2 D dur, KV 314
Christoph Willibald Gluck: Don Juan, hudba z baletu (výběr)
Bohuslav Martinů: Šach králi (Échec au Roi), jazzový balet o jednom dějství, H 186

Účinkující
Stathis Karapanos – flétna
Jean-François Ehrlich – vypravěč

Prague Philharmonia
Łukasz Borowicz – dirigent